Vít Horák

Divadlo Mír hraje hru Bull současného britského dramatika Mika Bartletta, která se týká šikany na pracovišti.

Můj komentář ke hře:

https://www.loom.com/share/ba84e8d8f4094f07b2ab6f4c0037dae1

a samotná hra na youtube:

Před nedávnem náhle zemřela socioložka Markéta Sedláčková. Markétu jsem potkal vlastně jen párkrát, ale měl jsem ji rád. Byla úplně jiná než ti lidé, co potkává většinou člověk na konferencích a ústavech. Byl jiná tím, že byla živá. Proto snad jsem té zprávě nemohl uvěřit.

A vyloženě mě štve, s jakou podivnou zákonitostí téměř všichni převádějí debatu na jejího manžela. Nemluvím o bulváru, ale o kolezích z branže! Vzpamatujte se!

Média ukazují fikce. Žijeme si své poklidné životy, v nichž se pořádně nic neděje. Chodíme nakupovat, pijeme doma na kanapi kávu, sledujeme televizi, trávíme čas v přírodě s rodinou. Stav snad až příliš ideální, až rajský, beze stop po vzruchu či nebezpečí. Jenže pravdivé je jen to, co je v televizi, co se píše na internetu nebo v novinách. Pravda musí být nahrána na kameru, zachycená v číslech, musí ji přečíst nalíčený moderátor v kulisách televizního studia. Pravda je show. A ta současná epidemic reality show je nepřekonatelná. Jaká synergie televizních štábů, moderátorů, scénáristů, režisérů, novinářů! A ti herci! Že Vojtěch byl najatý castingovou agenturou, to je každému jasné. Dnes však boduje spíš civilní herectví Romana Prymuly. Takhle má vypadat odborník! Je skvělé, že i naše produkce se může podílet na něčem tak světovém. Zpracování je dokonalé, mnozí mu propadli. Přitom co mají tvůrci k dispozici? Jen obraz a zvuk! Jsme to ale hlupáci! Copak bychom trávili čas sledováním televize, kdyby opravdu šlo o život! Seděli bychom jen tak beze všeho v parku na lavičce na sluníčku?

Ve skutečnosti je samozřejmě vše, co slyšíme ve sdělovacích prostředcích velmi závažné. Nikdo to nemůže zpochybňovat. Lidé umírají a to je realita, ta nejreálnější realita! Realita, jak má být: tvrdá, tuhá, objektivní, netečná. Bez známek života. Je vidět, jak zbytečně a zřejmě také z pohodlnosti jsme se strachovali o fake news. Kdo by si na ně vzpomněl, když trne nad počty mrtvých. Tvrdých dat je najednou všude dost. Realita dnes odevšad doslova vytéká a tuhne trochu zbůhdarma v dalších a dalších statistikách a grafech. Je natolik dostupná, že ji lze nabírat hrstmi. V době fake news lidé toužili po odbornících, kteří budou věci uvádět na pravou míru. Dnes je odborníkem-epidemiologem každý. Stačí se zaposlouchat do hovorů, které spolu lidé vedou. Vědci sami jen dohání, ex post se na bohatém zřídle snaží ještě doživit. Chystají se proto zvláštní virová monotematická čísla časopisů, horečnatě se sbírají data o názorech populace. Každá věda bude muset mít napříště svou virovou podvědu: Koronavirus studies. Každá věda musí připravit pro tonoucího svou terapii vodou.

