Mimozemšťan na létajícím talíři

Ostrava se zas jednou dostala do celostátních médií. Diskutuje se o nové soše Věry Špinarové umístěné do Husova sadu. Autor je ve městě oblíbený, nedaleko stojí a sedí hned dvě jeho sochy, mini Karel Kryl a „Janáček obtěžuje psa“. Před Svinovským nádražím najdeme zase větší sochu meditující holohlavé osoby s názvem Levitace. Nechci nudit pokusem o kritiku nové sochy Špinarové. Syn zpěvačky míní, že „sedí jen ty kozačky“. Autor sochy při jejím odhalení zase stále dokola opakoval, že „pouští energii do lidí“. No, daleko zábavnější je pro ni výmýšlet jména. Zatím mě napadlo nebo jsem slyšel:

Obtloustlý hobit

Scvrklý mimozemšťan

Skejťák na lítajícím talíři

Prodavač paruk

Sleeping walking zombie

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ohlédnutí za volbami

Proběhly senátní a komunální volby, ale také volby v Bavorsku, kde nečekané dobře uspěli Zelení. Před nimi se mluvilo o tom, že končí nadvláda CSU, že lidé přebíhají k AfD. Nakonec to tak vážné nebylo. Podpora CSU se sice snížila o deset procentních bodů, ale 37 procent je pořád jasné vítězství. Jediný rozdíl spočívá v tom, že nyní bude strana potřebovat koaličního partnera. Překvapením voleb je spíš velmi dobrý výsledek Zelených (17,5 procent), kteří skončili na druhém místě. Dokládá to myslím, že politika se mění, a že tradiční pravolevé strany ustupují těm, které se orientují podle jiné logiky. U nás jsou dobrým příkladem Piráti, v Německu teď Zelení. Stejně ale překvapí, že pirátská móda Německo míjí. Piráti získali v těchto volbách ani ne procento, což je zhruba stejně jako momentálně získávají čeští Zelení.

U nás se volby považují za vítězství ODS. Já si to nemyslím. Je třeba si uvědomit kontext. Lidi zpravidla vyvažují a vládnoucí strany bývají v následujících volbách bity. ANO i za těchto podmínek dokázalo jasně zvítězit v Brně a v Ostravě. Páté místo v Praze není úspěch, ale zde hrála roli ještě nepovedená kariéra Adriany Krnáčové, kterou Babiš radši uklidil. V Praze se čekal daleko lepší výsledek ODS, nakonec zde dostala víceméně stejně hlasů jako čtyři ostatní strany a do rady se zřejmě nedostane. Jestli je něco zásluhou Andreje Babiše, tak to, že se jeho vlivem podařilo rozprášit ty zavedené kartely ve velkých městech. V Praze nebo Ostravě bylo duo ODSSD zkrátka zvyklé, že si může dovolit všechno, protože vždycky dostane dost hlasů. Nyní se stal zázrak a vůbec poprvé v Praze ani jedna z těchto stran v městské radě nezasedne, SOCDEM dokonce ani v zastupitelstvu. Z toho mám radost.

Výrazný úspěch ODS nastal jen v senátních volbách, kde jasně vyhrála s devíti křesly. Budiž, ale zde rozhodovalo 16 procent lidí.

Opravdovými vítězi voleb jsou podle mě Piráti. V Praze s minimální kampaní bez silných témat (ve srovnání s monstrkampaněmi ODS a ANO) skončili druzí a dost možná obsadí post primátora. Pro mě úplně nepochopitelně získali senátora na Praze 8, kde kandidovaly mnohé další silné osobnosti. Nevím, čím tak lidi přitáhl Lukáš Wagenknecht, ale řekl bych že prostě tím, že je Pirát. Z Pirátů se stává značka, která působí sama za sebe. V hlavě mi utkvělo heslo z jednoho pirátského plakátu. Stálo tam prostě „Buď Pirát!“. Kdo volí Piráty, nezískává jen příslib nějaké politiky, získává identitu. Představte si podobný plakát třeba sociální demokracie nebo komunistické strany: „Buď socialista!“ nebo „Buď komunista!“ Asi těžko. Rumový marketing toto už dávno pochopil a dokonce staví retro pirátské lodě, na nichž se v Praze na náplavce nalévají turisté, a v Ostravě na festivalu alespoň pirátský stan, v němž se nalévá zase náctiletá mládež. Když si dáte celý kyblík rumu, dostanete i kapitánský klobouk.

Naprosto propadla TOPka, u níž je to o to horší, že Pospíšil měl po Kalouskovi přinést nový vítr a přívětivější tvář. Zatím nevymyslel vůbec nic.

V KDU a ČSSD se čeká na obměnu vedení, tady pro to volby jen připravily půdu. Čunek má dobrou pozici po jasné obhajobě mandátu, ale snad si lze vzpomenout jak to dopadlo minule. Je to bytostně regionální osoba, která mimo Moravu působí jako slon v porcelánu. Sociální demokracie je ještě v horší pozici, protože volby přinesly jen další rozvrat, žádný zachránce se nezjevil.

Sex v kostele

Profesor Piťha je nepochybně respektovanou osobností, nejen v katolické církvi, ale i v akademické sféře a ve veřejném prostoru obecně. Vzhledem k jeho kázání v katedrále se tomu ani nechce věřit. Člověk by čekal, že se jedná o přenos z polského maloměsta, kde starý pologramotný kněz horuje proti ďáblovi, kterého přitom pro větší názornost sám předvádí. Nemohl jsem si nevzpomenout na Zdeňka Nejedlého, a to je opravdu smutná paralela.

Je vždycky horší, když se do projevů tohoto typu pustí člověk vzdělaný a zamíchá do něj i pojmové konstrukce a -ismy. Profesor Piťha si dal záležet, aby odlišil homosexuály a homosexualisty. Co je však zajímavější? Že přednímu knězi katolické církve, který stojí ve slavností róbě v největší české katedrále na svátek českého patrona, stojí za to zaobírat se právě homosexualitou. Souvisí homosexualita nějak s českým státem, byl snad sv. Václav bojovníkem proti homosexuálům? Dobrá, na homosexualitu asi budou mít věřící a nevěřící jiné názory. Jenže snad všem by mělo vadit, že Piťhův projev byl v podstatě obscénní. Do veřejného prostoru sex nepatří a stejně jako bychom měli odmítat obálky pornočasopisů ve výkladech nebo reklamy, na nichž jsou ženy zobrazovány jako sexuální objekty, měli bychom odmítat deklamace, které se na veřejnosti zaobírají věcmi svou podstatou intimní.

