Navzdory všem velkým omylům uplynulých měsíců stojí pořád za to brát v potaz rady ekonomů. Chybou je pouze to, že ekonomie stále platí za zdroj poznatků, které – nejsou-li objektivní – se alespoň takovému ideálu blíží.
Je to klam. A nejpozoruhodnější na něm je, že i kdyby se jej sami ekonomové snažili vyvracet, nebudeme jim věřit.
Věda proti pověře. Anebo taky jinak: dva kohouti na jediném smetišti, dva znesvářené obory studující jeden předmět – astronomie i astrologie se zajímají o hvězdy, jenže každá z nich úplně jinak. Zdálo by se, že tento rozdíl a vzájemná nevraživost nemohou být větší. První je přísnou naukou zkoumající vesmírné zákony, druhá je považována v příznivějším případě za typologii, častěji však za notorickou pověru, obstarávající nanejvýš rozptýlení. Přitom ti, které věda obdivuje jako své světce, zpravidla kombinovali oba zájmy, aniž by v tom viděli rozpor, např. Kepler, Brahe, Galileo…
Proč to stojí zato připomínat v ekonomickém deníku? Protože tato rivalita není nepodobná interakci, k níž dochází v analogickém páru – mezi ekonomií a ekologií. Také tyto dvě vědy se jako předchozí dvojice vztahují k témuž předmětu – k prostředí našeho života, našemu domovu (oikos, odtud ekologie/ekonomie). Tím se také vysvětluje jejich vzájemná rivalita přecházející v extrémních případech až v nenávist – hrají-li oba obory na stejném písku, není možné se jí vyhnout.
Znamená to snad, že ekonomie – analogicky k astronomii – je rigorózní, tudíž objektivní vědou o společnosti, zatímco ekologie je něčím jako novodobou astrologií? Tedy snůškou neověřených a neověřitelných dohadů? Právě naopak, analogie tu existuje, ale je přesně obrácená. Jen body, co migrují Astronomie se stala první vědou v dnešním významu toho slova. Jako první totiž poskytla závazné matematické zákony pro jevy světa, se kterým se setkáváme prostřednictvím pouhých smyslů. Před novověkem by něco takového nebylo myslitelné. Ne proto, že by se tehdy matematika netěšila dostatečné vážnosti, ale právě proto, že měla tak výsadní postavení. Právě proto, že matematika existuje jenom jaksi nehmotně v mysli a není „znečišťována“ tím, co se jednou jeví tak a jindy zase onak, může být tak přesná a závazná. Sloučit přesnou matematiku a fyziku, nauku o proměnlivé přírodě, bylo prostě něčím nemyslitelným. Vznik novověké přírodovědy proto nebyl nevyhnutelnou fází lidského pokroku, nýbrž jedinečnou bezprecedentní událostí. Narozdíl od astrologie, jejíž varianty se po staletí vyskytují v mnoha kulturách.
Prvním předznamenáním novověkého zázraku byl Koperníkův heliocentrický systém, který nejenže dráhy planet, tak jak se pozorovatelům jevily, popsal pomocí elegantních matematických formulí, ale těmto svým poznatkům přisoudil i ontologický nárok. Jakkoli revoluční to byl přístup, dával určitý smysl i z perspektivy předkoperníkovského světa. Planety ještě nebyly vesmírnými tělesy, existovaly pouze jako éterické jevy, pohybující se světélka. A pokud jsme matematicky zachytili jejich dráhu, můžeme se domnívat, že jsme zachytili i jejich podstatu. Právě proto, že za nimi není již nic dalšího, co bychom mohli opominout.
Až později (s Newtonem) se nebeská sféra stala stejně tělesnou jako pozemská a oba světy se spojily v jeden. A tady jsem u zdroje oné převrácené analogie mezi dvěma dvojicemi v úvodu zmíněných oborů. Hvězdy jsou ze skutečnosti nahlédnutelné smysly tím vůbec nejvzdálenějším. Ze Země si na ně nesáhneme, jsou to jen migrující body na obloze, jejichž dráha je nezávislá na kontextu lidského „businessu“. Předmět ekonomie a ekologie má přesně opačné vlastnosti. Je to naše bezprostřední okolí, místo, kde žijeme a jeho správa. Nejenže tu nelze mluvit o nezávislosti na člověku, ale lidská činnost je tu samotným předmětem zájmu.
Zatímco astrologie/ astronomie zkoumají největší vzdálenost (odtažitost – abstrakci), ekologie/ekonomie zkoumají největší blízkost. Dráhy hvězd byly ideální pro matematický popis, a tak není divu, že to bylo právě tady, kde se rozdíl mezi popisem a vysvětlením setřel. Ryzí odtažitost nebeské sféry však vždy provokovala i otázky po vlivu na svět pod ní. Na ně odpovídala astrologie. Ve sféře lidské činnosti a činorodosti je poptávka úplně opačná. Vše je až příliš tělesné, příliš mnohotvárné, příliš nepravidelné – příliš lidské, než aby mohla být řeč o vřazení do neprostupného rámce matematických formulí. Kde jsme to jen skončili?
Co když ale nějaké vědecké ekonomické zákony přece jen zformulujeme? Máme pak dvě možnosti. Můžeme se jimi cítit zavázáni – a skutečnost do těchto zákonů vtěsnávat. Bude to úkol obtížný, který si bude žádat stále bolestnější oběti. Zkušenost s vědeckým marxismem netřeba připomínat. Takové nápady se už (snad) historicky vyčerpaly. Dnes se vyskytuje spíše druhá varianta. Sice se všeobecně uznává, že o společnosti může to pravé vědění poskytnout jen metodická věda, avšak společenští vědci hrají jinou roli než klasické bílé pláště zavřené v laboratořích. Očekává se, že svými zákony dokážou vyložit aktuální skutečnost, že dokážou říci, ve kterém sektoru, fázi, v jakém stavu se nacházíme, ke kterému typu naše ekonomika, trh či firma přísluší a co z toho vyplývá.
