Lidé připoutaní k vizi trpí dalekozrakostí a uniká jim současnost. Měli bychom si naslouchat
Při bilanci roku 2013 napsal Josef Chuchma (Český rok po konci světa, LN4. 1.), že naší zemi chybí vize. Podobné výzvy bylo možno slyšet i v minulosti. Především to bylo téma Václava Havla, který k hledání vize vyzýval třeba v rámci Kabinetu Havel v divadle Husa na provázku, a slovem „vize“ nazval i svou nadaci. Chuchma také píše, že snahy o formulaci vize jsou vytlačovány jako havlistické snílkování. V současnosti je politika podle něj v rukou údržbářů.
Nevím, o kom mluví. Nevšiml jsem si, že by země byla nějak pečlivě udržována. Nerozumím také touze po vizích. Politika je přece vizemi přeplněná. Pravice má svou vizi a levice má svou, Tomáš Vandas má svou vizi rasově čistého státu, zelení mají vizi ekologicky čistého státu, křesťanští demokraté vzhlížejí zase k tradičním hodnotám. Na nedostatek si nemůžeme stěžovat.
Chápu, že staré ideologie se už obnosily a dějinně znemožnily, ale opravdu má cenu hledat nějaký další předobraz budoucnosti, ke kterému budeme s nadějí směřovat? Lidé připoutaní k vizi trpí dalekozrakostí. Vidí svět budoucí, který má přijít, ale proto už tolik nevěnují pozornost současnosti. Jsou také těžko schopni uznat, že někdo má vizi jinou, protože přece ta jejich je tak opravdová. Tím nechci říct, že máme programově vize odmítat a omezit se na ono údržbářství, jsem pouze přesvědčen, že další vize jsou nyní to poslední, co potřebujeme.
Je jistě pravda, že odpor vůči vizím je také špatně skrývaným odporem vůči myšlení, ale zrovna tak je touha po vizi intelektuálním únikem, kterou také provází blazeovanost, na niž si Chuchma stěžuje.
Má úvaha vede k následujícímu: Místo hledání vizí-vidin bychom se měli obrátit k ostatním smyslům. V politice především ke sluchu a řeči, které do pospolitého života přinášejí dialog. Není tak zcela banální fakt, že zrakem se naslouchat nedá. Různé projekty vizí se to snaží všelijak doplňovat a maskovat, ale nakonec stejně počítají s tím, že naslouchat se nebude muset, protože to všichni uvidí stejně. Proto taky vize vždycky přinášejí pravověrnost jako zásadní téma. Vezměte si jen, jak velkou část politiky odbydou diskuse o tom, kdo je autentický pravičák nebo levičák.
Již dlouho nám jakákoliv shoda na vizi budoucnosti naší země chybí, žijeme v názorově pluralitní společnosti. Kazem je spíš způsob této plurality, je to pluralita hluchých. Všichni doufají, že se dříve nebo později ostatní podaří přesvědčit o své pravdě anebo snad že přijde nějaká nová silná myšlenka, která všechny strhne. Zdá se mi evidentní, že v takové situaci musí být hlavní snažit se porozumět tomu, co a proč říkají druzí. V situaci boje mezi hluchými je však naslouchající ve velké nevýhodě. Jeví se jako slabý soupeř nebo jako relativista, který nemá vlastní návrh.
Bída evropských voleb a bída ČR v Unii Do Evropského parlamentu budeme volit už potřetí, ale volby jsou bohužel naším takřka jediným kontaktem s touto institucí. O našich europoslancích během jejich volebního období neslyšíme takřka vůbec. Pak to vypadá, že Evropský parlament je jakýsi domov důchodců pro domácí politiky, kteří za své zásluhy dostanou štědrou výsluhu a klid v ústraní. Je to součást obecnější nouze našeho vztahu k Unii. Proniká-li k nám evropská politika, tak nejčastěji jako jednání mezi francouzským prezidentem a německou kancléřkou či summit, na němž těmto ostatní dělají kulisu.
My sami dokážeme o Unii mluvit jenom na téma čerpání dotací. Je pro mě neuvěřitelné, jak nekriticky jsou dotace vnímány jako cíl naší politiky. Evropa je pro nás hodným strýčkem, který nám dává úkoly, za něž dostáváme kapesné. Stále nastavenou ruku doplňují odvážná ústa, kterými na strýčka nadáváme jako na lakomce, jenž marnivě utrácí naše úspory. Nikdy nás však nenapadne, že oním strýčkem jsme také my sami. Mohli bychom být naštvaní, že náš hlas v Evropě zaniká, ale pohodlnější je neříkat nic a nadávat, že nás Unie vykořisťuje. Vzhledem k tomu, že evropské volby jsou jedinou možností, jak se může občan aktivně na evropské politici účastnit, nabízí se, aby pro nás byly oknem do evropské politiky. V současnosti jsou evropské volby kopií voleb parlamentních. Volíme stejné strany a stejné politiky. Převládajícím tématem pak je vztah mezi EU a námi, na jedné straně ramenaté vymezení vůči této instituci, na druhé straně starost o ochranu známek a pojišťování našich zájmů. Přitom je hlas českých poslanců v Unii slabý, a i kdyby se všichni shodli, nebude to moc znamenat. Proč tedy stavět naši účast v europarlamentu na domácích tématech? Bylo by lepší, kdybychom nevolili domácí, ale evropské politiky a političky, kteří by nám předkládali své názory na hlavní témata evropské politiky. Tímbychom byli oslovováni politikou evropskou. Myslím, že polistopadový vývoj přesvědčivě ukázal, že pozvednutí úrovně politiky není jen otázkou času. Nestačily tři roky, deset, ani dvacet let, proč bychom si měli myslet, že bude stačit čtyřicet. Velkou roli totiž hraje to, na jakých se buduje základech. Vždycky jsme si byli až příliš snadno jisti měřítky, kterými jsme se poměřovali. V devadesátých letech jsme doháněli Západ a soutěžili s okolními zeměmi v transformaci, pak jsme soutěžili v ekonomickém růstu a snižování schodku nebo v opatřeních proti krizi. Platilo však spíše, že čím jsme si byli měřítkem jistější, tím více nám to podstatné unikalo. To, že oměřítka vůbec nejde, změnit se musíme my, ne naše výkony měřené podle nějakých kritérií.