Markýz de Sade dobře věděl, proč jako jednoho z hlavních hrdinů své knihy 120 dnů Sodomy vybral biskupa. Je to tak prostě ještě obscénnější. A v této knize se také především mluví. Perverzní slast totiž snad ještě více vyplývá z toho tyto věci probírat, zabývat se jimi do největších podrobností. Že se tyto hovory nesou ve znamení morálního pohoršení a že sexualitu v jejích různých podobách odmítají, na tom nic nemění. Zde je podstatné doplnit zjištění francouzského filozofa Michela Foucaulta. Ve svých Dějinách sexuality doložil paradoxní skutečnost, že naše představa, že člověk je určen svojí sexualitou (což pak rozvinula psychoanalýza a sexuální revoluce 60. let), má svůj původ v církevním prostředí. Neplyne totiž ani tak z toho, co člověk za zdmi svého obydlí dělá nebo nedělá, ale spíše z toho, jak o tom mluví. Církev se v jisté době snažila sexualitu co nejvíce kontrolovat, ale proto byla taky nucena o ní neustále hovořit a hledat její stopy i v drobných detailech lidského chování. Hovory o sexu ve zpovědnicích takto postupně člověka sexualitou úplně prostoupily a i on sám přejal představu, že nakonec sexualita ovlivňuje vše co dělá. Postava homosexuála si zde držela prominentní roli. Jelikož homosexuála definuje jeho identita, která odkazuje na sexualitu, je pak lehce možno sex hledat ve všech lidských projevech. Vše, co pak homosexuál dělá, se pak nahlíží jako (homo)sexuální. Vždyť je to přece homosexuál! Takovým způsobem nazíráme na homosexuály standardně i dnes. Pro všechny různé mravokárce byl homosexualita splněným snem, protože díky ní mohli demonstrovat potřebu svého boje.

Piťhův projevu byl pronesený na posvátném místě v posvátný den. Nabízí se jednoduchá intepretace, že i jeho téma bylo posvátné. Sex v kostele, posvátný sex. Na konci září se (homo)sexualita neukrývala za zdmi ložnic, linula se katedrálou ve vzrušených slovech starého kněze. Už jenom ten začátek: „Mužové čeští…“. Foucault psal o tom, že (homo)sexualita se církvi hodila, ale neuchyluje se ke zkratce, že by snad křesťanství bylo ve skutečnosti (homo)sexuálním náboženstvím. V katedrále však gender a sexualita opanovala prostor. Zdálo se, že o toto jde především.  

LN 16. 10. 2018

 

P.S.: Vzpomněl jsem si pak, že Pussy Riot tehdy v Rusku opravdu souložily v kostele. To tedy byl případ, kdy by se ten titulek dal použít doslova. Jenže tam to byl protest, který počítal s pobouřením, které nutně muselo přijít. Reakce byla a musela být úměrná provokativnosti toho činu. Je to vlastně i jeho slabina. Všichni si museli být vědomi, že v důsledku pouze proti sobě poštvou veřejné mínění, které se ještě více semkne.

Ale přesto si myslím, že proslov Mons. Piťhy byl něčím obscénnějším, právě proto, že sexualitu prodal skrze slovo, které je v kostele vyhrazeno posvátnu. Kdyby se tam Monsignor svlékl, nemohl by dosáhnout většího efektu, protože nahota je nakonec banální. Byl by jen malou postavou ve velkém chrámu. Zato slovo se v kostele dokáže rozlehnout, není před ním úniku. Proto také tichý protest slečny v podprsence byl neskonale střídmější než ono kázání.

 

 

 

 

 

 

 

Ohlédnutí za vernisáží výstavy Jana Čenského

Honza opět nedorazil, natáčel Ordinaci až do pozdních hodin. V podstatě to nevadilo, přišli kamarádi a byla dobrá zábava s dobrým pivem. I když mně pravda mrzelo, že většina požadovala Plzeň, když tam mají tak výjimečná piva. Minimalistické obrazy se setkaly s minimálním ohlasem, ale to je asi správně. Ohlas přinesla nakonec znovu ta Ordinace. Jeden z hostů mi v přilehlém baru poskytoval rozsáhlou zpětnou vazbu. Zmínka Ordinace v průvodním létaku mu přišla jako příliš laciná. Naprosto jsem rozuměl a vše mu potvrdil. Upozorňovat na výtvarné umění odkazem na televizní seriál je laciné. Jenže byla to biografie umělce a Honza tam hraje. Nechtěl jsem to vynechat pro úplný obrázek. Nebylo to zase to jediné, co tam bylo napsáno. Rozhodl jsem se ale, že to přece jen trochu upravím.

Tady je pár fotek:

20180930_232827

20180930_232721

20180930_233719

20180930_232643

 

Dojmy z Berlína

Po delší době jsem navštívil Berlín. Je to teď město usedlejší. Více cyklistů, více usměvavých lidí, méně divných lidí, více dětí. Kamarád zmínil článek v Respektu, ve kterém se chválí, že cyklisti v Berlíně jezdí po chodníku. Přispívá to prý ke vzájemné toleranci. Celé město mi vlastně připadá jako by si ho Respekt vysnil. Je velmi levicové, to zde kouká na každém kroku, ale je to taková ta levice, která by nejradši, aby se všichni měli rádi a jinak zůstalo vše při starém. Levice, která hlásí rovnost, což ve výsledku znamená rovnost v nakupování, volného času pro konzumaci kultury a dovolené u moře. Vše se zde uzpůsobuje k tomu, aby si lidi co nejméně vadili. Snad nejpříznačnější jsou ty usměvavé uvolněné tváře. Samozřejmě, že je příjemnější, když se okolo vás lidé usmívají. V tom máme opravdu u nás rezervu, jak je všeobecně známo. Ale co tento úsměv znamená, kromě toho, že se nám přes město jede lépe? Usnadňuje lhostejnost vůči druhým. Lhostejnost není specifikum Berlína ani Prahy, je to prostě důsledek podmínek velkoměsta, v němž se dá přežít jen tak, že lidi míjíme. Ale v těch prázdných a vyhořelých obličejích pražského metra alespoň vidím věrný obrázek toho, v čem žijeme. V Berlíně to není jiné, jen se to všemožně maskuje a kompenzuje.

