Poslední slova K. na konci Kafkova procesu jsou „Jako pes!“. Proč je to tak děsivě působivé, proč po všech hrůzách, které K. zažívá, je toto to nejhorší. Proč pes? Roztomilé zvíře, odddaně milující, nejlepší přítel člověka. Proč ne červ, žížala, slimák nebo moucha? Protože psa lze vycvičit k tomu, aby byl roztomilý a panáčkoval, ale stejně tak, aby zabíjel lidi. Pes může být psem dozorců v koncentráku nebo psem pro slepce. Není to pro něj rozdíl, protože pes je psem proto, že poslouchá. Obsah je lhostejný, jde o formu, totiž o podřízenost, o to mít nějaká pravidla, která lze následovat, která naplní život obsahem. Pes je výtvor dokonce i svou podobou, lidé si ho tvarují podle vlastních potřeb, od plemen demonstrující pánovu sílu jako je pitbull po kabelkové psí hračky. Největší potupou je člověku býti psem, což je horší než být otrokem. Nad otrokem někdo zvítězil (často se otroci rekrutovali z válečných zajatců) a to je ještě jeho důstojnost, že mohl být alespoň poražen. Ale být psem je něco nevysvětlitelného, znamená to, že člověk zotročuje sám sebe, což nedává smysl. Hloubku tragédie tu nevytváří stav otroctví, ale spíše absence otrokáře (proti kterému bychom se alespoň mohli bouřit). Člověk je jako pes proto, protože poslouchá pravidla, kterým nerozumí. Utrpení člověka v této situaci vychází také z toho, že psem být nemůže. Protože co jiného by v této situaci bylo ulehčením, než se psem skutečně stát, přestat moci rozumět.