Ten, kdo porazí Clintonovou

Příštím prezidentem Spojených států bude černoch, žena nebo Hispánec. Prostě republikán, dosud stojící ve stínu Donalda Trumpa Vpolitice nevíte dne ani hodiny, ale dovolte mi se pro jednou odvázat a tipnout si. Příštím prezidentem USA se nestane ani Hillary Clintonová, ani Donald Trump, ale jiný kandidát republikánské strany.
Oba dva jmenovaní vedou v průzkumech, jenže kdo by spoléhal na průzkumy? Tak dlouho před volbami jsou přirozeně výraznější ti kandidáti, které lidé znají, což je právě případ Trumpa a Clintonové. Ostatní nemusejí být horší, spíše ještě dostatečně nepronikli do povědomí běžnéhoAmeričana. Předvolební kampaň se však začíná rozjíždět a tato výhoda se smazává. Kandidáti se stále častěji vyjadřují k veřejným otázkám a už také proběhlo několik debat, v nichž mohli lidé jejich schopnosti přímo porovnat.

Slabiny dnešních favoritů

Situace u Demokratické strany je téměř fádní. Hillary Clintonová je zde opravdu jedinou vážnou kandidátkou a se svojí nominací nebude mít problémy. Nejde ani tak o čísla v průzkumech, ale prostě o to, že nemá zdatnou konkurenci. Jediným dostatečně výrazným oponentem je 74letý (!) senátor Bernie Sanders, který však na americké poměry stojí příliš nalevo. Těžko si představit, že by v Americe uspěl kandidát, který se otevřeně hlásí k socialismu.
Schopnosti Clintonové zatím v debatách nikdo neprověřil, ale osobně pochybuji, že v ostřejšímstřetu obstojí. Vzpomeňme na souboje s Barackem Obamou v předminulých volbách, do kterých vstupovala jako jasná favoritka, a odcházela poražená. Clintonová je žena pečlivě připravených projevů, připravených point, připravených úsměvů, v průběhu show téměř dostáváte strach, aby jí scénář někdo nepokazil. Politika je sice divadlo, ale v tomto žánru také improvizace. V případě náhlých útoků, zvratů, nečekaných situací Clintonová, obávám se, nebude dostatečně pohotová a přesvědčivá. Druhou obtíží je názorová konzistence. Když máte projev připraven, můžete zaujmout jistá stanoviska, která vás zbaví okamžitého nebezpečí. Představení se povede. Jenže předvolební kampaň je dlouhý seriál, ve kterém se bude připomínat, že hlavní hrdinka o té které věci před měsícem prohlašovala něco jiného. Clintonová se už takto trápí vlastní minulostí a ztrácí spoustu energie na různé dovysvětlování a uvádění na pravoumíru. Ostrá kampaň přitom ani nezačala.
Donald Trump se od Clintonové nemůže více lišit. Říká si, co chce a kdy chce, jak mu to přijde na jazyk. Opravdu zarážející na Trumpovi nejsou jeho urážlivé výroky, ale spíš schopnost je v hyperkritickém prostředí amerických médií ustát. Kdyby bylo tak snadné touto rétorikou v americké politice uspět, už by to dávno někdo udělal. Nepleťme si Trumpa s českými extremisty ať už v oficiálních funkcích nebo mimo ně. Extremistické a nenávistné názory zpravidla kritiku nesnesou, a proto se otevřenému poli vyhýbají. Možná jen Miloš Zeman má něco z té schopnosti posadit se proti lidem, kteří ho nesnáší, a klidně jim odpovědět. Trump je jedinečný v tom, že se nikdy nenechá vyvést z míry a zahnat do defenzivy. Na spoustu republikánů to platí, protože chtějí pevného a neústupného lídra. Přesto si myslím, že nakonec republikánskou nominaci nezíská. Riskuje až příliš a dřív nebo později přijde chvíle, kdy toho oponenti dokážou využít. Trumpova rétorika je navíc velmi úsporná, těží z tématu nelegální imigrace, případně vykresluje obraz ponížené Ameriky, kterou je nutno znovu postavit na nohy. Pro vítězství bude potřebovat víc, protože má velmi dobré protikandidáty.