 

A ještě jedna fotka:

20180830_102840

Kmeny II

Esej o současné politice, která vyšla před prázdinami v LN. Navazuje na předcházející. Původní novinami neupravená verze:

 

Najít rozhodující příčinu, která proměnila současnou politiku není těžké. Zřejmě jí je zapojení sociálních sítí do politické komunikace. Je to však jen zlomová příčina v dlouhodobém vývoji, kdy je naše kultura veřejného projevu čím dál méně jednotná a sdílená. Abychom porozuměli současné politice, která se čím dál méně orientuje podle tradiční pravolevé osy, je třeba pochopit, jak a proč tento proces začal. Základní zcela pragmatická otázka je však zcela aktuální, může znít takto: Jak dnes může strana vyhrát volby?

 

Dává dnes ještě smysl dělit strany na pravicové a levicové? Tyto kategorie se stále používají, ale dávají čím dál menší smysl. Je Babiš pravicový nebo levicový politik? A jaká pravicové témata vlastně prosazují naše strany, které se označují jako pravicové? Neztrácejí už tyto nálepky obsah a nepotřebujeme pro současnou politiku jiná orientační schémata?

Po minulých volbách do PS jsem psal o tom, že strany začínají pro své odlišení a vymezení používat podobné prostředky jako subkultury nebo kmeny. Neodlišují se jen názory, ale i svým vzhledem a kulturou projevu. Tehdy jsem psal především o malých stranách, o straně kyberkultury (Piráti), straně velkoměstských dandyů (TOP09) nebo o straně lůzy (SPD), na nichž se posun ke „kulturizaci“ politiky dal zachytit nejlépe. Byl to obrázek nekompletní, protože jsem vynechal subjekt, který volby vyhrál. ANO jako subkultura příliš nepůsobí, je to vlastně dost nesourodý subjekt, který spojuje jen osoba lídra. Přesto ho lze vynechat stěží, protože těžko najdeme stranu, která by byla pro současnou podobu politiky typičtější. Babišovo hnutí není navíc jen lokální specifikem, jak naznačuje třeba nedávný úspěch Strany pěti hvězd v Itálii, rovněž hnutí nespokojených, které do dosavadní politické mapy nezapadá a bude také obtížně hledat koaliční partnery.

Malé a menší strany připomínají subkultury, ale pro větší to neplatí. Subkultury byly vždy menšinovými subjekty, které se vymezovaly vůči většině. Pokud chcete volby vyhrát, musíte zvolit jinou strategii. Lze to ukázat na proběhlých prezidentských volbách, kde jsme mohli v prvním kole vidět rozčepýřeného mladíka v barevných ponožkách, salónního diplomata, který své příznivce obléknul do saténových doplňků nebo nezadržitelně teatrálního Michala Horáčka. Tito kandidáti uspěli, někdy víc než se čekalo a třeba i s minimální kampaní, ale do druhého kola nepostoupili. Pro vítězství tyto strategie moc dobře nefungují, což však neznamená, že i ony většinové subjekty nevolíme podle úplně jiné logiky než dříve a že se jich netýkají stejné změny jako strany menší.

Kultura byla pro politiku důležitá vždycky. Na první pohled to vypadá, že dříve se politika týkala pouze tezí, hodnot a názorů, zatímco dnes jsme dospěli na takové dno, že místo toho rozhoduje oblečení, účesy nebo různé úpravy těla. Ale to je mylná představa. Ve skutečnosti bylo dříve i dnes důležité oboje. I politika minulosti, k níž mnozí vzhlížejí nostalgicky, byla závislá na kultuře projevu. Rozdíl byl pouze v tom, že v minulosti byla tato kultura sdílená, takže na ni byli všichni natolik zvyklí, že ji nevnímali. Tato kultura ale sestávala z toho samého, co je v současnosti tolik patrné na „subkulturních“ stranách, tedy ze způsobu verbálního projevu, gestikulací, oblečení a různých úprav těla jako je holení, česání, make upu nebo třeba i projevů pachových. Nebyla tak pestrá jako dnes, protože vycházela ze společných principů: diskrétnosti, sebekontrole a zdvořilosti. Jejím smyslem je seberegulace projevu člověka, tak aby každý mohl být samostatnou jednotkou – subjektem. Slovo diskrétní má dva významy, jejichž smysl je však podobný. Diskrétní znamená oddělené, rozlišené a zároveň je diskrétní ten, kdo nesděluje důvěrné a intimní informace (o sobě i o druhých). Intimita je totiž oblastí blízkosti, v níž se rozdíl mezi lidmi relativizuje. Seberegulace znamená také přetvářku. Člověk v moderní společnosti nosí na veřejnosti masku, dělá to však proto, že se potkává s cizími lidmi, jejichž soukromé záležitosti není schopen obsáhnout, což ani není důležité pro společné jednání. Jeho vzhled má být formální, uměřený, co nejméně nápadný. Proto taky vzhled moderního člověka muže v tmavém obleku připomíná oblečení mnichů a kněží. Požadavek sebekontroly, který platil pro duchovní se v moderní společnosti přenesl na celou společnost. Její vlastní duchovní rozměr není viditelný, protože je až příliš vtělen do každodenního života. Je samozřejmý ještě v silnějším smyslu než bylo ve středověku povinné křesťanství, a proto otázka po jeho možné neexistenci úplně odpadá.

Slovo zdvořilost směřuje k podobnému způsobu projevu, o němž mluvíme, ale zároveň signalizuje svůj původ, jímž je prostředí šlechty, resp. dvůr panovníků z doby absolutismu. Sociolog Norbert Elias ukázal, že právě tady se formovala etika a etiketa moderního člověka. Panovnický dvůr se na úsvitu novověku stal novou biosférou šlechty, která s koncem feudalismu ztratila své dosavadní postavení. Šlechtici odložili zbraně a rytířský styl života, sice stále zaujímali privilegované postavení, ale již ho nemohli dokazovat silou. Monopol na násilí převzala centrální moc. Rozdílem mezi šlechtou a poddanstvím spočívá v původu, ten však ve společnosti není nijak patrný. Proto ho bylo třeba signalizovat. Šlechtici se začali cvičit v okázalosti, jenže i v tomto ohledu je mohla bohatnoucí buržoazie snadno dohnat. Šlechta zvolila proto ještě jednu strategii, která se nedá penězi tak snadno nahradit. Tím byla ona zdvořilost, bonton či etiketa. Naučit se veškeré předpisy vyžadovalo dlouhodobý trénink a člověk, který si je neosvojoval už od dětství, byl ve velké nevýhodě. Šlechta ho měla, ale měšťanský zbohatlík se vždycky prozradil. Pro měšťanstvo představovala zjemnělá kultura bariéru vzestupu, musela mu připadat jako svévolná a samoúčelná, ale zároveň lákala představa, že pouhým chováním lze vykouzlit iluzi urozenosti. Kultura zdvořilosti se uplatnila všeobecně (i když už v daleko méně okázalé formě), což souvisí také s tím, že celá společnost se stala daleko více městkou resp. velkoměstskou. Pro jednání v anonymizovaném prostředí je kultura sebekontroly čistě funkční.

