Už dlouho se zabývám tezí, kterou asi nebude lehké prosadit. Přesto je pro mě vlastně už samozřejmá a přemýšlím spíš o tom, jak ji vysvětlit a jak dovodit její význam. Zní asi tak, že společnost není samozřejmá, že má své dějiny a že tedy byla doba před společností a že společnost tak jako vznikla může i zaniknout. Současně se to dá říct také tak, že společnost je něco, co bylo kdysi vynalezeno nebo ustaveno. Teze v dnešní sociologii všudypřítomná („realita je sociálně konstruovaná“) se vlastně obrací – společnost sama je konstrukcí. Obtíž této teze spočívá v tom, že se velmi snadno dá přeložit do standardního sociologického diskurzu. Říci, že společnost sama je konstruovaná, může být banální – samozřejmě, že sociální normy jsou konstrukce. Tak to ale nemyslím. Tím, co je vytvořeno, je společnost jako taková, ne pouze její „náplň“ – sociální normy. Chápeme velmi dobře, že třeba demokracie má svůj historický počátek, že vznikla někde a někdy. Ale se společností je to podle dosavadního úzu jinak. Můžeme se vracet do minulosti jak daleko je to jen možné a vždy budeme nacházet společnosti, pouze se jim budou dávat zvláštní označení jako tradiční společnost, primitivní společnost nebo společnost lovců a sběračů. Nikdy se nedostaneme do nějakého stavu před společností, ledaže by byl zcela vyfabulovaný – něco jako když Robinson poprvé potká Pátka. Přitom jistě nejsem první, kdo takto uvažuje o jevech, které se na první pohled zdají univerzální. Michel Foucault jako historický kontingentní představil duševní nemoc, sex a dokonce i člověka samého. Představil je jako ideje, které svého času vešly v platnost až začaly být vnímány jako skutečné a univerzální. Proč bychom potom takto nemohli uvažovat o společnosti?