Bez peněz do nebe nelez

Nejsme méně duchovní, než bývali naši předci. Jen jsme duchovní jinak. Úplně jinak.

Nebojte se. Tohle není další nářek nad prohnilostí doby, která se vzdala ideálů a lpí už jen na materiálním potěšení. Nečeká vás tady lamentace nad tím, jak lidé odvrhli vše posvátné a zbožštili mamon. Není důvod něco takového psát, současnost není o nic poživačnější, než byly doby minulé. A naopak: stejně jako kdykoli v minulosti vzhlížíme i dnes k asketickému ideálu. Ba dokonce možná v tomto ohledu své předky předčíme. Změnilo se jediné: to, co považujeme za posvátné.
Byl to Max Weber, filosof, sociolog a ekonom přelomu 19. a 20. století, kdo přišel s myšlenkou, že kapitalismus není prostým důsledkem inovace výrobních prostředků. Jak totiž upozornil, v různých dobách i kulturách se už mnohokrát podařilo nashromáždit dostatek přebytečného kapitálu i se zastaralejším technickým arzenálem. To, čím byla situace v novověké Evropě výjimečná, nebyl samotný ekonomický rozmach, nýbrž specifický etický postoj, který velel nashromážděné peníze nespotřebovávat, ale znovu investovat. Zisky se tak mohly vyšplhat až do netušených výšin.
Kdyby lidé tehdy za ziskem viděli zboží, které si budou moci koupit a spotřebovat, kapitalismus velkopodnikatelů a obrovských výdělků by nikdy nemohl vzniknout. Lidem by totiž stačilo držet své podnikání ve skromných poměrech. Co se tedy stalo, že první podnikatele vedly takto zvláštní – a z dnešního pohledu iracionální – pohnutky.
Sloupněte cenovku, utajte mzdu Podle Webera, jak víme, byla příčinou aktualizace křesťanské etiky vycházející z reformačního hnutí. Církev přestala fungovat jako směnárna mezi Bohem a věřícími, a ti tak museli útěchu a sebepotvrzení hledat přímo ve své každodenní činnosti – v práci. Díky Lutherovi se práce stala povoláním, tedy úkolem od Boha, který měl člověk radostně přijmout.
Přece jen to ale nebyla dostatečná náhrada. Chyběla autorita, která by člověku potvrdila, že si počíná v souladu s Boží vůlí a bude spasen. Člověk se musel přesvědčit sám, sebejistota ale bývá křehká. Jak moc prahnul po čemkoliv, co by mu naznačilo, že se vede dobře! A právě tuto roli začal postupně hrát zisk. Tím jsme dali dohromady to, co Weber označil jako „kapitalistického ducha“, který zrodil euroamerický hospodářský zázrak a s ním i moderní společnost.
Je nutné zdůraznit, že protestanti vynikali askezí a peníze pro ně nebyly prostředkem ke spotřebě. Nebyly ale ani samoúčelem, nýbrž pouze znamením, který ukazoval na to, že tvrdá práce se daří. Pro duchovní potvrzení se hodily právě proto, že nejsou ničím světským. Nedají se jíst ani pít, nejsou cítit ani slyšet. Vlastně je nemůžeme ani spatřit a dotýkat se jich. Papírky či kovové mince totiž ještě nejsou peníze.
Těmi je dělá až hodnota jim určená, jejich existence je tedy zcela pomyslná, virtuální. Právě pro tuto duchovnost se asketickým protestantům vyhýbajícím se každé vnějškovosti mohly stát etickým potvrzením.
Peníze ale nezískaly náboženský význam až v novověku. Vždy sice sloužily racionalizaci obchodu, ale souběžně s tím měly tradičně i zcela náboženskou funkci. Používaly se jako obětiny, výkupné za oběť nebo chrámové daně.
Pro komunikaci s božskými mocnostmi se hodí právě proto, že jsou odděleny od všeho materiálního. Sice si za ně můžete koupit prakticky cokoliv, ale s ničím konkrétním spojeny nejsou, vše materiální zcela nivelizují. Jsou z jiného, ryze duchovního řádu.
Jenže posvátno může být požehnané a úctyhodné, i nebezpečné, „prokleté“. Právě odtud podle Zdeňka Neubauera plyne „přežívající tabuistický vztah k penězům: mzdy se utajují, cenovky se z dárků odstraňují, v restauracích jsou účty platícímu předkládány diskrétně, jména sponzorů nejsou provázena výší příspěvku… Mezi přáteli se za prokázané služby, pomoc a projevy přízně odvděčujeme dosud zásadně „v naturáliích“ – nikoliv však v přímém finančním vyrovnání“.
I kdyby mešní víno bylo dražší…
Dnes se jistě nedá říci, že by hospodářské elity oplývaly náboženskou horlivostí, tak jako někdejší protestanti. Peníze ovšem zůstaly, ba jsou dnes ještě více zdrojem sebepotvrzení. Vývoj se nezastavil, ale pokračoval dál.
Dnešním ateistům se zpravidla jeví představa Boha-osoby jako naivně antropomorfní. Ovšem představa, že by něco z tohoto světa mohlo být považováno za absolutní-božské, pobuřuje stále. Bezprostředně posvátným může být pouze to, co se smysly poznatelným světem nemá nic společného, nikomu neslouží, nikomu nestraní. Tuto roli nejprve sehrála věda se svými objektivními zákony, dnes má ovšem větší sílu nevyzpytatelný monetární živel.