Až do konce první poloviny 20. století byla formální kultura sebekontroly všeobecnou normou. Kdo si ji neosvojil, platil za neschopného účasti na veřejném prostoru. Respektovali ji i radikálně smýšlející lidé, levicoví i pravicoví, třebaže pocházela z prostředí šlechty a posléze buržoazie. Ani dělnické prezidenty by nenapadlo objevit se na veřejnosti jinak než v obleku. Důvodem nemohlo být nic jiného než, že tato kultura byla pociťována jako samozřejmost. Obě strany politického spektra ve své radikální podobě nenavrhovali její zrušení, ale spíše modifikaci a obě vlastně ještě více zdůrazňovali uniformitu a všeobecnost. Jestliže oblek je svého druhu uniformou (z uniformy se také vyvinul), tak tento aspekt levice i pravice ještě podporovala. Pravicové uniformy byly vojenské přímo a levicové nadto ještě s příměsí dělnické módy (např. styl čínských komunistů ála Mao ce tung). Principem všech těchto stylů bylo potlačit a zakrýt individualitu člověka, protože ta nebyla pro veřejný projev relevantní. Relevantní byly činy a slova a zevnějšek sloužil jako bariéra, která měla zadržet vše, co by je mohlo rušit. Tělo tedy bylo zakryté od hlavy až k patě a v tlumených tmavých barvách. Rozdíl oproti dnešku nejlépe ukazují detaily jako je třeba nošení pokrývky hlavy. Dnes jsou klobouk či čepice chápany jak něco navíc, co si člověk vezme jako osobitý doplněk, dříve však jeho absence znamenala prohřešek, protože tím naopak to osobité a tělesné – hlava s vlasy – bylo odkryto. Kdo je oblečen originálně, nebo odkrývá své tělo, tak na sebe upozorňuje a stává se spontánním tématem hovorů, ale právě to je rušivé při jednání o veřejných záležitostech, které se netýkají jen jednotlivce, nýbrž všech bez ohledu na jejich individualitu. I v této době si někteří na zevnějšek potrpěli, ale zcela odlišné bylo kritérium elegance. Tehdy spočívalo spíš v tom dobře zvládnout požadavky obecného stylu, obléci se čistě a odpovídajícím způsobem, ale přesto podstatě stejně jak ostatní. Dalo by se říci: co nejlépe se obléci stejně. Je třeba si uvědomit, že ač pro nás dnes už tato kultura do značné míry postrádá věrohodnost, nebyla z dobového pohledu napadnutelná. Její kořeny totiž sahají až dost hluboko k novověkému pojetí lidské přirozenosti, kterou všichni lidé sdílejí, jsou vlastně stejní. Jestliže bylo něco předmětem kritiky, tak to bylo to, co lidi odlišuje, to bylo vnímané jako variabilní, a proto také ovlivnitelné. Že i jejich stejnorodost se vytvářela kulturně, lidé neviděli, protože jejich zevnějšek podle nich odrážel onen domnělý stejnorodý základ člověka a či byl chápan jako pokrokově civilizující.

Hegemonie sdílené kultury veřejného prostoru se pozvolna počala hroutit po druhé světové válce. Kultura disciplinace je založená na příslibu lepších zítřků. Levicové i pravicové projekty emancipace však zprofanovaly totalitními režimy a ideál ekonomické prosperity se utopil v nudě konzumu a spotřebního popu. Celek kultury ztrácel smysl i jednotu. Do veřejného prostoru pronikaly nové skupiny obyvatel. Především to byly ženy. Žena ve veřejném prostoru znamenala, že mužská formální kultura už nemohla být považována za obecně lidskou. Stejným způsobem se zprofanovala emancipací vzhledově kontrastních etnik, resp. ukázalo se, že ve skutečnosti je kulturou bílých mužů. Způsoby revolty se tím razantně proměnily. Nebylo už možné z dosavadní kultury vycházet a na jejím poli vznášet požadavky, jako to dělala levice i pravice, nýbrž bylo třeba začít už u kultury samotné. V polovině 20. století takto inovativně do veřejného prostoru vtrhly subkultury, nejprve beatníci a hipsteři, později mods, teds, skinheadi, rastafariáni a punkeři.

Subkultury protestují vzhledem, nechtějí primárně společnost změnit, chtějí z ní uniknout. V tomto rámci se zcela obrátila hodnota ze společnosti vylučovaných postav jako byli černoši nebo ženy. Pro většinu subkultur je postava černocha obdivovanou modlou a inspiračním zdrojem (tento postoj se dá vystopovat dokonce i v původu skinheads). Tradiční emancipační politika by se snažila černochy emancipovat a integrovat je do společnosti. Subkultury tento postoj obrátili na hlavu, pro ně byl černoch fascinující tím, že do společnosti začleněn nebyl, že na první pohled nezapadal. Z podobných příčin se mužští příslušníci subkultur často inspirovaly ženskou módu.

V situaci, kdy kultura veřejného projevu přestává být sdílená, subkultury hledají nové výrazové možnosti, a to především tak, že se vymezují, pracují s diferencí, chtějí vypadat jinak. Krom této negativní složky je tu však i pozitivní – tu můžeme nazvat jako autenticitu či opravdovost, upřímnost. Kultura začala být věcí volby nikoliv povinnosti, proto ale také za tuto volbu začal každý nést odpovědnost. V této situaci je každý člověk před druhým v podezření, že se svým vzhledem a projevem snaží klamat a vypadat lepší než je. Formalizovaná kultura se tím stává skrznaskrz pokrytecká. Zjev subkultur, jakkoliv velmi okázalý a vyumělkovaný, se stále dokola předvádí právě to z člověka, co kontrolovat nelze, to nízké a zvířecí, za co se člověk spíš stydí. Beatníci se oblékali do špinavých hadrů, punkáči ukazovali agresivitu, hip hopeři touhu po penězích. Příčina je tentýž, předvést to, co je v člověku autentické, skutečné, nekašírované. Subkultury nakonec sdělují jediné: Vy ve svých oblecích a kostýmech se přetvařujete, hrajete si na něco, co nejste, zrazujete sami sebe. Podoba subkultur vychází z požadavku jednoty vnitřku a vnějšku, vzhledu a pocitu. Co objevili subkultury se dnes stává povinným kritériem, a to včetně politiky. Jak řekl Petr Kamberský, bez autenticity nemá dnes politik šanci.

