Max Weber – objevitel kapitalismu

Myslíme stále marxisticky. To je škoda. Kapitalismu totiž dokázal lépe než Marx porozumět německý sociolog, ekonom, historik a politik Max Weber, od jehož narození uplynulo v pondělí 150 let.

Pojmy bývají zrádné. Dnes se začnou používat a zítra to vypadá, jako by tu byly od nepaměti. Tak je to i s „kapitalismem“. O „kapitalismu“ mluví převážně jeho kritici, obhájci užívají měkčí termíny „tržní ekonomika“ nebo „volný trh“. Oba tábory myslí a nemyslí to samé. „Kapitalismus“ zní osudově, je to -ismus, a tedy ideový systém, ideologie. Obhájci tržního řádu termín „kapitalismus“ nepoužívají, protože jej nevnímají jako vězení, chápou ho jako otevřený systém umožňující svobodnou seberealizaci. Kritikům se mohou vysmát, že zůstali zastydlými marxisty. „Kapitalismus“ patří k Marxovi do devatenáctého století, do časů šestnáctihodinových pracovních dob, k rozbíjení strojů, mohli by říct. Jenže je to trochu jinak. Kapitalismus Weberův, nebo Marxův?
Marx tento termín téměř nepoužíval. Jeho široké rozšíření přinesly až práce dvou německých sociologů Wernera Sombarta a Maxe Webera vyšlé po roce 1900.
Jak to, že Marxe znají všichni a Maxe (Webera) nikdo? Jak to, že i dnes, dávno po prezidentských volbách, nosí studenti placky s nápisem „Karel for president“ a Schwarzenberga tím nemyslí? Odpověď je jednoduchá. Marx je nám bližší. Nikoliv pouze levičákům, ale všem. Myslíme stále marxisticky. Kdo nevěří, že svět je řízen ekonomickými vztahy? Kdo nevěří, že tržní hospodářství je logickým, ba nutným výsledkem historie? Kdo nevěří, že trh tu není sám pro sebe, že má být prostředkem pro cosi dalšího (přece pro lidi!)? Kdo si nemyslí, že prožíváme hlubokou krizi (jistěže ekonomickou)? Kdo dnes nemá vizi nějaké lepší spravedlivější společnosti, ať už ji vidí jakkoli?
Marx byl geniální v tom, že dokázal zachytit ducha doby a dát mu výraz. Zachytil nastupující sekularizaci, plně zohlednil perspektivu klasické liberální ekonomie, ale spolu s tím i politickou dynamiku doby. Kapitalistickou formu hospodářství přijímá jako dosavadně nejvyšší stadium dějin. Vpravdě děsivým začíná být v době, kdy by s ním dějiny měly skončit. Myslím, že takový je postoj většiny lidí, kteří současný řád přijímají jako logický, ale stejně tak jako nedostatečný: „Vše se musí změnit k lepšímu! Razantně!“ To by mohlo být hesla dneška.
V článku věnovaném výročí Maxe Webera mluvím stále o Marxovi, kvůli kontrastu. Teprve Max Weber, ten, který dokázal kapitalismus pojmenovat, ho nahlédl zvnějšku a pochopil. Dokázal ho ukázat jako etiku, postoj ke světu, spíš než reálně přítomný řád, ve kterém žijeme. Slavný Weberův text Protestantská etika a duch kapitalismu je silně antiintuitivní a nezvyklý, studenti při jeho četbě mají tendenci jeho smysl úplně obrátit, ale tyto obtíže značí právě to, že se dostává mimo dosavadní myšlenkové stereotypy. Weber nemohl stvořit žádné „weberisty“ ani masová hnutí, nemohl být tak světodějnou osobou jako Marx, ale zato vždy představoval provokativní výzvu. Je jí i pro dnešek.
Výzvy kapitalistické morálky Co vlastně říká? Nic menšího, než že kapitalismus pramení v náboženství. Není žádným výsledkem inovací či přibližování se ke stále většímu blahobytu. Kapitalismus je podle Webera ryze duchovní produkt. Kapitalismus nejsou v prvé řadě továrny a podnikatelé, kapitalismus je duch! A přidejme ještě více: Kapitalismus není výsledkem honby za mamonem, nýbrž naopak vychází z askeze! Kapitalismus je novodobou formou odříkání, jež se neprovozuje klidnou meditací, ale naopak aktivním přístupem ke světu – prací.
