Má Tomáš Halík co říct ateistickým Čechům?
Nad touto otázkou se autor zamýšlí týden poté, co tento katolický kněz a intelektuál získal Templetonovu cenu.
Už z úspěchu jeho knih v zahraničí vyplývalo, že jeho význam není jen lokální. Udělení Templetonovy ceny Tomáši Halíkovi (jde patrně o nejvýznamnější intelektuální ocenění pro Čecha v polistopadové historii) ukazuje, že je dokonce celosvětový. Pro nás to musí být podnět se k Halíkovi vrátit. Nevnímali jsme ho jen v kontextu našich domácích sporů? Halík není jen moralista oponující Václavu Klausovi, řeklo by se s vědomím, jak se v médiích poslední léta nejčastěji objevoval.
Tomáš Halík je výjimečný ze dvou důvodů, které spolu souvisí. Jakkoliv vychází z bohatých tradic filozofických a teologických, není pouhým zaměnitelným obhájcem nebo hlasatelem nějakého světonázoru, dokáže mluvit sám za sebe. O kom se to u nás dá říct? A tím, co říká, jeho dlouhodobým tématem je dialog. Halík nestaví konstrukce filozofických systémů, které by nás chtěl vyučovat, staví mosty. A to je dnes nejpotřebnější! Halík se záměrně pohybuje mezi, a odtud ukazuje, co máme vzdor svým odlišným názorům společné. A proto vždycky musel vadit těm, kteří pluralitu chápali jako dočasný patologický stav. Nevadil věřícím nebo nevěřícím, ale těm, kteří vždycky až příliš dobře věděli, v co mají věřit, ať to byl bůh složený ze stále opakovaných formulek a pravidel, komunismus, národ, nebo trh.
Templetonovu cenu provázelo natočení pěti pětiminutových videí (jsou k vidění na stránkách nadace, dvě z nich i na Lidovkách.cz), v nichž Halík pointuje své myšlenky. Mluví se o Bohu, ale nemluví se k teologům ani nutně věřícím. Otázka je nasnadě: Dokáže Halík hovory o Bohu oslovit i širší sekulární veřejnost? Má nám co říct?
Boží jména, klamná a tajemná Halík si ve zmíněných minipřednáškách vždycky vybírá mezi dvěma možnostmi – tajemstvím a jistotou, otázkou a odpovědí, kontextem a přítomným fragmentem, skutečností a možností. Síla jeho postupu spočívá v tom, že se nás nesnaží přetáhnout na svoji stranu, ale spíše ukázat, že i on je na té naší. Nevěříte v boha? V takového boha já nevěřím také, odpovídá. Je to bůh, který dává jasné odpovědi, jednoznačné příkazy, bůh známý, bůh idol. A proti němu staví Halík Boha tázajícího, Boha jako tajemství, Boha jako kontext.
A skutečně, mnoho lidí na křesťanství vadí právě cosi konkrétního, pravidlo, které nejsou schopni akceptovat, názor, který považují za neobhajitelný. Tomu odpovídá i obraz křesťanství viděný a slyšený v médiích – potraty, kondomy, homosexuálové, kult papeže. Jenže právě na tomto kromě odpůrců náboženství ulpívají pouze náboženští fundamentalisté. Obě skupiny si za boha dosazují modly, které buď tvrdošíjně obhajují, nebo tvrdošíjně odmítají. Halík může s klidem říct, že je s námi na jedné lodi, v tohoto boha nevěří ani on, avšak v podtextu také: jste si ve svém odmítání boha tak jisti, že se k nějakému podobnému nemodlíte také? Nemáte místo Boha svého boha, místo Gotta svého Karla Gotta, práci, kariéru, vlastní úspěch, národ, „tradiční hodnoty“…?
Meze Halíkových myšlenek Přesto musím Halíkovi oponovat. Když říká, že Bůh není odpověď, s níž bychom mohli disponovat, nýbrž otázka, tajemství, pak nás tohoto tajemství zbavuje právě tím, že nám jej identifikuje jako Boha. Zbavuje nás nutnosti si otázky klást, když nám je sám servíruje – Bůh je ta otázka, říká. Zde může být útěchou pro věřícího, který s vírou zápasí, ale ne pro nevěřícího, který se Boha obává jako falešné modly či grandiózního podvodu.