Dat je moc vždycky málo! Nad množstvím dat cepeníme hrůzou, necháme se jimi zasypávat jako nějakým ochranným zábalem. Je nám z toho nevolno, pokašláváme, měříme si teplotu. Nebo snad jsme už mrtví? Jaký jiný závěr, když smrt naléhá! Jak velké nebezpečí lze ještě učíst, usledovat a nezkamenět jako při spatření Medúzy? Vše se míchá až do nerozlišitelnosti: Máme situaci pod kontrolou, vše monitorujeme, o všem vše víme; především o nebezpečí, o smrti, která kontrole tvrdošíjně uniká. Stále více smrti, stále více kontroly smrti. Filosof Heidegger určil skoro před sto lety bytí člověka jako bytí k smrti. Tehdy to bylo nové, dnes na tom není nic zvláštního. V těch našich nekropolích dnes žijeme už jenom se smrtí, jako zombie, živí i mrtví zároveň, umrtveni zíráním na smrt, ve stavu stále odkládaného finále, spásy, konečného vítězství nebo konce světa.

Zpravodajství podává věrný obraz o našem světě. Je to hra. Musí to být hra, abychom si nekrofilii nemuseli připouštět. Zprávy jsou vždy současně morbidní i dynamické, doživené. Smrt lze konzumovat jen „živě“, live, jen zábavně, nevážně. Nesmíme se pohoršovat, že zprávy působí jako úpadková estráda, že dnes není valný rozdíl mezi televarieté, zprávami na ČT a Soukupem. Vše musí být podloženo daty, skutečnou událostí, vše musí být zábavné. Musí to tak být, aby zprávy byl pravdivé, svojí formou. Co se týká obsahu je pravda o našem světě k nalezení spíše ve fiktivních příbězích. Horrory se zombie, katastrofické filmy, jen proto, že jsme jich viděli tolik, jsme dnes připraveni. Jak jinak vysvětlit takovou součinnost obyvatelstva! V pátek neměl roušku nikdo, v pondělí všichni. Dodnes jsem nepochopil, kde se za tak krátkou dobu všechny ty roušky vzaly. Byli jsme zřejmě připraveni dávno, těšíce se, že si konečně v tom filmu zahrajeme. Jen teď po měsíci už nadšení opadá. I ten nejdelší seriál se omrzí.

Kdo si všímá, ví, že je už všechno dávno v běhu. Epidemie není věcí jen posledních měsíců. Byla tu vždycky. Jenže stále znovu narážíme na stejný problém: Nejsme dost důslední. Selhala vláda, selhali jsme všichni. Nesmí napříště stačit jen líbivá předvolební jednorázová opatření. Jako by se v každé krizi stále a znovu neukázalo, že o svět je třeba zajímat se kontinuálně a v širších globálních souvislostech. Realita nás předbíhá, jsme za ní stále pozadu. Je vždycky vážnější než se zdá. Žerty stranou, je třeba postupovat metodicky a posuzovat a rozdělovat vše na to, co je přínosné a co škodlivé. Postrádáme chronicky i to nejzákladnější: zhodnocení situace, nevíme, na čem vlastně jsme, s čím můžeme počítat. Jak jinak plánovat příslušná opatření. Současný stav musíme brát jako šanci seřadit si priority. Nebezpečí má samozřejmě svoji závažnost, ale také vede k odpovědnosti, starosti o zdraví, o naše blízké o stát, ekonomiku. Proto bychom nouzový stav neměli brát jako dočasný. Ostražitost by měla zůstat. Nouzový stav je stav cílový, stav konečné odpovědnosti za naši sebezáchovu.

