Pod tvou tváří známá tvář

Ve středověku nebylo náboženství volbou, nýbrž daností – prostupovalo všechny lidské činnosti. Dnes si můžete vybrat, zda budete věřící, nebo ne. Ale to neznamená, že neexistují ve veřejném prostoru skutečnosti, před nimiž prakticky není úniku.

Tady jeden aktuální příklad.

Nynější show TV Nova Tvoje tvář má známý hlas (v originále Your Face Sounds Familiar) bych nejspíš nevěnoval žádnou pozornost, kdybych si mohl vybrat. Jenže – jen s lehkou nadsázkou řečeno – nemohu! Lidé ji sledují, baví se o ní, noviny a časopisy o ní píší. Samovolně se rozléhá v prostoru a zároveň je svým způsobem fascinující, jako skoro každá dobře vymyšlená a něčím příznačná novinka.

Odkazování na odkazy Oco vlastně v soutěži Tvoje tvář má známý hlas běží? Nezpívají se tu coververze známých písní, protože s těmi se dá pracovat tvůrčím způsobem a mohou znít úplně jinak než originály. Není to ani revival, který se snaží originál napodobit co nejvěrněji. V této soutěži se nepočítá s tím, že uslyšíme něco nového ani stejně dobrého jako originál. Nejde o kvalitu nápodoby, nýbrž spíše o sám proces napodobování. Předvádí se svého druhu magická operace. Obtíže a nedokonalosti, které to s sebou nese, nejsou závadou, ale chtěnou ingrediencí, protože vytváří napětí a nejistotu, zda se dílo podaří. Fascinující je podobnost s kopírovaným vzorem, ale ještě spíše to, jak moc se dokázala osoba soutěžícího proměnit.
Soutěž by se dala používat ve výuce jako instruktážní příklad k výkladu postmoderní sociologie. Již nás nezajímá, o čem se hraje a zpívá, vtip tkví v něčem jiném: hrát, jak někdo hraje, interpretovat interpreta, odkazovat na odkaz. Skutečnost už neláká, vše jsou jen popkulturní odkazy anebo – jak zpívají Plastic People – „maska za maskou, za maskou maska“. Nepřekvapí proto, že postmoderní diagnózy zpravidla provází lamentace nad totálním úpadkem, konečným vítězstvím komerce a spotřeby, mediální simulace nad realitou.
Postmoderní sociologii a filozofii však vyčítám, že často končí v pouhé nostalgii. Pláče se nad ztracenými jistotami mizející minulosti, jíž jako pevná opora sloužily „tvrdá“ věda, projekt národního státu a eschatologická vize konečného vítězství kapitalismu anebo komunismu (to dle libosti). Nic z toho už dnes není samozřejmostí. To ovšem neznamená, že dnešní doba je jakýmsi pouhopouhým negativem modernity. Ani dnes nedáváme tak docela přednost pomíjivé zábavě před oporou ve skutečnosti. Dost možná je to úplně naopak.

Okamžik plný úžasu

Skutečností – nefalšovanou autentickou – jsme totiž posedlí! Dá se dnes prodat nějaký programově, avizovaně neautentický produkt, třeba džus, který se pyšní tím, že je chemický? Proč jsou tak žádaná umělecká díla vytvořená podle skutečných událostí? Dá se v delším časovém horizontu obhájit politika, která není podložena vědeckými, prokazatelnými fakty? Stěží prahneme po něčem více než právě po skutečném! Lhostejno, že přitom z vlastní zkušenosti dobře víme, že právě to autentické, opravdové nemusí stát za nic. Nezažíváme spíše krizi toho, co skutečné není – představivosti, imaginace, fabulace, mystéria? Jak může příběh být příběhem, když musí jen otročit oné „skutečné události“? Jak může pekař upéct dobré housky, když se pořád jen musí snažit, aby vypadaly autenticky?
Na zmíněné „novácké“ soutěži lze pozorovat podobný rozpor. Volně si hraje se znaky a slast z vlastních možností je jistě její důležitou ingrediencí. Její přitažlivost tkví v úžasu nad tím, jak snadno se dá vykouzlit osobnost formátu Kurta Cobaina nebo Madonny. Nejsilnější okamžik show je právě ta chvíle, kdy se v bráně (či na oltáři?) objeví on či ona a na krátkou chvíli, protože postava se nehýbe a světla oslňují, je nerozeznatelná od originálu. Máme ji/jeho!
Je to jako vyvolávání démonů, tedy někoho či něčeho mocného, jehož síly však nemáme pod kontrolou. Na celebritách zneklidňuje něco podobného. Ve světě, kde sláva znamená tolik, víme i o nejslavnějších nezřídka více než o trochu vzdálenějších příbuzných, přesto si na celebrity nesáhneme. Pro mnohé občany jsou celebrity téměř každodenními průvodci života, přesto nad nimi nemáme žádnou kontrolu.
Rozpor mezi vzdáleností a blízkostí však vytváří, že sledujeme vlastně pouhé obrysy oněch žádaných bytostí – jejich typické role, typické písně, žánry, ale i jejich gesta, pohyby, účesy, oblečení. Sledujeme je jako herce na scéně. A protože v jejich případě role a herec splývají v jedno, je možné zahráním role magicky oživit i příslušnou osobnost. A právě úžas nad tím, jak snadno se dá osobnost vyvolat do živoucí podoby, vyvolává majetnickou slast, mocnou osobu přesazuje do naší blízkosti, kde ožívá na náš pokyn, nikoliv na základě svého rozmaru.

