Retro – vpřed do minulosti

Při čekání na vlak jsem dlouhé minuty sledoval tento stánek/kavárnu a došlo mi, že kdyby tu stála před padesáti lety, zřejmě by měla modernější design než má dnes. Tady se odkazuje na jakýsi pseudoviktoriánský retro styl, ozdobné lemy, zásuvky jak z apatyky, vše dřevěné (jsme na hlavním nádraží).

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Možná že bychom dříve našli nějakou podobně vypadající kavárnu, ale to by byl zřejmě ještě pozůstatek z doby, kdy tak podniky vypadaly běžně. Dnes je to úmyslné retro. Kavárna či bistro v padesátých či šedesátých letech by nejspíš vypadala moderně, alespoň na tehdejší dobu. Třeba takhle:

kavarna sixties

Je to zvláštní převrácení, když ještě ta stará lahůdkářství a bistra, které dnes působí jako skanzeny, mají design moderní v podstatě funkcionalistický a nová právě otevřená kavárna se vrací do minulosti a k přírodě. Že je retro v módě není nic nového, ale já si myslím, že se postupně stalo něčím víc. Získalo stejný status jako mělo dříve moderní. Módy se mění, ale moderní je celá kultura novověku. V první polovině dvacátého století bez ohledu na různé proudy a módní vlny mělo být moderní vše. Modernizace byla celkovým rámcem kultury. A právě takový status dnes získává retro. Dříve se soutěžilo v cestě vpřed, dnes se šipka obrátila a soutěží se v cestě vzad. Není to zase taková změna, protože princip obojího je stejný: cesta k cíli. Moderní způsob bytí spočívá v předbíhání. To, co je právě moderní, hraje roli kýženého objektu, po němž všichni touží a které „chce“ být uskutečněno. Retro působí stejně právě proto, že je stejně tak vzdálené od přítomnosti. Jinak řečeno, není tak důležité, kam se cestuje, zda kupředu nebo vzad, je především důležité, že se cestuje. Retro k tomu pouze poskytuje novou záminku.

Přece ale není stejné všechno. Dříve se utíkalo pryč k lepší budoucnosti (technicky lépe vybavené, šťastnější společnosti), dnes se cestuje dovnitř k autentickému nitru, které ještě nestačila technika zkazit, dovnitř jedince spíš než k vnějšímu blahobytu. Myšlenkové pozadí, o nějž se toto uvažování opírá, je však totožný. Je jím novověká filosofie, která vycházela z představy neposkvrněného přírodního člověka, jehož pozdější vývoj (společnost) zkazil. Opakuje se tu vlastně křesťanský motiv vyhnání z ráje, do nějž se lze vrátit až na konci dějin. K tomuto konci lze směřovat a představovat si ho třeba jako komunistický ráj, ale taky se lze vracet zpět k neposkvrněnému počátku. Jelikož ale dosavadní dějiny nelze už změnit ani obrátit běh času, je cesta k počátkům vždycky také cestou do budoucnosti. Touha po retru se ale vyznačuje právě tím paradoxem, že sama po svém modernizuje, tedy vylepšuje, aktualizuje. Po vyčerpání nadějí spojených se společenskými a technickými utopiemi se retro stává novým východiskem, ale východiskem stále v jádru moderním. Novověk nazval německý filosof Martin Heidegger věkem obrazu světa, tedy dobou, která skutečnost pochopila jako obraz. Protože obraz skutečnosti nikdy docela neodpovídá, je třeba k němu stále směřovat. Vše, co objevíme jako moderní, bude brzy odhozeno jako zastaralé, veškeré retro rozpoznáme jako příliš moderní a ne dost autentické. Nedávno zemřelý sociolog Zygmunt Bauman v návaznosti na klasika oboru Maxe Webera označil moderního člověk jako poutníka. Podle něj už doba poutníků odezněla. Nesouhlasím, člověk je poutníkem stále, i dnes v době retra.

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *