Ekonomie je věda a věda přináší objektivní, obecně platné znalosti. K čemu je ale taková věda lidem, kteří jsou v hospodářství vystaveni jedinečným situacím s jedinečnými problémy, jež se nedají oddělit od jejich schopností a zkušeností, od toho, jak sami svým situacím subjektivně rozumějí? K čemu je ekonomie podnikatelům a hospodařícím lidem vůbec?
Od vědy samozřejmě očekáváme,že nám poskytne fakta nezávislá na osobních postojích vědce. Jinými slovy, čekáme, že věda bude objektivní. Ale jakou daň je třeba odvést za tuto vlastnost? Aby mohl být vědec objektivní,musí k předmětu zkoumání přistupovat jako k cizí věci, o níž předem nic neví. O svých předchozích znalostech mu nestačí jen pochybovat, tříbit je. Musí je rovnou odhodit, protože by mohly zkreslit to, co se vyjeví až v samotném výzkumu. Je-li tématem něco lidem vzdáleného,třeba dráhy planet,odtažitý vědecký přístup se pochopitelně nabízí. Jestliže jde ale o to, vůči čemu lze udržovat odstup jenom stěží, neboť je nám to blízké, známé a vlastní – pokud jde o vlastnictví a hospodaření, pak lze o možnostech vědy vážně pochybovat.
Toto zamyšlení má však i ryze praktický cíl. Mělo by naznačit, jak chápat množství ekonomických interpretací a analýz, kterými jsme dennodenně zaplaveni. Kdybychom měli jednu každou z nich brát vážně, museli bychom se zbláznit. Minimálně proto, že si často protiřečí. Proto se musíme ptát, jak chápat to, co nám sdělují ekonomové, jakou váhu tomu přikládat a kdy se na tyto informace spolehnout. Také o to půjde v následujících řádkách.
Ekonomické teorie by neměl podnikatel číst Ekonomie se snaží odhalit logiku vlastnictví. Co to však znamená něco mít? Vlastnictví je nedílnou součástí života. I ten největší chudák vždycky něco má. Vlastní věci jsou člověku prostředkem, ale také jeho doplňkem. Vždy k nim má nějaký vztah. Stará se o ně, chce mít o nich přehled, často je kontroluje. Své věci člověk zná tak jako nikdo další. Zpravidla je také užívá nebo alespoň čas od času zkouší, k čemu by se mohly hodit. A tohle všechno, co bychom samozřejmě považovali za základní projevy vlastnictví, je pro objektivní vědu neviditelné. Věda se k tomu, co zkoumá, vztahuje přesně opačně než my ke svým věcem, a proto jí zbývá pouze absurdní východisko bádat o vlastnictví jako o nevlastnictví -cizosti. Tato věda – ekonomie – může být sice užitečná, avšak se svým předmětem se zcela míjí ontologicky. To znamená, že vůbec nepopisuje skutečnost – jak to v hospodářství (ať už domácím, nebo národním) reálně chodí. Ekonomické veličiny jako poptávka, nabídka, investice, užitek či nezaměstnanost nemají ve skutečnosti žádný předobraz! Tedy pochopitelně, lidé prodávají, nakupují a občas přijdou o práci, ale nic z toho se nekryje s ekonomickými veličinami. Každý obchod nebo práce mají svou vlastní kvalitu, svůj vlastní význam, jež není ekonomie schopna zachytit, a to ani přibližně. Proto by bylo absurdní kvůli ekonomickým teoriím ignorovat původní vztah, který k hospodářským věcem máme. Dobrý podnikatel nemusí číst ekonomické analýzy -a mnohdy je dokonce lepší, když je nečte. Mohl by je totiž vzít příliš vážně a začít si myslet, že každodenní starosti o podnik, boji o zákazníka a strastem s personálem se bude moci elegantně vyhnout tím, že porozumí nějakému tajemnému zákonu poptávky. Mimochodem, je příznačné, že podnikatel a podnikání, tento základ tržní ekonomiky, jsou ekonomickou teorií takřka ignorováni. Významnější úlohu jim přisuzuje jenom několik minoritních teoretických škol. K čemu je tedy hospodařícím lidem věda, když nerozumí vlastnictví ani podnikání? Ekonomie vlastně z hospodářských záležitostí rozumí jediné věci – množení majetku.
Prostě je nutné mít stále více. To je věda?
Mluvil jsem o tom, že věda zkoumá věci, jako by byly cizí. Odtud tedy můžeme začít. Od svých věcí se odpoutáváme, napadne-li nás, že by se daly směnit za něco lepšího. Zde se věda začíná chytat. Jestliže obchoduji, musím chladně porovnávat, a to je vědě blízké. Jak blízká je to však podobnost? Obchodník na trhu porovnává množství nabízeného zboží, jeho cenu a jakost. K tomu potřebuje znát jednoduché (kupecké) počty a mít zkušenosti (s konkrétním zbožím a trhem). To první je pro vědu příliš jednoduché a to druhé vůbec nechápe. Věda dokáže porovnávat jen veličiny. Přesto se tu ekonomie dokázala zachytit. V každém vlastnictví totiž rozpoznává pouze další obchod, na nějž navazují další a další. Ekonomie je pak povolána k tomu, aby tyto nedohlédnutelné dálavy lapala dorůzných veličin a indikátorů. Je to však iluze, každý most musí mít břeh, jinak by nebylo, proč jej stavět.