Snad se na virus najde lék, jenže on nezmizí ani tak. Nemůže zmizet, protože by po něm zbylo prázdno, může být maximálně nahrazen. Prázdnota do sebe jako černá díra obsah vždy nasaje. Že se neprovozuje sport, není důvod, aby se nevysílaly sportovní zprávy. Až tato krize skončí, přijde další. Je to styl života, způsob přežití, religiozita. Religiozita přežití či přežívání? Rituály nesnesou změny. Noviny nebo zprávy v televizi nemohou být dlouhé podle toho, kolik se toho zrovna děje. Jsou dlouhé vždycky stejně. Potřebujeme své teroristy, uprchlíky, podvodné bankéře jako látku příběhů. Kdy naposledy nebyla nějaká krize? Kdy jsme byli bohatší, kdy jsem žili déle, kdy jsme žili nudněji! Kdy naposledy se něco dělo? Kdy se naposledy nedělo nic? Nic se nakonec nemění. Ve zprávách jsou mrtví. Pamatuje se někdo, kdy tam nebyli? Pan Železný nachází pro danou reportáž třicet nejzávažnějších statistik a grafů. Pamatuje si někdo dobu, která tak závažná nebyla, že těch grafů mohlo být méně? Anebo snad potřebujeme stále více, protože roste tolerance. Realita jako krmná dávka, jako hostie požívaná každý den. Magie spásy. Čím více se informujeme, tím spíše budeme připraveni, tím se lépe dokážeme zajistit, tím spíše pojistíme kvalitu života. Zlepšení v tomto ohledu je doloženo čísly, která nikdo nezpochybňuje. I když prožíváme krizi za krizí, všechny křivky výnosů nakonec rostou a nákladů klesají. HDP roste, platy rostou, řeky jsou čistší, potraviny zdravější, ale vždycky jsou nakonec zdravé ještě málo, plat ne dost vysoké atd. Rosteme navzdory krizím, rosteme díky krizím, rosteme pro další krize, rosteme pro další růst. Vrůstáme do stále pevnějšího zámku reality, který však přesto vždy poskytuje dost volného místa. Sám totiž roste. Jeho tvárnice už dávno obsáhly známý prostor a v současnosti už jen vyplňují zapomenutá místa ve vnitrozemí. Realita je dokonalá a stále zdokonalovaná. Dokonale tvrdá, dokonale hladká, dokonalé přehledná, dokonale jasná. Estetika pouště s tím širokým rozhledem, jemuž nic nebrání. V klidu pouště člověk odjakživa meditoval. Jen na poušti lze najít opravdový klid, pohroužit se do sebe, přemýšlet. Na poušti si člověk klid nikdy nemůže dovolit, protože zde bojuje o život jaksi z principu. Vždy mu hrozí hlad, žízeň a horko. Jeho život pak sestává z neustálé starosti o přežití, z neustálého putování směrem k oáze, pomyslnému ráji, který všemu dává smysl. Svět bez krizí, svět, který konečně začneme kontrolovat, svět svobody, demokracie, krásného umění, svět člověka. Svět bez nemocí. Nikdy si totiž nelze připustit, že by toto mělo být vše – jen ta poušť. Epidemie koronaviru samozřejmě probíhá. Epidemie koronaviru neprobíhá, epidemie probíhala vždycky.

 

P.S. : Napsal jsem článek na motivy slavného textu Jeana Baudrillarda, který vyšel v novinách v 90. letech. Tehdy byly noviny ještě dost sebevědomé, aby takové texty vycházely.

Plánuju promítání nějakého (překvapení!) nákazového filmu.

například:

https://youtu.be/4sYSyuuLk5g

Je šílené, že v tom traileru jsou úplně stejné věty jako teď v televizi.

Kdyby se chtěl někdo (nenakažený) zúčastnit, ať se mi ozve. (motykamachek áčko-v-kolečku gmail.com)

 

 

Jaké vyhlídky v prezidentském souboji má Bernie Sanders?

Největší šanci na vítězství v prvních předvolebních demokratických primárkách ve státě Iowa má Bernie Sanders. Pokud by vyhrál, znamenalo by to pravděpodobně obrat v dosavadním vývoji, kdy se za nejvážnějšího kandidáta považoval bývalý viceprezident Joe Biden. Vývoj by to byl logický z několika důvodů. Při minulých volbách se pro Clintonovou demokraté rozhodli hlavně proto, že ji považovali za kandidátku, která má větší šanci porazit Donalda Trumpa. Tato úvaha nevyšla. Minulé volby zřetelně ukázaly, že kandidát blíže středu s teoreticky větším záběrem, vyhrát nemusí. Druhý důvod navazuje. Republikáni zabodovali s motivem odporu proti establishmentu. Proč by tedy nebylo možnou s touto kartou hrát i z leva! Sanders dosavadní politiku kritizuje z levicových pozic konzistentně a radikálně.

