Václav Klaus za pár dnů skončí v prezidentském úřadě. Nastal čas hodnocení. Potíž je v tom, že podobné pokusy dosud většinou končily pouze jako potvrzení pisatelova prvotního pocitu sympatie nebo odporu. A sklouzávaly tak buď k zapálené adoraci nebo umanuté negaci. Společenskovědní myšlení ale nabízí ještě jednu možnost – typologii. Pokusme se tedy o ni, zkusme hledat typ Klausova desetiletého prezidentství.
Kdyby prezident byl opravdu takovou profilující osobností, která buď ladí s vaším pohledem na svět, nebo ne, pak bychom tímto způsobem na nic zvláštního nepřišli. Ale to už přece dávno neplatí! Václav Klaus zdaleka nedělí národ tak, jako tomu bylo v devadesátých letech. Spousta lidí ho jako prezidenta akceptuje, aniž by patřila k jeho skalním příznivcům. Těch je dnes daleko míň, stejně jako se zúžil počet veřejně činných osob, které jsou ke Klausovi počítáni.
Klaus už dávno neplatí za jednotitele pravicového (ať konzervativního, nebo liberálního) pohledu na svět. Roztržka, kterou vyvolal způsob, jakým se o něm vyjádřil ředitel Občanského institutu Roman Joch (nepřímo VK nazval „ufňukanou kremlofilní bábou“), a spory s vládou to dobře ukázaly. Prezident je přijímán a slyšen jako prezident, nikoli jako stranický mluvčí. A velká část lidí Klause bere jako dobrého prezidenta. Jakkoliv je třeba brát výzkumy veřejného mínění s rezervou, ukazovaly to stabilně a dlouhodobě.
Muž jistoty Václav Klaus je zcela jiným prezidentem, než jakým byl Václav Havel. O spisovatelích se říkalo, že jsou svědomím národa. Havel byl takovým svědomím. Každému jeho odvaha musela připomínat, že on sám odvážný nebyl. Byl to dramatik, politik, esejista, básník – osoba od základu a jednotně obrácená k veřejnosti. Je označován za typického intelektuála. Ale copak Klaus není intelektuál? Rozdíl je v něčem jiném.
Havel byl člověkem pochybujícím, Klaus je člověkem jistoty. Havel ve svých prezidentských projevech mluvil o vnitřní jistotě a jejím hledání, Klaus vnitřní jistotou vládne zcela samozřejmě a její absenci považuje za slabost. Když říkáme pochybovat, zkoušet svou jistotu, mohli bychom stejně tak užít slova přemýšlet. Havel byl člověk přemýšlející, hledající, Klaus je mužem rezolutního názoru. Václav Klaus nemyslí, neargumentuje, neříká proč, nýbrž sděluje svůj – pečlivě cizelovaný – názor. Choval se tak po celé své prezidentství, přičemž v jeho pozdní fázi tenhle rys ještě zesílil. Příznačný je v tomto ohledu Klausův článek Uctívači chaosu, publikovaný 22. listopadu 2010 v Hospodářských novinách. Jde o text, v němž polemizuje s německým filozofem Jürgenem Habermasem. I když slovo „polemizuje“ není pro zvolený žánr ten úplně nejpřiléhavější termín. Čtenáři se v textu nedozvídali, proč Habermas pravdu nemá a proč je Klausův názor lepší. Celý článek jen řadil Habermasovy argumenty a autor za ně do závorky psal vykřičníky. Nic víc! Jako by stačilo ukázat, kde se Habermas odchyluje od toho, co je nad slunce jasné. To je Klausova častá poloha: „To snad každý rozumný člověk chápe…“, „to opravdu nevidím“, „evidentně dané“, „evidentní nepravda“, „naprosto iracionální“, „neoddiskutovatelná, evidentně fatální“, a to přesně v těch momentech, které spousta lidí vidí a vnímá přesně opačně.
Václav Havel se nestal prezidentem za svou roli v roce 1989 ani jako politický lídr disentu, ale jako intelektuálně a morálně vynikající osobnost. Havel se stal prezidentem jako vzor největšího Čecha. A jistě dává smysl, aby právě ten byl prezidentem! Havel je následníkem Masaryka. Klaus se podobá spíš Františku Josefovi. V čem je hlavní rozdíl?
