Loni jsem začal Giddense znovu číst a velmi mě překvapil. Četl jsem tehdy Důsledky modernity a Transformaci intimity a jsou to pro mě zatím jeho nejlepší knihy. Připadalo mi tehdy, že to zbytečné zápolení s pseudoproblémem struktury a jednání v Constitution of Society byla jen epizoda, resp. že tak se Giddens učí jen u nás. Nejvíc podnětné mi přišlo téma oddělení času, prostoru a místa. Myslel jsem si, že by se na tom dalo dost stavět a těšil se, že o tom bude někde v Giddensovi víc. Naděje jsem vkládal právě do Modernity and Self-identity. Tahle kniha však byla zklamáním po všech stránkách. Je to takový slepenec, Giddens vždycky komentuje jednoho autora na pár stránkách, pak skočí k druhému a tak pětkrát za sebou. Prohazuje Heideggera s Wittgensteinem, deset dalších filosofů a sociologů, různé psychology, je to takové povinné čtení intelektuálních diskurzů 20. století, jakoby chtěl někomu dokazovat, že to všechno četl. U ničeho se ale pořádně nezastaví. I tematicky je to velmi nesourodé. Ani zdaleka to není tak sevřené jako Důsledky modernity. Vlastně to na mě celé působí jako by autorovi téma někdo zadal jako zakázku a on tu knihu prostě musel napsat. Kniha se má podle názvu týkat identity, ale o identitě v podstatě není. Ukázalo se právě, že rámcem Giddensova uvažování je stále ještě teorie jednání.
Důvěra, jeho zásadní pojem, se tady ukázala spíše jako spolehlivost. Důvěra mu slouží jako záruka toho, že lze smysluplně volit. Proto se taky stále vrací k problémů funkčnosti technických systémů. Typický problém, na který je Giddensovo uvažování namířeno, by byla třeba otázka, zda jet vlakem nebo autem. Aby taková volba byla možná, musím věřit, že se auto neporouchá a vlak nevykolejí. Nemůžu to vědět, nemám všechny dostatečné informace, musím důvěřovat. Jeho uvažování je ale příliš vázané na ideál funkčnosti. Jako kdyby jediným problémem byla spolehlivost strojů a továren. Nikde jsem taky nenarazil na to, že by Giddens vysvětlil, na základě čeho se důvěra získává. Je třeba vysvětlit, proč se věří něčemu, a něčemu ne. Giddens zdůrazňuje důvěru proto, že moderní člověk je vyvázan z vazby k místu a tím pádem odkázan na expertní systémy. Abstraktní expertní systémy ale „nemluví“ jazykem důvěry, nýbrž spíš jazykem funkčnosti a rizika. Výbuch Temelínu je zhlediska jaderného inženýrství událost nepravděpodobná, ale možná. Důvěřovat Temelínu ale neznamená vzít tuto skutečnost na vědomí, ale právě ji v jistém smyslu ignorovat. Abychom mohl v klidu žít, musím být přesvědčen, že Temelín nevybuchne, ale přesně toto ujištění nemohou experti člověku dát. Důvěru proto člověk nečerpá od nich, ale třeba od člověka, který ho ujistí, že Temelín je nejbezpečnější elektrárna a stavba, na kterou máme být pyšní. To je spíš morálně politická řeč, která má velmi blízko hodnotovým soudům. Giddens ale žádný takový vztah nehledá, pro něj je důvěra vždycky slepou důvěrou, skokem víry.
Identitu podle mě nejde vysvětlit jako problém jednání. Musíte nejdřív někým být, abyste mohli jednat. Giddens říká, že kotvou všeho je důvěra, ale právě důvěra často chybí a tím, k čemu se lidé v takové situaci stahují, je právě identita. Právě teď na plakátech Zemanovců stojí „Bráním českou identitu“. Stačí si to spojit s jejich panickou hrůzou z uprchlíků a jsme doma. Absence důvěry ve složitý svět, který uniká naší kontrole, je právě obrana identity. Je to samozřejmě jen příklad, identitu lze hledat i na spoustě jiných místech. V Giddensově knize o tom ale nic není.
Dnes jsem si pročítal i zbylé jeho knihy a bohužel všechny působí právě jako Modernity and self-identity. Je zvláštní, že nejcennější autorova kniha je taky nejkratší a působí jako popularizující výtah jeho díla. Není to tak. Důsledky modernity jsou samostatným dílem, ve kterém píše o svých tématech jinak než v ostatních knihách apro daleko podnětněji. Je to vlastně komfortní. Jediné dílo, na kterém se dá stavět, je stručné a není třeba ho dlouho studovat. V Důsledcích je všechno řečeno úsporně. Taky to jde!