Vědě ignorující podstatu vlastnictví pak vychází, že člověk je jenom porovnávač čísel. Kvůli zanedbatelnému pohybu úrokových měr by byl ochoten vše prodat a přesunout svůj majetek třeba do Malajsie. A jelikož se čísla a indikátory mění ze dne na den, asi by se tam příliš neohřál. Normální člověk musí daný region především dobře znát. Jen tak je schopen odhadnout, co se mu v budoucnu může přihodit, čím si může být jistý a čím ne. Ale to jsme zase zpět u úvodního problému. Ekonomie žádné osobní znalosti, zkušenosti či vztahy nezná, protože se nedají vtěsnat do matematických modelů. Vlastnictví vůbec nechápe, rozpoznává je pouze jako most k většímu vlastnictví, které je ovšem samo jen další mostem. Homo oeconomicus je člověkem, jenž neustále vydělává, avšak nikdy nic nemá. Národní hospodářství vidí ekonomie podobně. Nestačí vyrábět hodně (žádné „hodně“, „dost“ nebo „málo“ pro vědu neexistuje), je nutné vyrábět více. Nikoli vysoké HDP, nýbrž růst HDP – a nejlépe růst tohoto růstu. Čím více se kvalita kvantifikuje, tím lépe je věda schopna „vidět“. I teď by mohl někdo pokrčit rameny: Co je špatného na tom, mít stále víc? Jenže takto otázka nestojí. Mít stále více nejde. Spíše jde o to, aby člověk poznal, kdy je dobré chtít více a kdy naopak zůstat uměřenější. Arogance a strašení, anebo rozum a klid Nebude úspěšný ten, kdo se podřídí tomuto extenzivnímu stylu myšlení, ale ten, kdo svůj styl dokáže na základě svých znalostí a zkušeností přizpůsobit konkrétní době a situaci. Člověk musí především poznat, kdy přišel čas velkýchvýdělků,kde je každá ztracená příležitost hříchem a kdy je naopak lépe být opatrný a věřit zavedeným zvyklostem. To není vůbec lehké a člověk si je také málokdy jist, zda situaci odhadl správně. Avšak právě tento křehký jemnocit, jenž člověku říká, v jaké situaci se vlastně ocitl, ekonomická logika přemazává a předkládá situaci, která má jediné východisko – honbu za stále větším množstvím. Je to přístup hazardního hráče, jenž se nikdy nespokojí s tím, co má. Za všech okolností musí vsadit. I výsledek je podobný. Ten, kdo ke všemu přistupuje jako k šanci mít více, často více má. A často také o všechno přijde. Dobrý podnikatel si nemůže dovolit podřizovat se této gamblerské logice, musí především sám cítit, jaká situace nastala a jaký okruh možných řešení vůbec připadá v úvahu. Ekonomické analýzy ale může využít v situaci, kdy přijde doba vhodná ke změně, novým investicím a odvážným řešením. V tomto směru mu ekonomové mohou poskytnout komplexnější pohled, který sahá za omezenou perspektivu konkrétního místa a času.
Totéž doporučení platí i pro lidi, kteří nepodnikají. Ať už v rámci domácnosti, nebo ve volbách, ekonomickou logiku bychom si měli osvojovat jen tehdy, když sami uznáme, že přišel ten správný čas. Předem přistupovat na nekonečný závod o lepší čísla růstu či zisku znamená neustále riskovat a nikdy nic nevyhrát.
K výše řečenému je nutno ještě něco dodat. O ekonomii jsme mluvili jako o objektivní přísné vědě, jež svůj předmět zachytává do pevných, nejlépe matematických vztahů. Mnoho ekonomů se ji snažilo a snaží takto jednoznačně vymezit, avšak ekonomie byla původně národohospodářstvím. Ne tedy pouze vědou hledající zákony (-nomií), nýbrž i vědou pojmovou, zkušenostní a dialogickou (-logií) – a tento svůj původ naštěstí zcela nevymazala. Dobrý ekonom není jen vědcem, ale i národohospodářem, který rozumí ekonomice jako jedinečné soustavě konkrétních lidí, podniků, státní správy atd. Takové ekonomy poznáte podle vyjadřování. Nejsou to arogantní média svatých nepřekročitelných pravd. Spíše nás uvádějí do souvislostí, ukazují rozumné možnosti pro současnost, nestraší neuniknutelnou budoucností.
***
Aby mohl být vědec objektivní, musí k předmětu zkoumání přistupovat jako k cizí věci, o níž předem nic neví. Je příznačné, že podnikatel a podnikání, tento základ tržní ekonomiky, jsou ekonomickou teorií takřka ignorováni. Ten, kdo ke všemu přistupuje jako k šanci mít více, často více má. A často také o všechno přijde. Dobrý podnikatel si nemůže dovolit podřizovat se této gamblerské logice.