Věc však určitě tak snadná nebude. Ve skutečnosti nevíme, jak by senátor z Vermontu dopadl v předchozích volbách proti Trumpovi. Mohl klidně dopadnout hůře než jeho protikandidátka. Souboj Trump-Sanders by navíc nápadně připomínal situaci před nedávnými britskými volbami, kdy proti sobě stál Boris Johnson a Jeremy Corbyn. Vše podstatné sedí, včetně barvy vlasů. Corbyn byl také představitelem toho, co se někdy nazývá autentická levice, a propadl. Autenticita totiž není vše, ani v současné politice, která na ni klade takový důraz. Corbyna i Sanderse myslím limituje to, že podmínkám současné politiky odpovídají jen zčásti. Stále jsou to totiž levičáci klasického typu. Jsou radikálnější v tom smyslu, že je možné je na pravolevé škále umístit na vzdálenější pozici. Dnešní politika se ale už podle posunů na této škále neorientuje. Osobnost Trumpa také nevystihnete tím, že ho nazvete radikálním pravičákem, a to ani v liberálně ekonomickém, ani v konzervativním smyslu. Trump je divadelně předváděnou figurou vulgárního Američana, která zabírá proto, že je pro Američany srozumitelná. Trumpa volili i úzkostlivě spořádání Američané. Trump je jistota právě v tom jaký je. Jistota, na kterou lze navěsit obsahy, které jsou pro republikánské voliče důležité. Nechci tím ale říct, že ideální demokratický kandidát by měl být stejný jako Trump pouze s levicovými názory. Žádný americký Zeman letos v osudí ani není.

Jistotu obdobného typu lze však budovat i jinými, morálními prostředky. Může to být jistota mravní, chcete-li masarykovsko-dušínovská, která se dokládá tím, že kandidát se vždy chová správně, a to i tehdy, kdy to je v rozporu s náladou doby. Z těchto základů myslím pramenil Obamův úspěch. Jak důležitý je tento aspekt je dobře patrné na tom, jak se v americké politice a obzvláště u demokratů donekonečna omílá, jak kdo hlasoval při dnes zprofanovaných útocích na Irák a Afghánistán. Omezením Sanderse spočívá myslím v tom, že jeho těžiště je v jeho levičáctví, nikoliv v jeho mravní kariéře. Bude proto méně srozumitelné a tedy i nosné, protože většina Američanů se opravdu ryzostí levice nezabývá. Obama sice na svou dobu sice byl poměrně levicový, ale jeho mediální obraz spočíval spíše v roli občanského služebníka. Oproti tomu se Sanders bude zdát příliš intelektuálským, reprezentantem (pouze) severovýchodního cípu Ameriky. Ale jistě, volby i primárky mohou dopadnout ledasjak, protože je ovlivňuje spousta faktorů a nenadálých událostí.

 

Bude Buttigieg nový Obama?

Článek Jan Šterna (My máme pravdu, ale jich je víc, LN, 15. 2.) se tváří jako analýza problému, přitom je jeho symptomem. Lidé se podle autora dělí na dvě skupiny, jedna volí racionálně a druhá identitárně. Lidé v první chtějí efektivně řešit sociální problémy, v druhé volí pouze ze strachu a pouze ty politiky, kteří jsou jim podobní. Proto vyhrál Trump, který je podobný většině Američanů. Petr Kamberský to trefně nazval průhledem do názorové bubliny. Vlastně se tu děje přesně to, co Štern přisuzuje druhé skupině – pracuje se s identitou. Vytváří se hranice mezi námi a jimi, která se cementuje pár chytře znějícími pojmy, aby oni vypadali hloupě a byli předem mimo diskuzi. Lidi si tak dnes zachraňují obraz světa, aby jim po vpádu politiků jako Trump a Zeman, vše dávalo smysl alespoň myšlenkově, když už to v realitě vypadá tak zle. Neuvědomují si ale, že se tak stávají součástí hry, v níž se rozdíly a bariéry ustavují.

