Návrat marxistů do Česka

S marxismem se určitě potřebujeme vyrovnat. Ale s nálepkou „kulturní marxismus“ je to o něco složitější, než by se na první pohled, vzhledem k naší reálsocialistické zkušenosti s marxismem, mohlo zdát.

Bylo asi jen otázkou času, kdy se k nám toto sousloví dostane, ale velice mě překvapilo, že jsem jej poprvé uslyšel od socioložky. Mám na mysli označení „kulturní marxismus“. Použila ho Klára Plecitá, která v Sociologickém ústavu AV vede oddělení hodnotové orientace ve společnosti a dlouhodobě se zabývá politickými postoji a národní identitou. V rozhovoru s Bohumilem Pečinkou v Reflexu za kulturní marxisty označila ministerské duo Dienstbier–Pelikán.
Různé nadávky na levičáky mají vůbec sezonu. Před rokem jsem o sluníčkářích, cyklofašistech a dobroserech neměl ponětí a dnes se z různých míst ozývají téměř každý den. „Kulturní marxismus“ zní odborněji, a proto působí spíše jako diagnóza. Také se však spoléhá na to, že v českém prostředí na marxismu stále lpí stalinistické stigma a tato nálepka označení bude předem diskvalifikující. A skutečně, v rozhovoru se netvrdí nic menšího, než že tito politici prosazují nový typ totalitního myšlení! Když však odkryjeme pozadí tohoto označení, zjistíme, že se na nás hraje poněkud falešná hra.

Principiální vymezení se vůči autoritářství

Kulturní marxismus je méně známé označení pro směr sociálněvědního a filozofického myšlení 40. až 60. let 20. století, kteří sociologové budou znát spíše jako frankfurtskou školu. V rámci marxistických směrů je výjimečný tím, že se principiálně vymezoval vůči autoritářství, jak fašistickému, tak stalinistickému. V tomto ohledu byl natolik důsledný, že se vzdal nároku na politickou aplikaci svých tezí. Svůj vztah ke společnosti chápali tito autoři výlučně jako kritiku, která neguje vše to, co chce zůstat jediným možným výkladem. Nemůže být proto větší nesmysl, než když Plecitá ve svém článku svým autoritářům, Dienstbierovi a Pelikánovi, podsouvá jako intelektuální oporu právě frankfurtskou školu. Článek se jmenuje Být autoritářem je zase trendy. Přitom to byl Theodor W. Adorno, vůdčí postava frankfurtské školy, který jako jeden z prvních v knize The Authoritarian Personality téma autoritářství otevřel. Říkat o člověku, který odmítl podporovat i revoltu roku ’68, protože se obával jejích totalitních tendencí, že je duchovní otec novodobých autoritářů, je asi totéž jako obviňovat Gándhíhozmilitarismu. Přesto není toto spojení žádným omylem. Ve skutečnosti nepochází ze sociálních věd, ale z americké politiky. Začali ho používat američtí paleokonzervativci jako hanlivé označení levicové politiky, ale dnes ho v kampaních používá hojně i rasistické hnutí. Zadáte-li „kulturní marxismus“ do Googlu, vylezou na vás různé plakáty ochránců bílé rasy. Pokud se chce člověk o původu označení informovat zevrubněji, ať sáhne po do češtiny přeložené knize předního paleokonzervativce Pata Buchanana Smrt Západu. V sociálněvědní literatuře „kulturní marxismus“ najde těžko.
Pro Buchanana je toto označení prostředkem odporu proti politice rovnostářství rasového, genderového a rovnostářství osob s různou sexuální orientací. Ta začala být součástí programu levicových stran zhruba v devadesátých letech a v této době se v reakci na to začalo prosazovat i označení kulturní marxismus. S frankfurtskou školou to vůbec nesouvisí. Tématem frankfurtské školy byla nadvláda kulturního průmyslu, filmu, rozhlasu, televize, reklamy, které v padesátých letech získávaly principiální kulturní význam. Jejich marxismus tedy opravdu byl kulturní, ale v úplně jiném smyslu.

Aktualizační nátěry

Proč se zkratkou kulturní marxismus – politika rovnosti – frankfurtská škola přicházejí američtí paleokonzervativci, není těžké uhodnout. Označkovat v amerických podmínkách něco jako marxismus má význam samo o sobě. Marxismus je v americké politice tabu. Již se není třeba příliš ptát na podrobnosti. Význam má i jeho spojení s frankfurtskou školou, protože to jsou autoři velice „evropští“, kteří navíc Americe měli co vyčítat (právě onen kulturní průmysl). Paleokonzervativci naopak v rámci pravice silně zdůrazňují americká specifika a vůbec politiku izolace. Spojit domácí politiku s takto cizáckými intelektuálními zdroji je samo o sobě politicky funkční. To vše dává smysl a pochopil bych, kdyby se k těmto zkratkám uchýlila česká krajní pravice, ale není mi jasné, z jakých důvodů se ke stejné rétorice uchyluje česká socioložka. Nějaký smysl však přece jen nacházím. Myslím, že o marxismu by se mluvit mělo. Měli bychom si položit otázku, do jaké míry se k němu dnes můžeme hlásit či ne. VNěmecku se po Marxovi jmenují ulice, jsou tu jeho sochy, u nás však jako by zmizel. Nezmizel! V tom dávám Plecité za pravdu, marxismus je politikou i sociálními vědami prosycen, protože myšlenkovému schématu eschatologického boje dvou skupin se těžko uniká. Dnes se vše lakuje různými aktualizačními nátěry, jak v sociálních vědách, tak v politice, a přitom v jádru myšlenka zůstává táž. S marxismem se určitě potřebujeme vyrovnat a možná i objevit jeho pestrost. Samozřejmě s tím souvisí i nebezpečí totalitního myšlení, které marxismu pohříchu hrozí.

Pochopil bych, kdyby duo Dienstbier–Pelikán označila za kulturní marxisty česká krajní pravice, ale není mi jasné, z jakých důvodů se ke stejné rétorice uchyluje česká socioložka