Tohle svět ještě neviděl

Volná hra odkazů a simulací však má svůj protipól. Ve skutečnosti není tak neukotvená, jak by se mohlo zdát. Nesimuluje se jen tak někdo, pro radost ze simulace samotné, simuluje se „známá osobnost“. Herci a jiní interpreti ovládají úžasnou schopnost být kýmkoliv. Limituje nás jen vlastní představivost; obecně vzato: herec – coby profese – se na požádání stane třeba mimozemšťanem nebo králem země za devatero horami. Jenže v podniku jménem Tvoje tvář má známý hlas se tohle po něm nechce. Chce se po něm, aby byl tím, koho už známe. Proto se výběr vzorů neřídí výlučně kritériem světového věhlasu (udělejme si svou Lady Gaga, když na originál nemáme), nýbrž objevují se i zpěváci, jejichž sláva zašla a Nově by jinak snad ani nestálo za to je do estrády v hlavním vysílacím čase pozvat (třeba Honza Nedvěd, ale hlavně takový Daniel Nekonečný).
Tenhle typ zašlých tváří nereprezentuje známé ani tak ve smyslu všeobecně známého (populární, navštěvovanémnohými, podobně latinské celeber, od něhož je odvozena „celebrita“), nýbrž ve smyslu dávno známé, povědomé (srov. familiar – domácí, které je v původním názvu). Zatímco aktuální vkusamódy semění, a s nimi i aktuální obyvatelé hitparád, toto rodinné stříbro se nejen nemění, nýbrž se ani změnit nedá, protože se reálně nemůžeme vrátit třeba do sedmdesátých let minulého století. A o tom, kdo je známá osobnost, nemá moc rozhodnout žádný jednotlivec. Rozhoduje buď množství, což je výtečně vidět na jihokorejském raperovi, který si říká PSY, jejž na výsluní vyneslo video Gangnam Style, které na YouTube dosáhlo rekordního počtu více než dva a půl miliardy (!) zhlédnutí, anebo to, co už nezměníme, tedy vkus minulosti. Jenže: proč se tak fixujeme na to, co je známé? Jak to, že show není spíš přehlídkou neskutečného, toho, co svět ještě neviděl?
Moderní společnost lze pochopit jako rozdělenou na dvě sféry, na scénu a zákulisí. Tak ji alespoň popsal americký sociolog kanadského původu Erving Goffman v knize, kterou vydal na konci padesátých let a jež česky vyšla roku 1999 pod názvem Všichni hrajeme divadlo. Lidé podle Goffmana před druhými hrají sami sebe. Snaží se patřičně zapůsobit a toto předstírání jim také často vychází, protože druzí o nich nemají dokonalé informace. Abychom však dokázali podat patřičný výkon, je třeba mít k dispozici zákulisí, v němž se role nacvičí a náležitě upraví fasáda. Vmoderní době proto lidé svůj život rozdělili do dvou sfér: zázemí domova a scénu veřejnosti V druhé polovině dvacátého století se však toto rozdělení začalo stírat.
Nejvýraznějším symbolem oné změny je televize. S televizí se scéna rozšiřuje i do prostředí domácnosti. Za tento vpád se však vyžaduje daň. Veřejná osoba se stává součástí domácnosti, tudíž se po ní začíná požadovat, aby se jako člen domácnosti chovala, což znamená, aby s námi sdílela svoji intimitu. Proto vyzvídáme, kdo to je, s kým se stýká, co má ráda, co si myslí. Nevystačíme si s tím, že ta osoba plní (hraje) svou úlohu – chceme ji poznat jako blízkého člověka. Vzniká tím – a stále nabývá na významu – segment bulvárních tiskovin. A mění se scéna jako taková: není ani tak pro herce a hry jako spíše pro celebrity, které nehrají role, nýbrž samy sebe. Z herce se stává nadčlověk, který jednou umírá ve Vietnamu a podruhé prožívá lásku na Kubě. Role a herec splývají a už i v recenzích se občas dočteme, komu to Stallone (a nikoliv postava, kterou hraje) zase nandal.
Bulvár pak slouží jako funkční protipól svobody sebeurčení, která na celebritách fascinuje. V bulváru se totiž naopak všemožně zdůrazňuje jejich zranitelnost. Bulvár obsahuje z velké většiny rozchody, nevěry a nemoci, schválně se vybírají fotky, které vzhledu celebrit nepřejí, a vždy je jim ke jménu přiřazen (neúprosný) věk. Je to jistý management, při němž sice celebrity necháváme rozlétnout a vkládáme do nich své ambice a životní projekce jako do svých dětí, ale stejně tak jako děti i je poutáme k sobě a ujišťujeme se, že jsou pořád ještě lidmi jako my.