V druhé polovině 20. století subkultury zůstávaly okrajovým fenoménem. Do centra zájmu je zřejmě posunul nástup internetu a ještě spíš sociálních sítí. Že politické strany začaly připomínat kmeny, je zapříčiněno tím, že se sociální sítě staly významným politickým médiem. Sociální sítě vlastně specificky řeší problém veřejné interakce. Jestliže pro moderní kulturu veřejného projevu bylo zásadní druhého ujišťovat o své sebekontrole, pak sociální sítě tím, že zajišťují kontakt pouze virtuální, tuto starost činí zbytečnou. Pravidla interakce už nejsou zajištěna osobní sebekontrolou, ale tím, kdo soc. síť spravuje. A především sociální sítě propojují všechny možné lidi, nejsou nijak vázány na specifický stát, prostor nebo výchovu. Jsou pro všechny. Na sociálních sítích je prostě formální projev zbytečný.

Veřejný prostor neustále svádí svým ustrojením lidi k sobě. Aby byl vzájemné obcování možné je nutná spolupřítomnost, která ale zároveň mezilidský kontakt ohrožuje, protože při velkém počtu lidí stačí, aby byl nebezpečný pouze jeden. Odtud úzkostlivý důraz na seberegulaci. Internet tyto podmínky staví na hlavu. Všichni jsou tu jakoby na jednom místě, ale přesto tu nejsou. Možnosti vzájemného propojování jsou daleko větší a mizí problém fyzického ohrožení. Vyplývají však nové problémy a specifika. Na internetu opravdu lidi nejsou, nejen oni ale ani vy. Na internetu a sociálních sítích je vlastně nedostatkové to, co je jinak samozřejmé a úplně základní – přítomnost. Na internetu jste přítomní jen potud, pokud ostatní dokážete zaujmout a o své existenci je přesvědčíte. V mase je třeba vyniknout a zároveň si zachovat důvěru, že to, co je prezentováno, není jen účelová sebeprezentace. V prostředí internetu jsou proto v daleko silnější podobě zakódovány stejné podmínky, z nichž vycházely subkultury. Je v nich předurčena poptávka prolomit virtuální distanci a dostat se ke „skutečnému člověku“. Působit autenticky se v tomto prostředí stává nejcennější vlastností. Je to vlastnost zásadní, kterou je nucen každý trénovat. Sebeodhalování se stává až jakýmsi jazykem, jímž se na internetu lidé vyjadřují. Požadavek autenticity vede k znamená úplně opačné nárokům, než byly ve veřejném prostoru ovládaném kulturou sebekontroly obvyklé. Zdvořilost velela člověka zahalovat, zde se naopak odhaluje. Nejcennější je to, co se nemění tak snadno (odtud třeba popularita tetování), to znamená vše tělesné, spíše než kulturní. Upřednostňují se témata a situace, v nichž člověk obvykle schopen předstírat nejméně, což vytváří tlak na sdílení intimností, kterým dříve zůstávala vyhrazena oblast soukromí. Vzestup sociální sítí znamenal mimo jiné také širokou demokratizaci bulváru.

 

 

Co tyto změny znamenají pro politiku? Protože se sociální sítě staly významným médiem politické komunikace, zmíněné podmínky se přenesly i do politiky. Dalo by se myslím snadno ukázat, že kandidáti, které vynesl do politiky internet, výše popsaným schématům odpovídají. Andrej Babiš zdraví na Twitteru žoviálním „Ahoj, lidi“, Václav Klaus mladší hraje svou roli naštvaného středoškolského kantora se zdravým rozumem, učebnicový dandy Dominik Feri se díky sociálním sítím dostává do sněmovny z posledního místa. Sociální sítě nejsou jen neutrálním politickým komunikačním prostředkem, ale svým ustrojením také někomu nahrávají více a někomu ne. Samy však nejsou jedinou příčinou současných změn politiky. Sdílená kultura veřejného prostoru oslabuje už desetiletí. Ani dnes však nemizí, protože veřejný prostor stále má také svoji lokalizovanou podobu a důležitá veřejná média jsou stále vázána na prostor národního státu.

Obrat k autenticitě a neformálním projevům vyvolává protireakci, která naopak na stávající kultuře formální zdvořilosti trvá. Obsazeno stávajícími protagonisty – proti Zemanovi a Babišovi je tu Sobotka, Drahoš nebo Fiala. V dnešní době máme politiky velmi výrazné, osobité, neformální někdy až příliš, ale na druhé straně zase úzkostlivě se kontrolující, suché, úřednické a obě (!) skupiny jsou výsledkem soudobého politického milieu.

Neformální politici sice dokáží zaujmout ty, kterým jejich vkus blízký, ale velmi snadno odradí ostatní. Přesto není vyloučeno, že osloví dost lidí na to, aby volby vyhráli. Stačí, když se politikovi podaří zrcadlit většinový vkus. Úkolem této strategie je co nejvíce se podobat svým voličům. Z jistého úhlu pohledu je to logické. Pokud je mi politik lidsky podobný, vím, co od něj můžu očekávat. Mohu čekat, že politika, kterou prosazuje, bude ta, která by se líbila i mně. Politik proto musí opakovaně svoje soukromé (autentické) já projevovat, aby tento pocit v lidech vzbudil. Z jedné strany se Miloš Zeman vyjadřuje vulgárně, ale věc má i druhou stranu, že lidé se tím opakovaně dozvídají, že to co rozhodující, co jeho politiku řídí, je člověk stejných pohnutek jako oni sami. Absence sebekontroly znamená také to, že vždy rozhoduje občan Miloš, bez ohledu na to, co se kde a komu hodí a nehodí. Dříve nemuseli být politici nutně lepší lidé, ale v každém případě museli své výstřednosti a chyby skrývat. Až dnes se tyto projevy staly v politice v podstatě funkční.

