Konečně jsem si přečetl první díl Dějin sexuality. Na obálce se píše, že je to autorovo vrcholné dílo a asi to tak je. Minimálně je to dílo nejnaléhavější. Foucault, ač v podstatě celou dosavadní antropologii a sociální vědu maže a platí za nejvýznamějšího postmodernistu, totiž v jiných knihách postupuje s vyhraněnou nezúčastněností a odstupem. Tuším, že Habermas ho někde označuje za kryptopozitivistu, právě z tohoto důvodu. Zde však se mi zdá, že se nezdržuje zbytečnou rigorozitou a spěchá, aby sdělil to, co má na srdci.
Je to dílo destruktivní a právě proto velmi potřebné. Suverenita s jakou drtí ve Francii tak zakořeněnou psychoanalýzu je obdivuhodná. Přitom je zajímavé, že čerpá vlastně z podobných kořenů. Vymezuje se vůči Freudovi, ale francouzská psychoanalýza druhé poloviny 20. století následuje spíše Lacana. A s tím má Foucault mnoho společného. Například taková Judith Butler navazuje stejnou měrou na Foucaulta jako na Lacana a v jejích textech to vypadá, jako by mezi nimi nebyl žádný rozpor. V dějinách sexuality je však celá psychoanalýza na pranýři. Lacan není jmenován, ale Foucaultovy teze lze bezpochyby vztáhnout i na něho.
Snad už je patrné, že celá kniha se mi líbí, je jiskřivá, provokativní, nesmlouvavá, radikální a také trochu zahraniční. Foucault míří za hranice možného, protiřečí si, záměrně blokuje jistý druh námitek, který by jeho teze neutralizoval. V tom je podobný třeba Baudrillardovi, snaží se zachytit jepičí stopové množství pravdy za jakoukoliv cenu, i za cenu, že proti pravdě bojuje. Ironií osudu je to, že se z jeho myšlenek stal další diskurz, který pár let po jeho smrti začal sloužit, stějně jako psychoanalýza, jako mustr, jímž si sociální vědy přetíraly na co přišly. To jest marxfoucaultovská syntéza, ale s tím se nechci zdržovat.
Zpět k textu! Přese všechno mi totiž jeho teze nepřijdou tak docela přijatelné. Jaké teze? Základní tezí knihy je asi to, že sex není univerzální realitou, kterou lze vykázat v celých dějinách, ale dobovým konstruktem. S tím vřele souhlasím. Nezdá se mi ale druhá teze a sice, že represe je až následným doplňkem sexuologického diskurzu (dispozitivu), nebo jak Foucault naznačuje až důsledkem nástupu psychoanalýzy, která represi sexu odhalila. Míchají se tady dvě věci. Fakt, že psychoanalýza znamenala novou formu útlaku. Ok! Ale to ještě neznamená, že před psychoanalýzou sex nebyl úzkostlivě regulován. Říká-li Foucault, že idea sexu je starší, pak by to znamenalo, že před nástupem psychoanalýzy bychom si sexu užívali bez omezení. Ale to je přesně teze, vůči které se Foucault vymezuje.
I když sdílím Foucaultův názor o dějinnosti sexu, myslím si, že represe je jeho pojmovým doplňkem. Nejsem si jist, jestli pojem sexu produkuje represi nebo je tomu naopak, ale oboje je podle mě úzce spojené. Spíše jde o to, že v jisté době – s nástupem novověku – byla narýsovaná hranice mezi subjektem a objektem čili mezi tělem a jeho okolím. Samotná tato hranice může existovat jen jako požadavek, totiž požadavek na to tuto hranici udržovat. To je ta represivní složka. Zároveň je však třeba poměr subjektu a objektu určit, stanovit důvod, proč vlastně má subjekt o objekt stát. Je třeba – dnešním slovníkem – stanovit motivaci. A to je sex. Motivem spojení obou je uspokojení, tedy sex. Je to motiv jednoduše přidaný? Nikoliv! Právě tím, že subjekt je určen jako jakýsi vnitřní princip vykořeněný ze světa, se stává bezprizorním (zní mi v uších Baumaxovo: „Sochy jsou bezprizorní … kývá, že ví, kývá, že ví“) a neuspokojeným. Sex je tento princip touhy, který v sobě nachází, a následně i hlavním zdrojem jeho posedlosti a jak říká Foucault i smyslu života.