21 km po milánských ulicích, což se dá vydržet jen díky tomu, že je stále na co koukat. Byl jsem mile překvapen, že tu zdaleka nejsou jen ty velké značky, ale i spousta malých obchůdků s módou v Praze nevídanou. Je jich tu tolik, že když jeden zajímavý není, prostě stačí popojít o pár metrů dál. Je tu třeba kilometrová botová ulice. Jsou dražší než běžné pražské obchody, ale zase o mnoho levnější než v obchodech ála Pařížská. Je tu ten příjemný střed či lehký nadstandard, který si člověk ještě může dovolit. Překvapily mě ale i ty velké značky. Chci si to projít ještě zítra, ale už výlohy ukázaly nevídané kusy. Hlavně se mi líbí, jak je to nápadité. Pražské obchody nabízejí luxus, který na první pohled demonstruje, kolik stojí. Tady jsou ty modely odvážnější, blíží se mnohdy tomu, co v Praze šijou ti nezávislí návrháři. Viděl jsem dokonce i kusy, který by někdo možná mohl považovat za oblečení pro bezdomovce. Je však patrné, jak pečlivě je to sestavené, zřejmě ne jen na základě jednoho tvůrčí nápadu, ale po dlouhém proces úprav a dolaďování. Myslím, že v Praze se dají najít svěží věci, ale rozdíl je v té dlouhodobé a asi i kolektivní práci. Na těch modelech je to tady vidět. V každém případě se na sto procent potvrdil předpoklad, že ty samé značky nabízejí v různých městech něco jiného. Rozdíl je to veliký a nejen ve kvalitě, ale i stylu. I když je ale úroveň lepší, většinou jsem z těchto obchodů utíkal, protože ve srovnání s tím ostaním, co je tu k vidění, je to naprostá ostuda.
Postřeh dne: Úroveň módy se nejlépe pozná podle toho, jak se oblékají staří lidé. U nich to totiž nemůže být žádný výstřelek, ale zažitá věc.