A opravdu, jak Halík sám říká, mnoho lidí je alergických už na samotné slovo bůh. Nikoli proto, že by si za něj dosazovali idoly a fetiše, ale proto, že samotná představa jednotící osoby, otce v pozadí, který k nám promlouvá, je pro ně příliš silná a cizí. Není to omezenost boha-idolu, ale naopak neomezenost vládnoucí osoby Boha, které se bojíme. Dnešní člověk propadá všelijakým idolům, ale skutečně je klade na takový stupeň jako křesťané svého Boha? Není spokojen právě s tím, že se vztahuje pouze k nim? S takovým člověkem Halík nehne, potřebuje člověka hloubajícího, intelektuála, který se veškeré modloslužby děsí. Pro něj je ovšem vše rozhodnuto až příliš.
Halík přesvědčuje, že Bůh být může, spíše než s jistotou je, a ukazuje, že i v bibli nalezneme příklady pochybností a zápasů. Přesto pro něj má tento zápas jediný a předem stanovený cíl, ono „může“ znamená nakonec vždycky „musí“. Aby pochybnost měla svoji závažnost, musí se dodat, Bůh být také nemusí, ale to od Halíka neuslyšíme a snad od katolického kněze ani slyšet nemůžeme. Na cestě přitom nejsou nejtěžší překážky, které nám brání pokračovat k cíli, ale vůbec se dobrat toho, kam vlastně jdeme.
Halíkův pokus ukázat, že jak světy věřících, tak i nevěřících poukazují k transcendenci a tajemnu, je na jedné straně vlastně až banální a na druhé zavádějící. Sociologický klasik Herbert Spencer už v 19. století píše: „I ta náboženství, která jsou na úrovni jednotlivých dogmat diametrálně odlišná, dospívají k tiché shodě v tom, že svět se vším, co obsahuje a co jej obklopuje, považují za záhadu, která si žádá vysvětlení,“ a ve stejné době religionista Max Müller spatřuje v každém náboženství „úsilí o pochopení nepochopitelného, o vyjádření nevyjádřitelného, touhu po nekonečnu“. Je-li to tak, pak je společná půda pro všechna náboženství samozřejmě zajištěna. Nakonec se všichni vztahují k „tajemství“, stačí jim to připomenout. Náboženské konflikty a neporozumění by se staly nepravděpodobným omylem či nepochopitelnou neinformovaností.
Lehkost, s níž jsme se problému zbavili, musí být podezřelá. Jiný sociologický klasik Émile Durkheim oponuje s tím, že idea tajemna, která se jeví tak univerzální a samozřejmá, je pouze nedávného původu. Je pouhým doplňkem vědy, která svět tajemství zbavuje a ukazuje ho jako deterministicky uspořádaný stroj. Právě až když svět začal být zákonitý, mohlo nás napadnout, že za tím vším ještě něco musí být. Co? Nevíme, je to tajemství. Jenže pak se takové náboženství dá odbýt tím, že je stejně tak jako věda lidským konstruktem. A tak i Durkheim dochází k závěru, že idea tajemna „nebyla člověku dána předem, ale člověk je naopak tím, kdo si ji spolu s jí protikladnou ideou sám vytvořil. Proto se s ní také setkáváme jen v několika pokročilých náboženských systémech a nemůžeme ji považovat za charakteristický znak náboženských jevů, aniž bychom kvůli tomu vyloučili většinu faktů, jež si naopak žádají vysvětlení.“ (Vše citace z knihy Elementární formy náboženského života Émila Durkheima, Oikoymenh 2002, s. 33–37). Zaprvé tedy náboženství vysídlujeme tam, kde ho bude snadné odmítnout, a zadruhé míjíme mnoho z toho, co náboženství naplňuje. Halík Boha vykazuje do hlubin a na povrchu vidí jen problémy všedního dne, které spravuje věda. Takové náboženství ale právě upadá do blíže nespecifikovaného tajemství či pouhé morální ideje. A opět, vrátíme-li se k úvodní otázce, jestli Halík může oslovit i širokou veřejnost: jistému typu lidí bude vyhovovat, ale jiným, těm (nikoli v hanlivém smyslu) pragmatickým, zatíženým svými vlastními starostmi, kteří jsou alergičtí na morální výzvy a blíže nespecifikované duchovno, musí vadit a rozčilovat je.