Vzor je tu k následování jako příklad, monarcha proto, aby zaštiťoval celek a takto lidu sloužil. Nepleťme si ho s diktátorem, který drží lidem samopal u hlavy a lid zneužívá jako zdroj pro svou potěchu (viz bizarní manýry Kaddáfího, Kim Čong-ila a dalších). Monarchovi se slouží, ale stejně tak je on sám služebníkem pod drobnohledem víc něž kdokoliv jiný. A čím více je služebníkem a sebe jako osobnost individuálních potřeb drží na uzdě, tím lépe se pro svou roli hodí.
Kříž noste pomalu V absolutně krystalické podobě je to vidět u Adolfa Hitlera. Byl to žen se stranící vegetarián, který celý svůj život obětoval jedné myšlence. Bezezbytku se podřídil své životní úloze a celou svou bytostí otročil ideji nacistického Německa „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“. Nacismus byl zrůdný svou bezobsažností, všechno bylo obráceno k celku, ale celek sám už nebyl ničím dalším. O své existenci se musel neustále ujišťovat rozpínavou destrukcí. Vládce či vůdce je ale vždycky odvozený od celku, který reprezentuje, v tom žádný nacismus hledat nemusíme. A je to také zdroj, ze kterého čerpá i prezidentský úřad. Václav Klaus ho dokázal využít výjimečně dobře!
Je sice považován za narcistní osobnost, ale zároveň všechny okolo obviňuje z „nepokory“. Protiřečí si? Nikoliv. Je člověkem neobyčejné osobní kázně, pracovitosti, až askeze a velké obezřetnosti. Jak jej lze vidět jako arogantního individualistu, lze jej také z jiné strany nahlédnout jako člověka ryze sebeomezujícího, obráceného ke společnosti spíš než sobě. A v tomto srovnání může všude okolo sebe vidět jen nezodpovědnou a nafoukanou kulturní kavárenskou levici, jež propadá módním -ismům.
Klaus je prezidentem, který v sobě dokáže koncentrovat nálady a obavy lidu a dát jim výraz. Není ani zdaleka tak myšlenkově konzistentní, jak se o něm traduje. Vyniká spíš v umění, jak vyhraněnou ideologickou pozici zkombinovat s kolektivními city mas. Správně vycítil, že lidé spíš než zřetelný názor chovají nejasné obavy, strachy a podezření, jimž lze teprve vtisknout výraz. Ostatní politici se mu musí jevit jako k lidem ignorantští. Buď proto, že jsou nezodpovědně idealističtí, anebo pragmaticky rozbředlí. Nebezpečí tkví v tom, že by se mohl objevit člověk bez skrupulí, který by společenské nálady dokázal cynicky využít a politiku ovládl. Klaus se sice možná v něčem blíží fašizoidní pravici, ale současně je proti ní obranou, protože zachycuje nespokojenost stále v rámci toho, co lze nazvat demokratickou politikou.
Klaus ovšem není prezidentem jen svými názory a postoji, je prezidentem v každé detailu svého jednání i vzhledu. Osoba vůdce stejně tak jako vlajka, znak či hlavní město je symbolem celku. Jejich prostřednictvím se celek sjednocuje a přestává být jen beztvarým souhrnem částí. Je-li symbol pošpiněn, poškozen, narušen, napadnut, jednota celku se rozpadá. Proto získává charakter posvátného, dostává se mu zvláštní péče a dbá se, aby byl oddělen od všeho běžného a nevýznamného.
Z Klause tato výjimečnost přímo čiší. Pro Havla byla otravná, Klaus se v ní přímo vyžívá. Jenom to, jak chodí, rozvážně se nese, se zdviženou hlavou a kolem něj se motá všechen ten servisní personál, kterého si jakoby nevšímá a on se horečnatě snaží odhadnout prezidentův úmysl či přání (srovnejte Rudolfa II. v Císařově pekaři). Relikvie či kříž v kostele se taky musí nosit pomalu. Musí být totiž možné je stále sledovat. Všichni vidí kříž a všichni vědí, že všichni vidí kříž – a kříž je všechny spojuje.