Jeho náboženské kořeny spatřuje v protestantismu, který věřící odpoutal od církve. Tím je ovšem připravil o možnost potvrdit si Boží přízeň. Protestanté zdůraznili princip predestinace, kteří říká, že o spáse je rozhodnuto předem. Člověk si nemůže přilepšit, ať nadělá dobrých skutků, kolik chce. Luther tvrdil, že člověk se má oddat víře a spokojit se s povoláním, které mu okolnosti přidělily. Slovo povolání zde mělo ještě náboženský obsah. Člověku nezbývá než pracovat. A známkou Boží přízně může být jen to, že se mu práce daří. Kapitalismus podle Webera vznikl právě z této etiky, která vůbec není ekonomická. Proč? Protože ekonomická úvaha velí porovnávat náklady a výnosy. Pracujete, ale jen tolik, abyste si mohli vydělat na živobytí. Protestantská etika se naproti tomu vyznačovala zvláštním sklonem k práci, která byla spíš cílem než prostředkem. Dnes se vše ekonomicky analyzuje do zemdlení, ale vede to vždycky k aktivitě? Analýzy vždycky dokážou najít také nějaké „ale“, nějaký náklad, který nejsme ochotni snést. Ti, díky nimž vznikl kapitalismus, nebyli ekonomickými analytiky, ale podnikateli, kteří „šli na věc“.
Kapitalismus nevznikl z plánovité úvahy nad tím, co by nám pokrok mohl dobrého přinést. Lidé ani nemohli vědět, co všechno se podaří vynalézt a co všechno jim tržní ekonomika přinese. To nebyly žádné investice v dnešním chápání toho slova, nýbrž nutkavá činorodost, která na rizika nehledí. Lidé museli dlouho pracovat, i po generace, a co vydělali, znovu k práci využívat. Ale právě jen tento postoj mohl být impulzem k těm obrovským inovacím, které přinesla industrializace a kapitalismus. Weber upozorňuje, že v historii nalezneme mnoho období, která se vyznačovala přebytkem kapitálu, ale k rozhodujícímu posunu vpřed to nikdy nevedlo, protože přebytek byl zase spotřebován.
Přesto by bylo chybou považovat kapitalistickou etiku za vyhaslou. Weber považuje kapitalismus za nepravděpodobnou jedinečnou událost dějin, který by bez této etiky vlastně nemohl existovat. Jak v ostrém protikladu je k hledisku marxistických intelektuálů, kteří kapitalismus považují za obrovský nepřemožitelný systém stroj.
V čem tedy spočívá kapitalistická etika dnes, kdy zavedená náboženství hrají okrajovou roli? Pracovat pro práci samou dnes zní mírně řečeno velmi podivně. Dnes pracujeme kvůli výdělku, abychom si za něj mohli koupit kýžené zboží. Pracujeme, protože chceme. Ale umíme to? Víme vlastně, co chceme? Dokážeme dost dobře chtít? Anebo stále a znovu zjišťujeme, že věci, po nichž jsme prahli, vlastně tak dobré nejsou a chceme jiné, znovu se ocitáme na startovní čáře, znovu si myslíme, že teprve teď chceme správně a dostatečně? Znovu a znovu prahneme a znovu a znovu se proto musíme snažit, musíme pracovat. A to je motor, který pohání tržní hospodářství. Nikoliv nenasytné touhy, ale touhy nasycené a zklamané.
Tragédií doby není to, že ve spotřebním zboží hledáme vlastní hodnotu, ale že nejsme schopni ji tam nalézt. V panice se pak upínáme k množství věcí nebo jejich ceně. Zvyšovat tuto laťku je vždycky nejsnazší. Ale větší množství dražších věcí si vyžaduje více peněz, které musíme vydělat. Práce se před nás klade jako osud. Vidíme za ní vždy nějaké zboží, které ovšem nestačí. A proto na nás vždy čeká i práce. A jak pak nenávidíme ty, kteří úspěchu dosáhli bez práce!
Protestantská etika už jako etika nevypadá, působí jako nutnost, nutná pravidla hry, kterým je nutné se podřídit. Díky Maxi Weberovi však víme, že kapitalismus nakonec etikou – vztahem člověka k sobě samému – vždycky je. Zdajíli se někomu kapitalistické podmínky dostatečné, je třeba ho politovat. Nezdají-li se mu dostatečné, ať je to výzvou pro něj samotného.

***

Kapitalismus je novodobou formou odříkání, jež se neprovozuje klidnou meditací, ale naopak aktivním přístupem ke světu – prací