K dialogu mezi církvemi, těmi politickými Halíkovo úsilí o dialog mezi náboženstvími a nevěřícími by nemělo být chápáno jako interní problém křesťanů. Vnímám ho jako obecnější výzvu i pro vědu a politiku. Není také naše politika posetá hlubokými příkopy mezi stranickými „denominacemi“? Neodehrává se zde souboj vpravdě náboženský, souboj o pravdu a souboj mezí hluchými? Bojuje se neustále a příliš dlouho, navzdory čemuž se stále vyhlašují rozhodující bitvy, v nichž má jít o všechno. Doufá se ve vítězství, které všechno změní, ale ve skutečnosti se po příštích volbách bude měnit zase všechno nazpátek.
Politika žije v horizontu let, přičemž jejími největšími tématy – reformami všeho druhu – jsou řešení na desetiletí. A zde můžeme uplatnit stejnou metodu jako Halík, odstoupit od odpovědí, řešení, která máme připravena, k otázkám v pozadí, tedy hledat společné kořeny. Intenzita konfliktu nemusí naznačovat nepřekonatelný rozpor, ale i společný původ. Rivalita nevzniká pouze z názorové vzdálenosti, ale také z blízkosti. Na bílém ubrusu si všimneme právě černé skvrny, i když bude sebemenší, ale nic to nemění na tom, že zbytek zůstává bílý a že právě na něm si oba rivalové prostírají. Politika nemusí být bojem přesvědčených ani nemusí být kompromisem středních či třetích cest, vždy obsahuje možnost návratu k původním otázkám, které ji založily a které připouštějí i jiné odpovědi, a proto i dialog o nich.
Pravice a levice nejsou žádnými náhodně se střetnuvšími nepřáteli, nehádají se proto, že jsou tak odlišné, ale proto, že jedou na jedné lodi, která vyplula ze stejného přístavu. Vznikly spolu jako sestry v době osvícenství a jakožto jeho dědici obě vyhlašují pokrok a obě se zároveň před pokrokem chrání. Své hodnoty, na těch si sedí, ty považují za věčné a univerzální. Uvědomit si společný původ, znamená vrátit se tam, kde jsou lidské hodnoty teprve otázkou, nad níž si uvědomíme, jak různě se na ni dá odpovědět. Uznat legitimitu svého oponenta je pak snazší, ne pouze osobně úkorné, ale logické.
Namítnete, že praktická politika se takovými úvahami nemá čas zabývat. Jistě, snad to ani není její úkol. Zde ale vidím smysl společenských věd, které mohou být spíš „logiemi“ než „nomiemi“ (eko-, socio-, polito-, antropo-,…), a tedy vědy dialogickými. Politici ale budou na jejich přínos připraveni pouze tehdy, když připustí jeho možnost, když na svých pozicích nebudou lpět a nebudou od společenských vědců požadovat jen faktografickou munici pro své již předpřipravené názory a opatření.
Jak tedy odpovědět na úvodní otázku? Je potřeba mít na paměti, co si Halík předsevzal. Sliboval řešení náboženských sporů? Nikoli. Dialog, cesta zde byla cílem. V duchu jeho myšlenek: nejde o to, zda poskytl správné odpovědi, ale jestli dokázal položit otázky, které oslovují, na které stojí za to odpovědi hledat, navazovat na ně, rozvíjet je. O tom jsem zcela přesvědčen a tento text toho budiž dokladem. Templetonova nadace našla laureáta, který má světu co říct!