Tragédie diváka

Splynutí scény a zákulisí má vliv i na to, jak si lidé zajišťují sebejistotu svého bytí ve světě. Sféra domácnosti a blízcí lidé obecně jsou pro člověka zárukou kontinuity. Zatímco na veřejnosti mezi cizími lidmi stojíme a padáme s výkonem ve svých rolích (například v povolání), známí nás rozpoznávají bez ohledu na změnu zevnějšku. Poskytují nám vědomí, že jsme jedinci trvající v čase, už svou existencí zpřítomňují spoluprožitou minulost a tím nás činí méně závislými na současnosti. Snad by se to dalo říct i silněji – že my jsme jimi a oni jsou námi.
Podobné sebeurčení prostřednictvím druhého se hledá i u známé osobnosti, protože je také svým způsobem blízká. Na rozdíl od známé osoby s ní však žádnou společně prožitou zkušenost nesdílíme. Jsme pouze jejími diváky. Kontinuita proto nemůže být zajištěna tak jako u známého (potkáte se a společně zavzpomínáte na staré časy). Je třeba vyvolat nostalgický vjem, navodit atmosféru jako tenkrát, dívat se na to stejné jako před lety.
Tragédie diváka spočívá v tom, že je schopen se o své identitě ujistit jenom svým znehybněním, tím, že se dívá znova na tu samou věc. I proto prosperují ti, jejichž kariéry se už pohřbívali před třiceti lety. Tihle „zombiové“ nemusí nic vymýšlet; stačí, když znovu zahrají své staré hity. Nic jiného se od nich ani neočekává. Vpodstatě však nejsme životem interpretů limitováni – pro nás nezemřou nikdy, protože si stále můžeme pouštět jejich reprodukce.
Ve světě, kde scéna a zákulisí splývají, je však dost možná také každý hercem, nebo alespoň chce být hercem, protože herec je tím, kdo může být kýmkoliv. I postava herce, pokud ji pochopíme nikoliv jako povolání, nýbrž coby způsob sebepojetí člověka ve společnosti, je tragická. Skvěle to zpodobnil předloňský americký film Birdman. Tragédie herce tkví v tom, že sice dokáže být kýmkoliv, ale ve skutečnosti není nikým, protože stále jen hraje někoho jiného. V Birdmanovi jsou všechny postavy, ať už úspěšné, nebo na dně, upnuty na herecký výkon. Do své role vkládají nikoliv ambice pouze umělecké, ale i životní, protože života mimo jeviště nejsou schopny. Jednou z nejsilnějších scén filmu je ta, kdy hlavní hrdina běží po Broadwayi ve slipech a kolemjdoucí ho natočí a sdílí video na internetu. „Tohle je moc,“ říká jeho dcera, ukazujíc mu video s astronomickými počty sdílení. Kruh se uzavřel, sláva přichází i v té nejslabší chvilce, hrát již není třeba, život je hra, anebo jak zpívali Unifiction, show!
Věřili by lidé ještě před deseti lety, že hitemdneška bude promenáda šedesátníka ve slipech nebo věrně se smějící Honza Nedvěd?

***