Pro zisk většiny hlasů je možno zvolit strategii opačnou, která naopak na kultuře zdvořilosti trvá. Těmto stranám a politikům se říká tradiční nebo demokratičtí, ale ve skutečnosti jsou i oni novým fenoménem. Rozdíl je v tom, že dříve byla sdílená kultura pro politiku předpokladem, dnes je pro tyto subjekty obsahem. Nemůže být dokonalejší příklad než Jiří Drahoš, který kandidoval s programem slušnosti. Dnešní ODS zase vyměnila Fialu za Topolánka a voliče už neláká opatřením jako byla dříve třeba rovná daň nebo důchodová reforma, ale „poctivou politikou“. Tyto posuny jsou však opět logické. Stejně jako dříve vyvolávaly paniku subkultury, což vedlo k tendencím dosavadní kulturu chránit, dnes vyvolávají paniku osoby typu Babiše a Zemana. Děje se to, co se děje při porušování sociálním norem vždycky, vzniká snaha se o jejich platnosti ujistit, znovu je definovat a zdůraznit. S pádem Bohuslava Sobotky se zdálo, že politici jeho ražení dnes skončili, ale myslím, že to bylo předčasné. Jiří Drahoš v prezidentských volbách prohrál jen těsně, oslovil víc než daleko výraznější kandidáti. Proč? Protože celou svou osobou dokonale reprezentoval ideál slušného politika. Fialova ODS zase skončila ve volbách nečekaně druhá. Jsou to politici opačného ražení než je Zeman a Babiš, ale nakonec nebojují až tak odlišnými prostředky. Jejich zbraní je také kultura, spíš než pravolevé programové body. Jejich síla spočívá v tom, že neodrazují. Jejich výhoda spočívá v tom, že v současné velmi diferencované politice, kde je domluva velmi obtížná, dokáží co nejvíce lidem nevadit. Problémem je spíše to, že v českých podmínkách je tato strategie slabší. Drahoš Zemana neporazil a ODS byla druhá, ale na první místo dosáhne jen těžko.

Nabízí se otázka, co mohou strany dělat, aby se současným podmínkám přizpůsobily a své soupeře porazili. Tradičně je tato otázka otázkou na program strany. V rámci pravolevého spektra se lze poměrně dobře posunovat s ohledem na aktuální preference voličů. Problém je v tom, že ve stávajících podmínkách to jde daleko hůře. Obě zmíněné strategie, formální i neformální, jsou silně závislé na tom, že se dodržují konzistentně. Andrej Babiš se například v současnosti snaží působit proevropsky a to nejen politikou, ale částečně i stylem, ale nijak se tím pro své odpůrce nestává stravitelnější. Tímto způsobem mrhá silami. Proto jsou také v podstatě úspěšné konzistentní schválnosti Miloše Zemana. Kdyby jednou projevil dobrou vůli, nijak by si nepolepšil. Podobně, kdyby se Bohuslav Sobotka snažil působit lidověji, nepomohlo by mu to, spíš by jen odradil ty, kterým jeho formální projev vyhovuje. Obě strategie jsou možné jen jako strategie dlouhodobé. To je další tvář požadavku autenticity, vyžaduje dlouhodobě konzistentní projev. Nedá se jen tak navolit. Slušnost a zdvořilost nejde zařadit jako položku v programu, protože je to zrovna in. Z tohoto pohledu je Fialova pomalá strategie úspěšná, a dost možná, že proto nese ovoce. A podobně se dá zdůvodnit, že se dnes dává podivuhodně přednost politikům velmi starým i velmi mladým. Bylo přece obvyklé, že politik či politička obsazuje vrcholnou funkci ve středním věku, kdy má dostatek zkušeností i sil. Místo jsme si zvolili prezidenta staršího sedmdesáti let a nejsme v tom sami. Například Donald Trump je nejstarším zvoleným prezidentem v dějinách USA. Jenže právě starý politik maximalizuje jistotu, že se už nezmění, že si tím jaký je můžeme být jisti. Před první prezidentskou volbou napsal Václav Bělohradský, že bude volit Miloše Zemana, protože je to kandidát, který odpovídá našim dějinám. To je právě ono, je to člověk, ve kterém lidé poznávají vlastní historii. Podobně je svým poněkud normalizačním projevem a devadesátkovým šviháctvím lidem srozumitelný Andrej Babiš. Mládí je zase funkční jako garance nezkaženosti. Je-li téma poctivosti a „čistoty“ jedním z témat současné politiky, není překvapivé, že mladí politici budou jeho ideálními reprezentanty. Je snad náhoda, že právě v současnosti má Rakousko nejmladšího kancléře, ve Francii nejmladšího prezidenta a u nás (alespoň) nejmladšího poslance? Rakouský kancléř je virtuózem současné politiky, protože svůj obraz nevinnosti a úzkostlivé ohleduplnosti dovedl k dokonalosti a k tomu ještě dokázal přibalit i odmítavý postoj k migraci, který si lidé aktuálně žádali.

Politika se dnes obtížně designuje proto, že je tolik vázáná na samotnou osobu politika. Zdá se, že je vždy výhodnější, aby se politik choval stále stejně, než se snažil o kompromis. Neznamená to však nutně, že se obě zmíněné strategie – zrcadlení vkusu většiny nebo zdůraznění kultury zdvořilosti a slušnosti – nedají kombinovat. Ve skutečnosti každý politik využívá oboje. Zeman nečerpá jen ze své plebejské nátury, ale také ze schopnosti ji prezentovat kultivovaně. Jeho vzdělání a řečnický talent je s plebejským obsahem v integrálním spojení. Například Tomio Okamura tohle neumí, ten vždy působí jako pracovník telemarketingu, který vás chce ukecat ke koupi ledničky. Drahoš prohrál také proto, že kromě slušnosti neměl co nabídnout. Pro člověka, který politiku vnímá jen periferně, byl absolutně nesdělný. Víc nebylo v jeho možnostech. Kdyby se snažil být lidovějším, jen by si uškodil. Ale neznamená to, že by nemohl existovat někdo jako Drahoš, pouze přístupnější. Zdá se, že dnes si strana může polepšit spíš tím, že vymění tým, než program. Politika zítřka bude možná dost možná vypadat více jako filmový casting či výběr fotbalového týmu.

V české politice zatím vítězí postup důkladné konzistence a nulového kompromisu, které reprezentuje nejvíc Miloš Zeman. Nutně tomu tak být nemusí. Miloš Zeman si svou strategii mohl dovolit, protože v českých podmínkách mu to ke zvolení stačilo. V prostoru střední Evropy bude muset invenci projevit spíše druhá strana, jinak bude zřejmě prohrávat.

 

 

 

 

 

Města, neměsta a Pardubice

Podle definice Richarda Sennetta, kterou rád používám, je město místem, kde je normální potkávat cizí lidi. Ale taková definice je minimálně nekompletní, protože pak by byl městem i internet. Pro město je podle mě důležité ještě to, aby mělo místa, na kterých se může potkat a potkává každý s každým. Na internetu se samozřejmě taky může potkávat každý s každým, ale nepotkává se, protože je internet příliš veliký. Musíte buď daného člověka už předem znát a domluvit se s ním anebo vás musí spojovat nějaký společný zájem. Třeba na diskuzním fóru věnovanému akvaristice se potkají zřejmě jenom chovatelé rybiček.

