Každý si udržuje svoji podobu jen díky tomu, že se dotýká druhého
Před rokem Angela Merkelová prohlásila, že snaha o multikulturní společnost v Německu selhala, a od té doby se zdá, že je to hotová věc. Nerozhořel se žádný bouřlivý spor ať už politický či intelektuální, za multikulturní společnost se téměř nikdo nepostavil. Německý filozof Jürgen Habermas však varoval před ideou Leitkultur – před tím, aby teď byla domácí německá kultura chápána jako vedoucí, ostatním nadřazená. Znamenalo by to podle něj návrat k národnímu šovinismu, s nímž mají Němci, jak netřeba zdůrazňovat, špatné zkušenosti. Zdá se, že je jasné, co nechceme, ale stále ještě nevíme, co chceme.
Debaty o současné společnosti a soužití kultur až příliš často vycházejí z představy, že jednotlivá etnika jsou v konkurenčním postavení. Národovci vytvářejí představu ohrožení “my, nebo oni“ a hrozí, že nám cizinci chtějí brát území, které je tradičně naše. Multikulturalistické vidění světa zase předpokládá, že stát je jakýmsi volným územím pro všechny. To ale znamená, že jedno každé místo může patřit komukoli a jednotlivá etnika o něj musí soupeřit. Znovu tedy končíme v situaci konkurence. Požadavek vzájemné tolerance, jenž teorie multikulturní společnosti zpravidla provází, na tom nic nemění. Je nerealistický a příliš paušální. Myslím, že tím je i nebezpečný, protože znecitlivuje vůči variabilitě změn ve složení obyvatelstva.
Kultury se prolínají
Kultura se vždycky vztahuje k místu. Na svém místě je jenom jedna. Svoji jedinečnost pak získává díky tomu, že je ji možno rozlišit od kultur okolních. Primárním vztahem mezi kulturami není konkurence, ale sousedství. Můžeme si to ukázat na tomto obrázku. Nezajímá nás jeho čínský původ, použijeme ho čistě jako instruktážní schéma. Máme tu bílou a černou plochu, ale každá z nich si udržuje svoji podobu jen díky tomu, že se dotýká té druhé. Kdyby jedna z nich zmizela, zmizela by současně i ta druhá, protože si vzájemně vymezují hranice. Svoji kulturu netříbíme tím, že chráníme její čistotu (ryzost) a bráníme jí v kontaktu s druhými. Je tomu přesně naopak, jen v tomto doteku nabývá svojí nejvlastnější svébytnosti. Dokladem budiž například všeobecně známá skutečnost, že nejkrásnější lidové kroje najdeme v pohraničí. Kultura vůbec není nic čistého, kultura je špinavá. Tak jako na obrázku, bílá i černá plocha mají na sobě skvrnu. Kultury se prolínají. Jak to, že mohl národovec Bátora opěvovat uleželý segedínek, tedy maďarské jídlo? To jeho předchůdce sapér Vodička byl ve Švejkovi důslednější. Ten nenáviděl všechno maďarské. Asi to bylo možné proto, že segedín vnímal jako cosi ryze českého. A on jistě bude jiný než ten původní maďarský, ale máme ho jako téměř vše jen skrze výpůjčku. Bráníme-li doteku cizích kultur, vzdáváme se šance, že se k nám v budoucnu ještě nějaká ta lahůdka dostane. A to by byla škoda.
A pak je tu ještě jedna věc, jíž si lze díky tomuto schématu všimnout. Obě poloviny nejsou spojeny jen vzájemným dotekem, ale i kruhem, který dohromady tvoří. Vytváří tedy ještě celek vyššího řádu. S Maďary a dalšími okolními národnostmi tvoříme cosi jako středoevropskou kulturu, která se jistě liší například od té středomořské, a pak v ještě větším měřítku jsme součástí Evropy. To se pozná, když se vzdalujete od domova. Pro Španěla nebude velký rozdíl v tom, jestli jste Čech, Slovák či Polák. V Americe budete zase Evropanem. Existence České republiky je pod jejich rozlišovací schopnost, asi jako pro nás bude Belizan či Salvadořan prostě Latinoameričan.
