Nemusíme sahat ani k morálce či ekologii, abychom si uvědomili, že spotřeba chápaná jako výdaje má destruktivní charakter
Český HDP klesá už třetí čtvrtletí za sebou, čímž se definitivně potvrzuje ekonomický ortel – jsme v recesi či se přímo „v recesi brodíme“, jak strastiplně napsaly Hospodářské noviny. Čtenáře přirozeně zajímá, jaký to bude mít vliv na jeho život, a ten zřejmě nebude nijak dobrý, když velkou část HDP zaujímá spotřeba domácností.
Jenže tak jednoduché to není, spotřeba není to, co bývala. Nemyslím teď její pokles, ale význam toho slova. Co dnes označuje? Pokud zboží spotřebuji, tak jsem o ně přišel. Spotřeba je tedy jakási událost či děj, při kterém mizí to, co je spotřebováváno (Z zkonzumováno). Je na tom ale něco zvláštního. Proč se nepíše „zpotřebovat“ jako zničit, zlámat, zkroutit? Protože to by spotřeba musela být jakýmsi dokončením potřeby, tak jako třeba zničení je dokončení procesu ničení. Jenže potřeba vůbec není žádný proces, který by se dal dokončovat. Potřeba znamená, že je něčeho třeba. Může nebo nemusí být uspokojena, ale nemizí, zůstává tu stále.
Asi to bude jinak. Slovo spotřeba je vytvořeno podle úplně jiné logiky, než se vzhledem k jeho dnešnímu významu zdá. S- tu vyjadřuje určitou soubornost, tak jako ve slovech svaz, sběr nebo sněm. Spotřeba je tedy doslova úhrnem toho, co je člověku třeba, co potřebuje.
Z milionu tři miliony
Člověk potřebuje různé věci a ne všechny se dají zhotovit nebo koupit, ale nechceme to téma zbytečně rozšiřovat. Zůstaňme u hospodářských věcí a materiálních statků. Co tedy bude znamenat třeba týdenní spotřeba? Když řekneme jídlo a pití, tak nebude mezi dnešním a původním významem – konzumací a spotřebou – žádný praktický rozdíl, protože jídlo i pití svým využitím mizí.
Když budeme chtít seznam rozšířit, bude to složitější. Člověk potřebuje také teplo, bydlení nebo dopravní prostředky, jenže to jsou věci, které si pořizujeme na delší dobu, ne jen na týden. Naše spotřeba tu tedy zůstává, není zkonzumována. To je dobrá zpráva, protože může být užívána i v budoucnosti. Naopak, kdyby zkonzumována byla (koupené auto se nám třeba porouchalo), byla by to zlá zpráva. To je naprosto banální zjištění, až na to, že v moderní ekonomii, a jak se nám tvrdí, tak i v ekonomice, je tomu přesně naopak – více konzumace je lépe.
Jak je to možné? První a nejdůležitější příčina je ta, že ekonomie vlastně nezkoumá spotřebu, ale pouze výdaje na spotřebu. Je úplně jedno, jak budete co dlouho využívat, vaše spotřeba se v té souhrnné ekonomické ocitne jen tak, že si něco koupíte. Příští rok, kdy objekt vaší spotřeby zůstane stejný (např. dům, kamna či auto), už podle ekonomů nespotřebováváte nic. Když věci přepočteme na peníze, úplně tím smažeme rozdíl mezi tím, co využitím zmizí, a tím, co zůstává. Peníze totiž využitím mizejí vždycky. Chápeme-li spotřebu jako výdaje, začneme jí automaticky přisuzovat destruktivní charakter, který je dnes s tím slovem již zcela svázán – ze spotřeby se stala konzumace. Pro ekonomii má velký význam, že spotřebě rozumí právě takto, protože je tím snadno schopna zachytit vztahy v ekonomice. Zatímco spotřeba je fixována na toho, kdo spotřebovává, výdaje jsou vždycky současně příjmy jiné ekonomické sféry, totiž firem a zprostředkovaně také jejich zaměstnanců. Větší konzum znamená vyšší příjmy a tím pádem vyšší zisky vlastníků kapitálu a vyšší mzdy zaměstnanců.
Anglický ekonom John Maynard Keynes, na kterého tak či onak navazuje skoro celá dnešní ekonomie, tuto provázanost domyslel do důsledků. Vyšší zisky a mzdy budou zčásti znovu utraceny a opět se tak přelijí do vyššího konzumu a ten zas povede k vyšším ziskům a mzdám a tak pořád dokola. Je to takové ekonomické kouzlo. Vložíte milion, vypadnou vám tři. Proto je radno, aby se vláda snažila, třeba i na dluh, konzumaci podpořit. Z této logiky plynou bizarní opatření typu šrotovného. Bizarní jsou proto, že zůstávají zcela uzavřena v logice peněžních transferů a zapomínají na to, že by ony výdaje měly být utráceny smysluplně a něčemu sloužit. Výdaje tu slouží pouze dalším výdajům.