Bez dobře živených bělochů

Pohled na pole republikánských kandidátů na první pohled zarazí. Čekali byste dobře živené bělochy z prominentních rodins místem v Kongresu? Takový je Jeb Bush, bratr předchozího prezidenta, se kterým už pro nominaci nikdo nepočítá. Čekali byste pány s ulízlým účesem, co nervózně opakují cosi o potratech a omezování výdajů? Takových bylo v poli republikánských kandidátů mnoho a v současnosti se nad vodou drží jediný, Ted Cruz. Opravdu zajímaví jsou ti ostatní.
Ben Carson vyčnívá téměř ve všem – černoch bez dosavadní politické kariéry, člen menšinové církve adventistů, ale také lékař s úctyhodnou kariérou. V roce 1984 se ve svých třiatřiceti letech stal primářem dětské neurochirurgie a byl v té době vůbec nejmladším primářem v rámci celých Spojených států. Slávu v oboru mu vynesla hlavně 22 hodin trvající operace provedená pod jeho vedením, při níž byla jako první na světě oddělena dvě siamská dvojčata spojená lebkou. Je držitelem více než šedesáti čestných doktorátů a Prezidentské medaile svobody, nejvyššího amerického civilního vyznamenání.
Toto vše je „jen“ působivé profesní pozadí, ale Carson byl zatím skvělý i v debatách. Vůbec nevolí agresivní a vychloubačný styl většiny republikánů, mluví klidně, je však znát, že má velmi dobře srovnané myšlenky a dokáže i s úspornou rétorikou zaujmout zřetelnou a jasnou pozici. Zatímco ostatní kandidáti se samovolně vzrušují detaily potratové legislativy, Carson si vystačí s tradičními politickými tématy: zdanění, svoboda, tvůrčí potenciál jednotlivce, vzdělání, ale vždy je dokáže převést na úroveň každodenního života. Například v otázce minimální mzdy, tam, kde se Trump ohání konkurenceschopností Ameriky, předestře Carson téma jako dilema mladého Američana, který potřebuje hlavně získat praxi a zkušenosti a navíc mu hrozí, že nebude mít práci žádnou. Tato strategie nemusí být tolik efektivní v primárkách, protože tam jsou názory jasné a jde spíš o schopnost zapůsobit jako jejich nesmlouvavý strážce. Souboj mezi republikány často působí jako soutěž v ortodoxii, o co nejhlasitější provolání posvátného kánonu. Ztrácet čas argumentací se může ukázat jako přílišný luxus, o to víc se však toto zázemí může zhodnotit ve finálním souboji s demokratickým kandidátem.
Dalším pozoruhodným kandidátem je Marco Rubio, senátor státu Florida, potomek kubánských emigrantů a také nejmladší uchazeč o místo v Bílém domě. Rubio je energický a ambiciózní politik, který do politiky vstoupil na lokální úrovni už krátce po studiích práva a postupně se propracoval až do amerického Senátu. Rubio se jeví jako jednostranný kariérista, který si jde zřetelně za svým, ale tuto trochu upjatou tvář dokáže polidštit odkazy ke svému prostému původu. Když pointoval svoje entrée do první republikánské debaty slovy: „Jak mě bude Hillary Clintonová poučovat o žití od výplaty k výplatě, já jsem byl vychován od výplaty k výplatě!“, byl to silný moment. Rubio dokáže svá vystoupení emotivně gradovat, přičemž hojně čerpá právě z vlastní rodinné historie, na níž může demonstrovat, že americký sen je reálná možnost i pro Američany 21. století. Přece jen se však domnívám, že tato strategie nebude efektivní dlouho, Rubio nakonec neříká nic jiného než ostatní republikáni a emoce se nedají ždímat věčně. Velkou překážkou pro konzervativní voliče bude také jeho nízký věk.

Rozhodnost v sukni

Carly Fiorinaová je jediná žena v poli republikánských kandidátů. Kromě (neúspěšné) kandidatury do Senátu také politický nováček, ovšem s famózní kariérou v managementu. Fiorinaová začínala jako sekretářka v Hewlett-Packard a v této společnosti se propracovala až na úplnou špici. V roce 1999 se zde stala generální ředitelkou (CEO) a tím také vůbec první ženou na této pozici v tak velké firmě. Do té doby sto největším americkým firmám šéfovali pouze muži. H-P je v současnosti podle žebříčku magazínu Fortune devatenáctá. Své zkušenosti z managementu dokáže velmi dobře přenést na politické reálie. Prezentuje se jako dobrá známá světových lídrů, což má zvuk mimo jiné proto, že stejnou strategii používá Clintonová. Fiorinaová vyniká velmi přímočarou rétorikou, nepohybuje se ve sféře obecných proklamací, ale říká velice konkrétně, co by v té které situaci jako prezidentka dělala („zaprvé, zadruhé, zatřetí“). Tato rozhodnost se velmi dobře uplatňuje například ve vojenských otázkách, kde kontrastuje s váhavostí současného prezidenta. Fiorinaová zde jako žena vůbec nepůsobí slabším dojmem.
Je samozřejmě otázkou, jak tito netradiční kandidáti uspějí u konzervativních republikánských voličů, kteří budou v primárkách vybírat muže či ženu pro prezidentské volby. Republikáni ale vědí, že musí především postavit kandidáta, který volby nad Hillary Clintonovou vyhraje. Právě tito tři k tomu mají nejlepší předpoklady, protože mohou demokratické kandidátce odebrat hlasy obyvatel, kteří se tradičně kloní k demokratům. Američané černé pleti v minulých volbách téměř unisono, a tedy také bez ohledu na názorové rozdíly, podpořili Baracka Obamu. Proč by nyní nemohli podpořit Carsona? Stále větší počet hispánských voličů může podpořit Rubia a ženy, i třeba ženy liberální a emancipované, úspěšnou manažerku Fiorinaovou. Republikáni by byli sami proti sobě, kdyby tyto trumfy nevytáhli.

Clintonová se už takto trápí vlastní minulostí a ztrácí spoustu energie na různé dovysvětlování. Kampaň přitom ani nezačala.