Z konferencí jezdím buď nadšený nebo frustrovaný. Tentokrát jsem přijel frustrovaný. Ale tak jako tak, člověka to vždy ponoukne a nějak popostrčí (Ne prosím „posune“! Nemám důvod, jen že mě to slovo štve, jak se furt omílá. Mám pocit, že se všichni někam neustále posouvají jako vlaky). Frustrace z této konference vyplývala ze stavu současné sociologie. Jean Baudrillard napsal už na konci 70. let eseje Konec sociálna, v níž říká, že sociologie už sociálno nezkoumá, ale simuluje ho. Společnost už je podle něj cosi jako zombie, ale v sociologických výzkumech to nevypadá, protože tam se zdá, že lidi mají nějaké hodnoty, názory, postoje, pohybují se mezi třídami atd. Jestli nějaká společnost existuje, nepoznáte, protože lidi vám na ty otázky z dotazníků vždycky odpoví. No tak, takhle sociologie funguje stále, ale v posledních letech se mi zdá, že nastal další vývoj. Sociologie se už dneska někdy o společnost nestará a věnuje se přímo sociologii. Sociologové tak ukazují, jak sociologové v minulosti sociologii dělali, jaké psali články, čemu se věnovali, s kým spolupracovali atd. Sociologie se stala želvou, která se stáhla do svého krunýře. A protože je to želva stará, má mnoho vzpomínek na mládí. Až bizarního rozměru to nabralo v jednom z příspěvků, kdy se historie nadmula sama sebou a minulost slovenské sociologie začal být plná „škol“. Slovo škola tu dostalo doslovný smysl, protože pro to být školou stačilo být učitelem a mít žáky. Učitelka na základce by tak mohla taky mít svou školu a ministerstvo školství by bylo dost efektivní, protože když by zřídilo jednu takovou školu–budovu, mělo by v ní škol třeba dvacet. Ano, když už se simuluje, tak proč to nenasimulovat ve velkém. O co byla česko-slovenská sociologie chudá na myšlenky, o to víc se dnes zalesňuje imaginárními školami. Chci mezi ty lidi ještě jezdit? Jiní tu nejsou.