Úbytek požitku
Ekonomové a v poslední době čím dál více i média a veřejnost převádějí diskusi o věcech veřejných, politice i mezinárodní situaci do sféry ekonomických veličin (HDP, nezaměstnanost, schodky rozpočtu) a tento ekonomický redukcionismus bývá někdy kritizován. Tato kritika s sebou zpravidla nese morální apel (neměli bychom se opájet mamonem, uskrovnit se a myslet také na životní prostředí), což některé lidi rozčiluje. Mají zřejmě pocit, že se tu jejich ekonomickým či materiálním zájmům podsouvají zájmy jiné – etické či ekologické. Jenže k morálce a ekologii vůbec nemusíme sahat, abychom si uvědomili, že je něco špatně. Nám se tu ubírá na požitku a užitku, ne přidává!
Ekonomie se jako domnělý advokát spotřebitelů snaží dobrat toho, jak maximalizovat HDP a výdaje na spotřebu. Jenže tato maximalizace je výrazem postoje spíše asketického. Ještě bychom si mohli chvíli užívat, ale ne ne, na to není čas, je třeba zkonzumovat, zničit, zahodit, zbavit se toho, co máme a co nám přináší užitek. Nečiníme tak ve svém zájmu, ale v zájmu celku, a to celku pohříchu virtuálního. O jeho stavu se dozvídáme jen prostřednictvím několika veličin. Je příznačné, že se diskuse nesoustředí na jejich nominální hodnotu, ale na jejich růst. Fakt, že bylo naměřeno tolik a tolik, nic neznamená. Nevíme, kolik je dobře a kolik je špatně, tak se soustředíme pouze na přírůstky. Růst je dobře a pokles špatně, jiné kritérium není.
Ale nejen to, ve prospěch několika magických veličin máme stejným způsobem i pracovat. Více konzumace znamená více práce, protože zboží se musí vyrobit. A tak dělíme svůj den na část pracovní, která slouží tomu, abychom mohli konzumovat, a na část konzumační, která slouží tomu, abychom mohli pracovat. Strategie to je úspěšná v tom smyslu, že vede k ekonomickému růstu a stále intenzivnější konzumaci. Větší destrukce si zkrátka vyžaduje větší produkci.
Škoda, že je do toho zatahován člověk. Vždyť to by přece mohl zvládnout i robot. A snad i lépe. Ekonomická krize by vůbec nebyla problémem, ta se prohlubuje jen díky nejasným lidským očekáváním. Protikrizové opatření by bylo prosté. Robotům bychom přikázali, aby zintenzivnili konzumaci, anebo bychom roboty, kteří ztratili práci, přeřadili ke konzumaci, načež by tato vytáhla ekonomiku zase nazpět. Ekonomickou krizi způsobují spotřebitelé, tak by bylo možná dobré vůbec je do toho neplést.
Neosobní trh
Důraz na konzumaci tedy paradoxně vede k askezi, ale také nás činí zranitelnějšími. Výdaje na spotřebu se převádějí i do hrubého domácího produktu, v němž zaujímají nadpoloviční část (většinou mezi 50 a 70 procenty). HDP je přitom nejpoužívanější mírou blahobytu či hospodářské výkonnosti. Představme si ale dokonalé hospodářství (domácnost), které je schopno si vše, co potřebuje, zajistit samo, nebo má tak dobré vztahy se svým okolím, že si má vždy kde půjčit. Ideální domácnost žijící v dostatku, by přesto – hodnotíme-li ji podle úrovně HDP – neměla vzhledem ke své bídě (HDPZ0) vůbec přežít. V naší analýze jsme totiž zohlednili pouze jeden typ ekonomických vztahů: vztahy tržní.
Jistě by tu mohlo být druhé hospodářství, které si žije stejně dobře jako první jen s tím rozdílem, že vše, co potřebuje, získává na trhu. Rozdíl je v tom, že to první není ekonomy vůbec vidět, zatímco to druhé ano. Ale to není všechno. Druhé hospodářství sice teď své potřeby uspokojilo, ale do budoucna tomu tak být nemusí. Disponuje sice penězi, ale to, co za ně dostane, nemůže nijak ovlivnit; o tom rozhoduje pouze trh. Trh je ze své podstaty neosobní instituce, která nabízí hodně, ale nikdy nic nikomu nezaručuje. Tato nejistota je pro člověka velmi nebezpečná, protože jeho potřeby nelze vypnout, ty musejí být do určité míry uspokojovány pořád. Není tak podstatné, že výdaje jednou dosáhnou rekordní úrovně, je především podstatné, aby za ně bylo vždy možno pořídit spotřebu nutnou k životu. Jinými slovy, člověku jsou zapotřebí především vazby osobní a stálé, na něž se může spolehnout. Trh tyto vazby neposkytuje.
To nemá být výzva k vytvoření jakési paralelní ekonomiky, nýbrž odpověď na -v poslední době velmi časté – výzvy ke zvyšování konkurenceschopnosti. Být schopen konkurovat je nepochybně přínosné, ale je třeba si dát pozor, za co tuto schopnost vyměňujeme.
Trh je neosobní instituce, která nabízí hodně, ale nikomu nic nezaručuje.