Že Šternovo schematické dělení nesedí, dobře ukazují primárky, probíhající na té druhé, protitrumpovské straně. Jako kontrastní příklad můžeme ukázat na jejich právě vycházející hvězdu Peta Buttigiege. Z článku Martina Hampejse (LN, 7. 2.) jsme se o něm dozvěděli, že je velmi mladý, gay, že hraje na piano, čte severské detektivky a umí spoustu jazyků. O jeho programu v zásadě nic. Hampejs tím však věrně zachycuje současnou podobu politiky. Buttigieg nekandiduje primárně svým programem, ale svou osobou. Kandiduje vlastně celý jeho dosavadní život, který se právě teď u všech kandidátů všemožně probírá a lustruje. Výsledek je místy až komický, protože to vypadá, že uspěje jen ten, kdo svou kandidaturu začal připravovat zhruba již v šesti letech. Těžko pak závidět někomu, kdo by celý svůj život otrocky uzpůsoboval tomu, aby pak zhruba ve čtyřiceti kandidoval s dokonalým profilem. Čtenář, obzvláště mladší, by se neměl smát, protože to samé se dnes stává povinností ve formě budování CV. Lidé se dnes už běžně rozhodují podle toho, co se bude lépe vyjímat v jejich složce. Jinou formou tohoto fenoménu je inflace slova příběh. Dnes musí mít všechno příběh, abychom si toho všimli, lidi, věci i jídlo. Dáte si obyčejného utopence nebo utopence s příběhem? V lepších bistrech běžné.

Buttigieg má příběh dokonalý tak, že působí až kýčovitě. Nejlepší je pasáž, kdy si jako starosta vzal neplacenou dovolenou, aby jel na několik měsíců bojovat do Afghánistánu. Z hlediska politického marketingu je to dokonalé, protože se tím krásně předjímají logické námitky – je mladý a ještě gay, tzn. asi zženštilý a měkký, jenže nemůže být přece měkký, když byl válce. Nechci vůbec tvrdit, že bývalý starosta, který nyní kandiduje, je nějakým lstivým kariéristou. Není to vůbec podstatné. Kandiduje tak jako tak obraz kandidáta a to na obou stranách. Tak jako je Trump okázale nekorektní buran, tak jsou zase demokratičtí kandidáti okázale slušní a občansky uvědomělí. Obojí je podoba současné identitární politiky. Demokraté se prostě jen identifikují s jiným typem osobnosti – se vzorovým hrdinou. O tom, jak takový člověk bude racionálně řešit skutečné problémy, se tím neříká nic. Výstavní kandidát může být také dost neschopný. Mimochodem, obecně se soudí, že zlomem v Americké politice byl nástup Trumpa, ale změna k současným poměrům už možná nastala díky Obamovi. Buttigieg je právě s Obamou často srovnáván. Obama byl přece před nástupem do úřadu také mladým relativně neznámým politikem s výborným občanským profilem. A pro Buttigiegovi šance hovoří samozřejmě to, že Obama uspěl.

(Obě vyšlo/vyjde v LN)

Při příjezdu na nádraží v Ostravě jsem se dozvěděl hroznou zprávu, že končí místní bistro. Provozovatelka píše, že prý nevyhovovala koncepce. Dokážu si představit, co se myslí tou novou kýženou koncepcí. Proto taky nádraží začínají všude vypadat jako obchoďáky (např. v Praha na Hlavním). To nelze nechat bez odezvy, připravuju protestní nótu, kterou vylepím na místě. Kdyby se chtěl někdo připojit, ať mi dá vědět.