V Praze je to vlastně podobné. S lidmi se potkáte většinou jen tehdy, když se s nimi domluvíte. Lidí je tu hodně, ale jsou zvyklí se míjet. Ani Praha by tedy nebyla městem a možná, že moc už není. Hromada lidí ještě není město. Ve městě se lidé nepotkávají jen na základě vlastní domluvy, ale proto, že žijí ve stejném městě. Například na náměstí občas zajde každý, takže tam taky většinou někoho kohokoliv potká. Někteří lidé chodí proto také na náměstí (do hospody, parku, kavárny) prostě proto, že zrovna někoho potkat chtějí. Nikoho konkrétního, prostě jen někoho alespoň trochu známého, protože ví, že tam vždycky někdo bude. V Praze už to takhle dávno nefunguje, je-li zde nějaký městský život v tomto smyslu, tak je v undergroundu anebo se odehrává jen v rámci specifické skupiny lidí. Těžko někdo půjde jen tak na Václavák nebo Staromák mezi lidi. Obě náměstí jsou v Praze jen vzdáleností k překonání, rozhodně ne místem k pobytu. Na jiných náměstích a místech to pravda tak hrozné není, ale o mnoho lepší taky ne. Většinou to funguje tak, že se místa dokáží lidi připoutat jen konzumem, tedy tím, že tam je něco k dostání (oblíbené farmářské trhy) nebo se tam něco odehrává (koncert, happening), ale to je zase stejný princip, a sice že vše se odehrává „aby“ a „protože“, ale velmi zřídka bez důvodu a spontánně. Na oněch farmářských trzích se setkává bio střední třída sama se sebou, jinde zase jiná skupina, ale prostor pro setkávání kohokoliv s kým v Praze není. Nejinkluzivnější prostředí je tu MHD, kde je však vzájemný hovor cizích lidí tabu.

Tato úvaha vyplynula při krátké návštěvě Pardubic, které snad ještě městem jsou, ale jenom proto se o nich nezmiňuju. Ale v Pardubicích na mě zrovna dýchla podivná atmosféra, kterou si z onoho „městského“ charakteru odvozuji. Pardubice jsou město velké i malé zároveň. Velké na to, aby se každý s každým osobně znal, ale zase dost malé na to, aby bylo možné nacházet a objevovat stále nové, jako je to mu v Praze a v ještě větších městech. Ale z tohohle „mezi“ vyplývá taková zvláštní nálada, jakoby ony Pardubice stále žily v lehkém očekávání, že se bude něco dít, vše bylo připraveno, i když se ono něco děje málokdy, takže většinou tu zbývá jenom ta příprava a očekávání. Prostředí připravené na zážeh, na to když člověk přijede do Pardubic jen na chvíli a rád by ve městě něco zažil. Pak má pocit, že na něj to město čekalo, jako by to byla desková hra, která čeká na to až ji někdo bude hrát.

Když jsem přijel potřeboval jsem si nejprve odložit kufr a v každé nádraží většinou bývá úschovna. Ve velké hale po úschovně ani památky. Tu jsem zahlédl studentku, kterou znám z Ostravy (bydlí v Pardubicích), chtěl jsem jí zeptat, ale nestačil jsem to. Rozhovor s ní trval asi čtyři sekundy a proběhl asi takto: „Jé, co tu děláte?“ „Víte, já jsem přijel…“ „No, já si jdu koupit lístek!“, důraz kladla na to „jdu“ a mně bylo jasné, že si opravdu potřebuje koupit lístek. Naléhavost její situace se ukázala naplno vzápětí, když jsem pochopil, že si jde koupit lístek na trolejbus.

Šel jsem tedy na informace, kde seděl umaštěný pán s uhýbavýma očima. Nejdřív říkal, že úschovnu nemají a že úschovna je vlastně u něj za padesát korun, ale že jen do čtvrt na šest, než jsem ty informace stačil zpracovat, začal mě instruovat k jakési další možné úschovně, která prý je skrytá za nádražkou, resp. prvním nástupištěm, resp. nádražní budovou. Docela to nádraží znám, ale vůbec jsem se neorientoval, protože nádražka vůbec není u nástupišť, mezi nimi je celá nádražní hala, která je zase tak velká, že je všude. Už mi bylo ale jasné, že tady si nezakládají na prosté účelové efektivitě, že se asi musíte seznámit s celým nádražím, abyste si mohli uložit kufr. Šel jsem nejdřív do té nádražky, pak za ní nalezl dveře se symbolem kufru, byly však zavřené a opuštěné. Lomcování dveřmi vyprovokovalo zřízence, který mi otevřel, rovněž umaštěný, ale daleko přátelštější. Záměr uložit si u něj kufr ho velmi překvapil, zřejmě se tak neděje moc často. Taxa byla stejná jako u předešlého pána, ale za to se zavazadlo dalo vyzvednout až do osmi hodin. Hned jsme se shodli, že je to dost drahé. Konsenzus však nesměřoval ke slevě, nýbrž k tomu, že jsem se dozvěděl o existenci zatím nezmíněných úschovných skříněk, které jsou prý rovněž u nádražky, ale na druhé straně. Nutnost cestovat po nádraží byla zapříčiněna také tím, že nádraží o sobě vzájemně nic neví. Tak první pán věděl o tomto pouze to, že možná existuje, ale nic víc. Stejně tak mi tento nedokázal říct, za kolik se v bednách uschovává, ani jestli se tam můj kufr vejde. Musel jsem si to zjistit osobně, tedy vrátit se k nádražce, za níž jsem na druhé straně, u místního pivovaru Bahno, skříňky našel. Úschova však stála osmdesát korun, což mě naštvalo a vydal jsem se s kufrem do města.

