Zpětně mi došlo ještě pár věcí. V Miláně nejsou žádní hipsteři. U nás se to směšuje a za hipstera je každý, kdo se snaží dobře obléknout. Milánský fashionista, ale není hipster. Chybí tradiční propriety. Neviděl jsem snad vůbec žádnou hipsterskou tašku, která je pro hipstery snad nejtypičtějším atributem nebo alespoň takovým, který se dá nejsnáze jmenovat. Dále už je to těžší, buď to spočívá v nuancích, které se těžko popisují (třeba účes) nebo to jsou specifika, která zas tak specifická nejsou – každý může mít zrcadlovku nebo MacIntoshe. Zbývá tedy těžko zachytitelný dojem, ale doufám, že i nepřítomnost té tašky je vypovídající. Když zmiňuju účesy, je třeba poznamenat, že naštěstí úplně chyběl i dementní účes ála Samuraj, který Prahu zasáhl téměř pandemicky. Milánská móda vůbec není takto stereotypní a stereotypní být nemůže při té obrovské nabídce. On ve skutečnosti není stereotypní ani ten hipster, ale to je zase na jinou úvahu. Jde mi jen o to, že hipster není to samé co dandy a ten se zase liší od fashionisty. U nás to splývá, protože dandyů je tu málo, maximálně se objevuje typ, který jsem nazval jako „new conservative“ (taky na jiný článek) a fashionista objevuje-li se, není tak výrazný. Fashionisty máme buď takové, kteří kupují prostě drahé věci a nebo ty nezávislejší ale opatrné, kteří mají sem tam nějaký pěkný nevšední kus. Ani jeden typ není tak výrazný. V Miláně jsou hardcore fashionisté. Tak jako můžete u nás potkat hardcore metaláka nebo punkáče, na němž je hrozivého úplně všechno od tkaniček po číro/dlouhý černý vlas, tak takhle hardcore jsou v Miláně ti, kterým nejde o žádnou hudbu ani myšlenku, ale jen a pouze o módu. Znamená to za oblečení utrácet hodně peněz? Asi ano, ale stejně tak jako ten punkáč si svůj zjev nemůže koupit jednoduše v krámě, tak si jej musí sám vymyslet a vyladit i fashionista. Má těžší práci než onen punkáč, protože ten směřuje k relativně standardizovanému zjevu. Fashionista je z podstaty věci kreativnější, i když i on většinu toho, co má na sobě přejímá. Obléká se podle módy a vybírá z toho, co mají na pultech, ale tento výběr není nikterak samozřejmý, protože na pultech je nepřeberné množství všeho možného.
Dost o fashionistech, ještě jsem chtěl napsat něco o restauracích, přesněji o jedné, kterou jsem navštívil. Je to vyhlášená pizzerie s nebesky dobrou pizzou. V Itálii to nepřekvapí, a proto to taky nepíšu. U nás najdeme taky dobré restaurace. Snad bych se nechal přesvědčit, že i s tak dobrou pizzou (ne, nenechal), ale přesto je tahle jiná. Protože je vyhlášená, je o ní veliký zájem, ale stůl si v ní nemůžete zarezervovat. Nezbývá než přijít a počkat. Před restaurací se tvoří houf už před otevřením a ta se pak okamžitě zaplní. Ostatní musí na volné místo počkat. Ještě k tomu je z venku vidět počítadlo, na kterém je číslo, které ubývá – počet pizz, které ten den restaurace upečou. Každý den upečou prý pět set a ne víc. Co mě však zarazilo nejvíc je: pizza stojí v restaurace úplně stejně jako v jiné restauraci ve městě, dokonce se mi zdálo, že i méně. Kdyby se cena zdvojnásobila, návštěva restaurace by se dle mého názoru nezměnila. Odhadoval bych, že až další zvýšení by počet návštěvníků mohlo omezit. Miláno je bohaté město a lidi o peníze nouzi nemají. Čistě ekonomicky je tedy tato restaurace vedená idioty. Anebo jsou to lidumilové, kteří chtějí sytit lid za rozumnou cenu? Nevím, samozřejmě, ale zdá se mi, že v ekonomické logice se takové jednání nedá pochopit. Co když jim nejde o peníze ve smyslu výdělku ani ve smyslu ohledu k peněžence obyčejného člověka, co když jim jde o to, co dělají, tedy o dobrou pizzu? Mám pocit, že i u nás s tím masivním zájmem o jídlo v posledních letech je spousta lidí, kteří myslí podobně. Otevřeli si restauraci, protože prostě chtějí mít restauraci a chtějí jí mít dobrou, aby se o ní vědělo a soutěží spíše v tomto smyslu než ve smyslu výdělku. Rozdíl bude v tom, že postavit dobrou restauraci, která je tak dobrá, že se nemusí bát o klientelu a zároveň si může dovolit být levná (nízké náklady), je zřejmě dost velký kumšt. Doufám, že v Praze taky taková někdy bude. Svým způsobem už tu je. Podobně jako se čeká v Miláně před pizzerií se v Praze čeká či čekávalo před Tygrem. Analogii s hospodou jsem ostatně už zmiňoval. A u Tygra by samozřejmě mohli taky výrazně podražit a nemuseli by se bát o zákazníky. Jenže to by už byla úplně jiná hospoda, v níž by se člověk potkával jen s turistickými zájezdy (U Fleků). Svým způsobem je taková hospoda i pražský Lokál, ten je však přece jen na české poměry drahý a navíc se z nějak stal chain. Díky ale za něj!