To, co by mělo vědci nahánět hrůzu, tedy, že své přesné vztahy bude muset kontextově dovysvětlovat, relativizovat je nepřesnostmi pouhých případů, je pro společenské vědce normou. Logika vědy se tím zcela obrátila. Empirická skutečnost není matematicky zachycena jako v případě Koperníkovy astronomie, matematické formule už nejsou ani experimentálně dobyty a účelově využívány jako v případě pozdější přírodovědy. Ekonomie dnes skutečnost především vykládá. Poskytnout poznatky, jejichž funkčnost by byla experimentálně ověřitelná, nemůže, přesto jí zůstala vědecká prestiž a má se za to, že objektivní skutečnost dokáže alespoň zahlédnout. Lidé ji proto žádají o konzultaci a radu. Kde jsme to ale skončili? Nebo jinak: Jak se vlastně ekonomie liší od astrologie?
Orákulum Astrologie přece také používá matematiku a je též přesná. Jenže přesný matematický aparát je použit k nutně nepřesné interpretaci jedinečné historické skutečnosti. O ekonomii lze ovšem říci totéž. Obě nauky vykládají příznivé či nepříznivé konstelace. Když se planety ocitnou vůči sobě v kvadratuře, většinou z toho nic dobrého neplyne, tedy podle astrologů. Vysoká úroková míra v kombinaci se skomírajícím HDP zase nevěstí nic dobrého podle ekonomů. Existují však i výjimky. Vždy záleží na situaci, nic není absolutní.
Obě nauky se starají o vztah mezi dvěma neslučitelnými řády – nebeským a pozemským (astrologie), podsvětím tajemné ekonomické základny a historického světa, ve kterém žijeme (ekonomie). Ekonomické stejně tak jako astrologické poznatky nemůžeme ověřit, musíme jim důvěřovat. (Respektive pravdivost těch ekonomických se vyjeví až v takzvaném dlouhém období, kterého se ovšem zatím nikdo nedožil.) S tím souvisí, že ani jeden z oborů neexistuje v jedné jediné linii-paradigmatu, nýbrž ve více školách či variantách. Kdyby byly závěry vědecky prokazatelné, nebyl by pro takovou pluralitu důvod. Zjistilo by se, která varianta je pravdivá, a ostatní by byly mylné.
U astrologů má člověk někdy pocit, že řeči o vlivu planet, ascendentech, konjunkcích a opozicích jsou zástupné, že by klidně onu kýženou předpověď mohli dát i bez nich; říci to na rovinu a nedělat z nás blbce.
U ekonomů, kteří se v časech krize stali interprety všeho, se často nelze ubránit velmi podobnému pocitu. Zdá se, že kdyby dotyčný jen trochu znal odbornou hantýrku a byl schopným řečníkem, mohl by v médiích defilovat, aniž by si toho někdo všimnul. Jenže tento pocit je v obou případech mylný. Vychází z nároku, který na vědu intuitivně klademe, a sice aby byla jasně prokazatelná, aby nezáleželo na řečech, ale na vykazatelných faktech.
U astrologie tento nárok nedává smysl, protože to není věda. O hvězdy jí skutečně jde, jenže jinak. Nejde o to, co je ukryto, ale co je v nich bezprostředně přístupné. Astrologie působí skrze důvěru, kterou jí udělíme. Důvěřovat jí nemusíte, ale nemůžete ji vyvrátit, prostě proto, že tu jaksi není k vyvrácení. (Proto se taky astrologové necítí ohroženi astronomií ani svými alternativními variantami.) Ekonomové, tedy alespoň někteří, také nejsou jen slovní kouzelníci. Um, jímž svými pojmy vykládají konkrétní situaci, je vydobyt zkušeností v oboru. Nedouci, ekonomičtí všeználci, kteří se naučili jen několik paušalizujících pouček, se poznají lehce.
A neuvěříte mu zejména pravdu… Rady ekonomů je dobré brát v potaz. Chybou je pouze to, že ekonomie stále platí za zdroj poznatků, které, nejsou-li objektivní a univerzálně spolehlivé, alespoň se tomuto ideálu blíží. Ve sféře ekovědění tak ekonomie získává nezaslouženě dominantní postavení. Dnes už málokdo věří, že každý problém je v jádru ekonomický, jenže tu zůstala ona lehkost, s níž se vše dá ekonomicky vyčíslit, zůstala touha společnost vědecky podchytit a zůstalo přesvědčení, že společenští vědci mohou předpovědět budoucnost.
Ptáme-li se špatně, dostaneme i špatné odpovědi. Zřídkakdy nás zajímá, jak se chovat šetrně, hospodárně, rozumně, uměřeně (všimněte si, jak tyto otázky splývají s těmi ekologickými), zajímá nás spíše budoucnost („Kdy skončí krize?“, „Jaký bude HDP příští rok?“), jíž pak chceme přizpůsobit své zájmy (a to klidně nešetrně, nehospodárně, …). Je to stejně pitomé, jako ptát se na takové věci astrologa. Odpovědět na ně neumí (ale ani netvrdí, že ano) a je za to ostrakizován, ekonom také ne, ale i kdyby se k tomu přiznal, jen málokdo mu to bude věřit.