Uvedené schéma vypadá harmonicky, a tak by se zdálo, že do ustálených poměrů mezi národy a etniky už nemůžeme zasahovat. Kultura ale žije v praxi, obnovuje se a stále znovu utváří. Hledá-li si někdo jiný místo vedle nás (a může to být vedlejší byt, dům, ulice, čtvrť, místo na pracovišti, místo ve společnosti), je to vždycky šance pro oba. Najít si místo v novém prostředí je ovšem těžké a úspěch nelze zajistit žádným kouzelným opatřením. Tuto obtíž bychom neměli brát jako cosi vadného, čeho je nutné se zbavit. Budeme-li chtít migraci učinit čímsi běžným, podpoříme tím pouhé cestování, ale ne nalézání a osvojování si míst. Přistěhovalcům pak často zbude místo jen na společenském dně. Požaduji tedy integraci nově příchozích? Nejsem si jist. Když se mluví o integraci, mnohdy v tom cítím spíš požadavek asimilace – převzetí domácích norem a zvyklostí. Tak jako Angela Merkelová, která žádala, aby se imigranti povinně naučili německy. To je požadavek v nouzové situaci možná rozumný, přesto v jádru nesprávný. Na půdě německého jazyka budou totiž cizinci vždycky ti slabší, vždycky bude snadné je zesměšňovat pro jejich chyby a přízvuk, a nakonec tím utrpí i němčina samotná (viz angličtinu po své globální univerzalizaci). Nebylo by lepší, kdyby každý tříbil především svůj mateřský jazyk? Stejně jiným už lépe mluvit nebude. Nemyslím si, že je produktivní nutit ostatní, aby se stali Němci, stejně jako předpokládat, že jsou v principu stejní jako my, jen snad s horšími startovními podmínkami. Vždyť v kolika zemích či městech se mluví různými jazyky! Příliš jsme si zvykli na to, že zdejší obyvatelé mluví jen česky, ale tak tomu dříve nikdy nebylo.
Usadit se není snadné
Mít své místo znamená také být jako někdo rozpoznáván. Asi tak jako pro nás Vietnamci platí za trhovce či Ukrajinci za dělníky. To jsou samozřejmě zjednodušující generalizace, ale ty jsou nebezpečné až tehdy, když u nich zůstaneme, když nebudeme ochotni odložit je v kontaktu s konkrétním člověkem či na nich budeme lpět také poté, co se podmínky změní. Je v nich ale obsaženo také cosi úctyhodného. Muselo to představovat obrovské úsilí a tvrdou práci přijet sem z cizí země a prosadit se tu v těchto oborech. Dá se namítnout, že to přece neplatí pro Romy (chcete-li Cikány), kteří jsou bráni pouze jako flákači či nepřizpůsobiví. Jenže i zde konflikty plynuly především ze svévolného vymisťování a vytlačování na okraj. Problém je také v tom, že Romové byli připraveni o svou práci. Emil Ščuka to v rozhovoru pro iDNES vyjádřil jasně a jednoduše: “Od roku 1993 nám brali práci Ukrajinci. Říkali jsme, že to je na náš úkor, protože do té doby byla lopata, krumpáč a kolečko naše. Byly naše čtyřicet let. Od války tu nikoho neměli, než ,Romáky‘ na těžkou práci. Naučili jsme se to a chtěli to dělat. Vybudovali jsme veškeré inženýrské sítě od Chebu až po Košice. Těžkou práci, kanalizace, elektrizace, to všechno dělali Romové. Dneska nás odstavili.“ Romové se podmínkám kapitalistického trhu práce špatně přizpůsobují, ale to také není jediná hodnota, podle které je můžeme posuzovat. Tisíckrát na tom mohou být v různých ohledech špatně, ale v očích mladých Romů bude vždycky ten zvláštní život a radost, jež nikdy nenajdeme v těch zcivilizovaných a zajištěných, které každé ráno v metru tupě zírají před sebe.
Velký díl etnických konfliktů pramení z oslabené kolektivní identity. Jenže to platí pro obě strany. Dostaneme-li strach z cizích, tak jedna část lidí požaduje, aby naše standardy byly vynucovány jako jediné platné, a druhá část, abychom druhým platili tolik, aby si mohli dovolit být jako my a my se už na ně proboha nemuseli koukat. Ani jedna možnost není dobrá, protože je hluchá k jejich svébytnosti.
Je-li narušeno kolektivní vědomí, má podle klasika sociologie Émila Durkheima tendenci se obnovit kolektivní reakcí. Smysl této reakce nespočívá v jejím obsahu, ale pouze v tom, že je kolektivní. Potvrzujeme si tu, že je tu ještě nějaké “my“ a že má sílu rozdmýchat vášeň. Proto bývá zpravidla divoká a slepá ke svým důsledkům. Důležité je, aby to takto druhá strana chápala a našla v sobě sílu neudeřit stejným způsobem.
Usadit se na novém místě není snadné, ale v něčem jsou na tom lidé různých etnik stejně. S každým místem se pojí určitá tradice, na kterou navazují. Praha dnešní je dědicem Prahy obrozenecké, rudolfinské či karlovské. Je to naše tradice, protože jsme jejími následníky, ale ne proto, že starší generace byly stejné jako naše. Zaprvé byla Praha dříve kulturně variabilnější a její národnostní složení pestřejší a zadruhé tehdejší Češi nebyli stejní jako my. Jejich život a kultura se od té naší velice lišily. Zřejmě bychom si s nimi rozuměli daleko méně než třeba s dnešními Jihoameričany. Tradice není konzervativní, protože nekonzervuje, ale vyvíjí se. Proto není důvod, aby si ostatní etnika nenašla svůj způsob návaznosti na místní tradici. Myslím, že tímto způsobem zde mohou najít plnohodnotné místo, aniž by musela zaprodat vlastní kulturu.