Na prostranství za novou budovou Quadria ve Spálené ulici v Praze byla umístěna znamenitá socha Franze Kafky od Davida Černého. Tedy, Franze Kafky, nebyl jsem si jist. Přibližoval jsem se k blýskavé hlavě a rysy obličeje jen tušil. Socha je složena z vrstev, které rotují buď samostatně, nebo v různých vzorech, takže silueta hlavy je vidět jen někdy. Je to vůbec Kafka? Kdo to vůbec je?
Není to jen bezejmenná hlava, není to více prolínajících se tváří? Mohl by to být vlastně kdokoliv, stejně tušený někdonikdo. Socha se doplňuje s obchodním centrem, které se mohutně rozpíná do ulice a chystá se spadnout na malé pasanty pod ním. Hrad se čtyřmi hranatými věžemi nebo snad zámek?
Ale přece jen jsem v siluetě vytušil právě Kafku, a ne někoho jiného. Proč? Protože Kafku znám, je to celebrita. Nemůžete být v Praze a neznat Kafku.
Valí se na vás všude ve všech možných obměnách, v Kafkově restauraci, knihkupectví, muzeu nebo náměstí. I v tom je Kafkova socha obrazem člověka ve společnosti. Člověk je tu zaměnitelným anonymem a někým je jen jakožto zvláštní institucí, kterou znají všichni, jakýmsi stálým oslavencem, celebritou. Společnost je odvozena od slova „společné“. Společnost je všem společná, a proto nezachycuje individualitu. Jednotlivcem, rozpoznatelnou osobou můžete být zase jen tak, že jste společný všem, spíš národním vlastnictvím než člověkem.
Společnost je formou mezilidského soužití moderních lidí, která má své výhody i rizika. Varovné je spíše to, že na každou nevýhodu, pocit ohrožení, který člověku společnost přináší, namnoze reagujeme jen dalším zespolečenštěním. Člověk se může cítit sám, ale dnes může někomu zavolat nebo se setkávat s lidmi virtuálně na sociálních sítích. Odtud ale vznikají nové požadavky, které tento stav institucionalizují. Nedostupnost, slovo, které se rozšířilo s nástupem mobilního telefonu, se stává výjimečným stavem, který je nutno zdůvodňovat a předem na něj upozorňovat. Odcizení se stává podmínkou proto, abychom se mohli účastnit kontaktu s druhými. Dá to práci, říkám si, když na koncertech pozoruji ty houfy lidí, jak utíkají za své kameramanské displeje, na nichž se jim koncert promítá. Těžko jim jde o záznam sám, těch by si mohli na internetu stáhnout spoustu. Záznamem lze však na sociálních sítích vykázat svou účast a takto ji teprve sociálně uskutečnit. Nelze jim vyčítat, že jim nestačí pouhý osobní prožitek. Spíše je smutné, že by jim mnohdy nic jiného nezbylo. Koncert je přece také společenská událost. Facebook a jiné sociální sítě však zespolečenštění člověka ještě radikalizují, protože z mezilidského kontaktu, který by se ještě na koncertě mohl udát, zbývají už jen záznamy.
Facebook je radikalizovanou společností, protože každý je zde jen svým vlastním záznamem rámovaným „občankou“ s fotografií. A občankou se prokazujete, abyste prokázali svou totožnost. Když jsem stál u Kafkovy sochy, ptal se kolemjdoucí pán, kdo že to má být. Odpověděl jsem, ale ne zcela ho přesvědčil. Odkud to vím, ptal se. Socha se právě zdeformovala tak, že typický profil nebyl vidět. Pomohlo by přistavení monitoru s Kafkovým profilem na Facebooku.
***