Dalo by se namítnout, že tohle je jednostranný popis. Vždyť pro lidi nejsou peníze nějakým transcendentálním sebeúčelem, usilují o ně prostě proto, že se za ně toho dá hodně koupit. Jenže co si lidé vlastně chtějí koupit? Každá generace nejenže téměř absolutně naplnila nákupní sny té předchozí, ale především začala pociťovat tužby nové, předtím naprosto neznámé. Konzumní eschatologie se vždycky ukázala jako klamná. Nikdy nenastala doba, kdybychom nashromážděné věci prostě měli a užívali si je, nikdy nenastala doba materialistická. Vždycky se ukázalo, že je třeba si dále odříkávat a vydělávat ještě o trochu víc kvůli ještě lepším věcem. Touha přivlastnit si nové, vylepšené, dražší je neodbytná. Praktické rozdíly mezi starými a novými modely jsou přitom minimální. Stačí se podívat třeba na dva po sobě následující typy mobilních telefonů z doby před nějakými deseti lety. Nepostřehneme mezi nimi prakticky žádný rozdíl, budou pro nás úplně stejně zastaralé. Nové láká samo o sobě. Jeho pořízením jako bychom aktualizovali svou přítomnost na světě.
Pro křesťany se nadpřirozené materializuje během mše svaté ve víně a oplatce – Kristově těle a krvi. Jejich pozřením věřící obnovuje styk s všemohoucí mocností a jejím prostřednictvím i s celým Božím světem. Dnešní „eucharistie“ je postavena na úplně jiném principu. Není tu žádná osoba, se kterou by se obnovoval styk. Duchovní spojnicí mezi věcmi není osoba jejich stvořitele, ale jejich cena. Každá peněžní hodnota totiž poukazuje ke všem věcem, které si za ni lze koupit. Pořízením novinky na trhu tedy stvrzuji možnost mít všechny ostatní.
Kdyby bylo mešní víno z kulinářského hlediska lepší a stálo víc nebo kdyby ho křesťan vypil více, duchovně by si tím nijak nepřilepšil. V každé větší částce je ale zavinut větší koupitelný svět, a proto je lepším zdrojem duchovního sebepotvrzení. Dnešní svět je navíc dynamický a neustálé inovace přinášejí nové a nové výrobky. Vlastnímli stále stejný model, s plynoucím časem je v něm zpřítomněn stále menší svět. Hieros gamos Nejsme zdaleka tak materialističtí, jak si namlouváme. Bažíme sice po hmotných statcích, ale spíš po jejich zakoupení než po nich samých. Chceme je především tehdy, když je nemáme. Je nám lépe s představou, kterou si o nich vysníme, než s nimi samými ve všedním uživatelském vztahu.
Prestižní pozice s vysokými výdělky je zpravidla provázena nadstandardní pracovní dobou. Lidé pracují tolik, že na užívání věcí jim nezbývá čas. Stejně jako duchovní většiny náboženství jsou obklopeni okázalou nádherou, která je ale pouze symbolická, není tu k užívání.
Nejvíce to platí u profesí, které mají co do činění s penězi. Tak jako žádný mnich ani bankéř nepracuje na poloviční úvazek. Oba musí působit nanejvýš uměřeně. Jejich oděv je předepsaný, nesmí naznačovat žádnou rozmařilost či bezuzdnost, je nevýrazný, vyjadřuje racionální odstup od krás vezdejšího světa. V bance nikdy není jasné světlo, spíš přítmí jako v kostele. V bance bývá ticho. Banky jsou dnes nejvyšší budovy ve městě, s neprůhlednými skly cudně skrývajícími vnitřek. Budí respekt svou majestátností.
Napříč různými kulturami po celém světě právě nejvyšší budovy mívají posvátný charakter. Proto, že jsou vidět z dálky a v celém kraji, mohou být neustálou duchovní upomínkou. A také proto, že jejich výška jim umožňuje přímý styk s nebem. Je to pohlavní styk božstev, země a nebe, „hieros gamos“, jak se tomu říká v řecké tradici.
Věk důvěry Dnešní generace není méně duchovní než ty před ní. Je duchovní jinak. Víra jako morální imperativ, víra jako přihlášení k Božstvu, které se na světě nijak neprojevuje, je jí posměchem. Víru nahradila důvěra. Důvěřujeme škole, na kterou chodíme, že připraví půdu pro naši kariéru; důvěřujeme svému zaměstnavateli, že ji rozvine; důvěřujeme investičními fondu, do kterého ukládáme svoje zisky; a především důvěřujeme moci peněz. Není to jen čistý kalkul, který nás tu vede. Budoucnost, a nadto mnohdy velmi vzdálená, se nedá spočítat jako rovnice.
Tomu, s čím spojíme svůj život, nezbývá než důvěřovat. Nedá se říct, že tato forma religiozity je upadlá. Religio nakonec není nic jiného než „zpětná vazba“, jak to překládá Zdeněk Neubauer z latinského re-ligare – znovu vázat. Jde tedy o to, jak se naše jednání skrze svět vrací k nám nazpátek. Dříve byla tímto převodníkem Boží přízeň, dnes přízeň monetární. A netřeba dodávat, jak těžké je ji získat, jak mnoho pro ni musíme obětovat…

***

Nikdy nenastala doba, kdy bychom věci prostě měli a užívali si je. Nikdy nenastala doba materialistická. Vždycky se ukázalo, že je třeba si dále odříkávat a vydělávat ještě víc kvůli možnosti mít ještě lepší věci.

Ač to může znít šíleně, mají peníze duchovní charakter. Nejsou světské – nedají se jíst ani pít a vlastně je nemůžeme ani spatřit a dotýkat se jich. Jejich podstatou totiž nejsou bankovky, ale skrytá hodnota.

Banky jsou dnes skoro vždy nejvyššími budovami ve městě. A výsadu být nejvyššími měly ve všech kulturách a dobách vždy budovy posvátného charakteru.