Byl to pěkný koncert, když přijeli Eagles of Death Metal do Prahy. Hráli v narvaném Lucerna Music Baru. Šel jsem i loni, když přijela sesterská kapela Queens of the StoneAge. „Královny“ jsou slavnější, a proto se koncert konal ve Fóru Karlín s kapacitou 3000 míst. Bylo také plno, i když lístek tehdy stál okolo tisíce korun. Omlouvám se, možná šířím paniku, ale honí se mi to stále hlavou. Budu moct jít na podobný koncert i teď? Nebo lépe: Budu moct jít na podobný koncert a myslet pouze na hudbu? A chce se mi chodit na koncerty za podmínky, že budu muset plašit obavy nebo se snad podezřívavě koukat na snědší a vousatější návštěvníky? To je právě ta hrůza. Můžete posílit bezpečnost, zavést všelijaké kontroly, kamerové systémy atd., ale nemůžete vrátit pocit bezpečí. A i kdybyste bezpečnost zajistili, nebude to jako dřív. Není mi příjemné být stále kontrolován, podezírán a sledován. Je to začarovaný kruh, který se točí už dlouho: pocit ohrožení -> přísnější kontrola -> pocit odcizení. Odcizení je však zase jen předstupněm k pocitu ohrožení, protože ztrácíte-li sepětí s místem, ztrácíte-li pocit důvěry, je pak sebemenší podezřelá věc vyhodnocována jako ohrožení.
Být na periferii je výhoda
Nakonec nás může uklidnit jen to, že nejsme žádné světové ani evropské centrum. Být na periferii je vzhledem k terorismu výhoda. Je to právě ta druhá strana, o níž sociologové vědí už dlouho. Už dávno není bohatství jediným relevantním kritériem. Tím druhým je riziko, které ale právě často vzrůstá právě s bohatstvím a v tomto případě také proslulostí. Na příkladu terorismu je to vidět a kdo ví, jestli to není příznak čehosi obecnějšího. Nestane se periferie svobodnějším prostorem?
O autorovi| VÍT HORÁK, sociolog, Ostravská univerzita
14.10.2015
Spolu se Schwarzenbergem ustupuje i TOP 09
DISKUSE
Karel Schwarzenberg oznámil konec v předsednické funkci a namístě jsou otázky, co bude se stranou dál. Upřímně řečeno, proč by to měla být taková změna, když se Schwarzenberg aktivní politiky účastní jen sporadicky. Schwarzenberg je využíván jako symbol, který je povinnou součástí téměř jakékoliv propagace TOP O9. Chybí-li jeho úsměv, buďte si jisti, že najdete alespoň dýmku nebo motýlka. Před prezidentskými volbami ho Václav Bělohradský nazval simulakrem – symbolem prázdným, který realitu nijak neodráží. Bylo to přehnané, ale toto hodnocení se postupně začalo naplňovat. Například ve volbách do EP byl Schwarzenberg (opět) hlavní tváří kampaně, ač vůbec nekandidoval. Na plakátech připomínal plukovníka z Kentucky, kterého také nikdy nikdo neviděl, ale přesto se na nás směje v každém městě. Silueta byla totiž vyvedena podobně jako notorické logo fast foodu KFC. Čili nedávné oznámení je bezvýznamné, strana už o svého předsedu fakticky přišla. Problém je v tom, že jej neumí nahradit a stále jen ždímá emoce prezidentského boje.
Kalousek? Střelec, ne kapitán
Po volbách do sněmovny se zdálo, že TOP 09 se definitivně stala nejvýznamnější pravicovou stranou, ale po dvou letech už to tak nevypadá. Schwarzenbergova strana ustupuje spolu se svým předsedou. Jejím největším nedostatkem je absence elit. Ministři Topolánkovy vlády, od kterých se tato role očekávala, vlastně všichni zapadli nebo z politiky odešli. TOP 09 má dnes už poměrně slušnou základnu regionálních politiků, často i mladých, ale do vysoké politiky se zatím vyšvihnout nedokázali. Petr Gazdík a Starostové se TOP 09 vzdalují a jediným, kdo tak zbývá, je matador Kalousek. Osoba natolik výrazná a všudypřítomná, až se zdá, že nikoho dalšího není potřeba.
Je to ovšem velký omyl. Kalousek je skvělý jako muž číslo dvě, manažer v pozadí, ale ne předseda. Kombinace Schwarzenberg-Kalousek fungovala tak dobře právě díky své takřka dokonalé komplementaritě. Nejen proto, že Schwarzenberg představoval toho hodného, takže Kalousek byl volný pro svou roli zlého muže. Podstatnější věc: že Kalousek je politik, který vyniká v názorových střetech s protistranou, ale ne člověk, který je schopen budovat širší tým. Je individualistou, střelcem, ale ne kapitánem. Kalousek v čele TOP 09 je něco jako Rath v čele ČSSD nebo Tlustý v čele ODS. Neznamená to, že se strana pod jeho vedením zhroutí, ostatně už ji fakticky vede dlouho, ale bude závislá na emociálním náboji aktuálních politických střetů. Bude silná, když se bude mít vůči komu vymezit, a proto velice křehká, protože takové situace nastávají občas a nedají se předvídat. Myslím, že ODS po volbách zvolila chytřejší strategii, kdy sice čelní představitele také postrádá, ale pomalu si buduje zázemí v oblasti dílčích témat na pomezí expertízy a veřejné politiky. Nijak systematicky to nesleduji, ale získal jsem pocit, že když se diskutuje o tématech veřejné politiky například v pořadech typu Události, komentáře, vyjadřuje se za pravici politik spíše z ODS. TOP 09 okupuje spíše velká mravněideová témata, ale to jí bez Schwarzenberga půjde podstatně hůře. Nová havlovská Kalouskova tvář, která se ukázala v diskusi o uprchlících, myslím zůstane pouhým přáním.
Na jedné noze
Kalousek po volbách vůbec zvolil špatnou strategii, když svou politiku postavil na konfliktu s Babišovou ANO. Jsou to strany, které mnohé spojuje, spíše než rozděluje. Obě jsou relativně nové a vymezují se vůči stranám zkaženým devadesátými a nultými lety, obě jsou víceméně pravicové. Konflikt mezi nimi pak vypadá spíše jako osobní animozita mezi Babišem a Kalouskem a příliš netáhne. Daleko logičtější by bylo kritizovat levicovost vlády a snažit se rozklížit zatím překvapivě pevné spojenectví mezi sociálními demokraty a druhými dvěma stranami koalice. Tato situace ale vyplývá také z toho, že v čele největší vládní strany sedí Bohuslav Sobotka, mistr v sebeovládání, který se k žádným přestřelkám nenechá vyprovokovat.
Kdyby neodešli Paroubek a Rath, mohlo to vypadat jinak, ale to je právě ono. Kalousek je na takových protivnících závislý. Pokud strana chce zaujímat pozici jedné ze dvou hlavních stran v zemi, nemůže si takovou závislost dovolit. Její postavení musí mít daleko pevnější základy. Zatím stála na dvou nohách, Schwarzenbergově mravní a symbolické a Kalouskově protivné, a i to mohlo vyhovovat jen dočasně. Jestli chce teď skákat jen po jedné, tak může příště skončit také poslední.