Posvátné symboly jsou zvláštní v tom, že je lze vytvořit skoro z čehokoliv. Kříž v případě nutnosti vytvoříte ze dvou kusů pohozeného dřeva, a přesto může být plnohodnotným křesťanským symbolem. Na druhou stranu jsou neuvěřitelně citlivé na zacházení. Musí být udržovány stranou věcí profánních a ty se k nim můžou přibližovat je předepsaným způsobem. Platí to takřka ve všech ohledech a Václav Klaus je na to citlivý.
Rozčiloval se, když Česká televize nabídla záběry jeho cvičení před projevem, nechtěl projít bezpečnostním rámem na návštěvě Austrálie, nezapomněl upozornit na to, když si Radek John vzal na Hrad jen rozhalenku. A pak tu máme nedávný incident v Chrastavě. Prezidentovi o zdraví nešlo, atentát byl symbolický – ale právě: pro prezidenta skutečný. Václav Klaus svůj symbolický význam chápe stále silněji. V téměř všem vidí skryté znevažování majestátu prezidenta. Jakákoliv veřejná polemika je brána jako nesouhlas, jakékoliv byť sebemenší názorová odchylka se bere jako nepochopení, div ne hereze. Předsedům ODS není co závidět. Vést praktickou politiku plnou kompromisů a současně se zavděčit Klausovi je takřka nemožné.
Posvátné musí zůstat stabilní, musí se udržovat a periodicky zpřítomňovat. Vlajka je vlajkou proto, že se pravidelně vyvěšuje a že se vyvěšuje jako vlajka stejná. Někoho by mohlo napadnout, že jiná kombinace, uspořádání barev lépe odpovídá naší národní tradici, ale za pár let by mohl přijít jiný odborník s ještě lepším názorem. Podoba vlajky na takové vrtkavosti nemůže být závislá, vyjadřuje kontinuitu. V dobách, kdy je kolektivní identita ohrožena, se toto ohrožení převádí i na symbolickou rovinu a vzrůstá citlivost na přesnou formu každého detailu. Nepřesné je spatřováno jako zpotvořené a urážející. Celek se snaží sám o sobě ujistit. Tomu odpovídá Klausova tendence utahovat šrouby svých názorů a narůstající háklivost vůči jakékoliv odchylce.
Servus servorum Ale především, Klaus si ve své roli vůbec nemůže dovolit své názory revidovat. A když už, pak musí takový krok všelijak maskovat a nikdy nepřiznat. Ohrožení stability znamená nejistotu, která se přenáší na celek. V osmdesátých letech komunisté zaváděli „demokratizaci“. Ta ovšem nepřinesla byť jen malé zlepšení, nýbrž v krátké době jejich konec.
Klaus mnohým vyhovuje jako prezident právě proto, že je takovým pevným a neotřesitelným symbolem, na který se identita celku může spolehlivě navázat. Na to je jeho až neuvěřitelná a velmi působivá sebejistota ideálně vhodná. Koluje o něm historka, že kdysi, když hrál basketbal, se rozhodčí při každém rozhodnutí nervózně ohlížel, jestli s ním Klaus souhlasí. Nevím, jestli je to historka pravdivá, ale nebylo by se čemu divit…
Letošní volby byly od začátku hledáním nástupce Václava Klause. Někoho, kdo nás nebude dělat lepšími, ale bude bezpečím pro to, čím dosavadně jsme. Havlovskou tradici zastupující Karel Schwarzenberg se sice zázračně dostal do druhého kola, ale nesmíme zapomínat, že i u něj sehrály svou roli monarchistické reminiscence. Pro poptávku po havlovském prezidentovi bude zřejmě muset přijít výjimečnější chvíle.
***
Prezident vzor slouží jako příklad k následování. Prezident monarcha je tu proto, aby zaštiťoval a symbolizoval celek. Monarchovi se sice slouží, ale stejně tak je on sám služebníkem ostatních.
Havel byl člověkem pochybujícím, Klaus je člověkem jistoty. Havel ve svých projevech mluvil o hledání vnitřní jistoty, Klaus jí vládne zcela samozřejmě a její absenci považuje za slabost.