Tak to je jedna strana menšího města, že si funguje po svém a že abyste mohli fungovat taky, musíte se seznámit a obeznámit. Místním tím rušíte zajeté pořádky, jsou naštvaní, ale pokud se nenecháte naštvat, může to být fajn zlomyslné. Měl jsem na to tentokrát štěstí. V papírnictví jsem paní dostal do úzkých, když jsem chtěl více těch samých 3D obrázků. Propadla v nejistotu, nabízela mi jiné, pak kontrolovala počítač, což ji dostalo ještě více do úzkých, protože počítač udával jiný počet, než měla v regále, volala šéfovou, podle níž je to všechno jinak, protože inventura nesouhlasí, pak jsem se ptal na objednávku, z čehož vyšlo najevo, že 3D obrázky fungují jako loterie, nikdy nevíš, co dostaneš. Koupil jsem si radši jen jeden se slonem. V pekárně jsem chtěl jen dalamánek, ale problém byl v tom, že na pokladně mi ho nechtěli prodat, protože to není sladké pečivo. Rozumím, že v Pardubicích jsou na sladké vysazení, ale proč tedy mají ten dalamánek v regálu? Mimochodem z obchodu na perník mám taky skvělý zážitek, ale to už je dávno, tak to sem nebudu plést. Ukázalo se, že v pekárně velikosti větší garsoniéry mají ukrytou ještě druhou pokladnu, která je vyhrazená zřejmě na dalamánky, i když na rozdíl od nich je v protější části ukrytá za stěnou. Za ubohých pět korun jsem dostal pečivo a puzzle room k tomu, kde jinde to nabízejí? Na úplně malém městě či vesnici by se vám to nestalo, protože tam žádné krámy a místa, kam jít, nemají; tady je mají, ale jsou to tak trochu místa spící, místní je používají po svém a ne jinak. Někoho pak štve, že sem přijde odjinud a začne vyžadovat něco, na co on není zvyklý a jiným způsobem, ale pak je skupina obyvatel města, kteří na to mimořádné zase čekají.

Tím se dostáváme k panu Rudovi, ke kterému jsem se já dostal tak, že jsem si chtěl dát chlebíček. Chlebíčky jsou kapitola sama pro sebe, na první pohled vypadají všechny stejně, ale ve skutečnosti je mezi nimi velká kvalitativní variabilita, což ví každý, kdo má s chlebíčky trochu zkušenost. V Pardubicích mají chlebíčky už na ten první pohled. Nemělo cenu je zkoušet. Pátráním po chlebíčku jsem se ale dostal do pasáže, kde sídlí bistro či bufet Zlatá husa. Nejprve se rýsovala další záludnost. Rezignovav na chlebíčky nechal jsem se nalákat polévkou, kterou inzerovali na ceduli. V bistru však nestály žádné stolky ani pulty a všude jen šunky a vína. Na dotaz prodavačka reagovala právě tak jakoby prodávala jen šunky a vína a já se sám začal cítit nepatřičně, že nechci šunku nebo víno, i když jsem se jen ptal na to, co stálo na ceduli vedle. Pak se však ukázalo, že místo nedávno získalo přístavek s teplou kuchyní, který je vzadu a kterému šéfuje pan Ruda. Vzhledem k tomu, že je to jiná místnost, bylo nutné zjistit, jestli ještě něco mají a co vlastně, jestli tam vůbec někdo je atp., ale na to už jsem byl v Pardubicích zvyklý. Dal jsem si dršťkovou polévku, a protože jsem ji vřele pochválil a současně měl s sebou kufr, tak jsem v panu Rudovi zažehl světovou náladu a z vyprázdněného bufetu jsme se vydali příběhy jeho životem a světem za doprovodu fotoalba. Pan Ruda totiž není jen tak nějaký kuchař, nýbrž čtvrtý nejlepší kuchař a taky vařil pro hokejovou reprezentaci, fandí Spartě a má všechno zaznamenané, foto s Dominikem Haškem („Hašanem“) a s téměř každým lepším hokejistou nebo fotbalistou, různé fajnové restaurace, v nichž vařil, dvacetikiloví mečouni atp. Album bylo opravdu jedinečné, bylo to album štěstí, nejen protože si na něm pan Ruda tak zakládal, ale hlavně proto, že se všichni fotili na hostinách a pitkách a vypadali na těch fotkách děsně šťastně. Byly tam i podpisy a nemusíte být zájemce o grafologii, aby vám došlo, že ti lidé si nevydělávali na živobytí v kancelářích. Vířila z nich energie. Chvíli mi teď nikdo nesebere dojem, že bych hokejistu poznal jen podle podpisu. Pan Ruda je z Pardubic, momentálně vaří obědy za osmdesát korun, ale přesto je jeho podnik světový nebo by alespoň chtěl být anebo alespoň trochu je. Je to podnik připravený na to, aby si tam ten Dominik Hašek přišel toho mečouna ještě jednou dát. Ale protože toto čekání je jen teoretické, je tu za Haška málem každý, kdo si takhle přijde k němu s kufrem dát polévku, i když přijel jen z Ostravy a hokej hrát neumí.

Myslím, že v maloměstě je tato touha být něčím víc zakořeněná, v dobrém i špatném (stereotypy o maloměšťácích jsou dobře známé), ale je spíš škoda, když vyprchá, protože náhradou bývá jen rezignace, ignorance a zhrubnutí. Zde prostě se více než jindy setkáte s těmito typy, které jakoby někdo odemknul a oni se vidí tu v New Yorku, tu kráčejí na měsíci. Vzpomínám si ještě na pána z pivovaru, který svým čistým nadšením ve mně dokázal vzbudit pocit, že Pardubické pivo je pro všechny a na všechno (nachlazení lečí pivem, z chmelu dělá saláty) a přenáší se i na osoby, takže kdokoliv, kdo prošel Pardubickým pivovarem, je mezinárodně proslulý. Z touto vzpomínkou jsem se při odjezdu stavil ještě na Porter. Když jsem ho pil, tak jsem si všiml, že vedle je stará reklama na tohle pivo snad z první republiky, s úplně stejnou dikcí, jako měl ten pán. Dokonce slibovala, že pokud chcete lékařské potvrzení jeho léčivých schopností na požádání vám ho z pivovaru pošlou.

Maloměsto je napůl přízemní a napůl žije tím, že jednou bude světové, ale bez ohledu na to vás zaplétá samo do sebe, učí vás místní zákonitosti a zároveň vás bere do party, na své cestě do světa. Sociologie už si naštěstí stihla uvědomit, že pojmem společnost vlastně neoznačuje nic jiného než národní stát. Žádná jiná kolektivita totiž není schopna nést ty charakteristiky, které sociologie společnosti přisuzuje, což lze zhruba označit jako paradoxní směs anonymity a sounáležitosti. Ale teď mi připadá, že město možná tyto charakteristiky nese také, asi trochu jinak ale přece. Ono toto spojení vlastně není tak překvapivé, když si uvědomíme, že slovo občan je odvozeno od obce tedy města a zároveň slouží jako označení pro lidské subjekty, z nichž se skládá národní stát.

Svátky

Každému je jasné, že všichni lidé nemají stejné svátky, že tedy třeba v Africe neslaví Vánoce nebo 28. října. Z tohoto pohledu je pak svátek dohoda mezi lidmi. Každá společnost si prostě označí jiné dny v roce. Jiný kraj jiný mrav, jak se říká. Myslím, že tohle je zpětná racionalizace a ve skutečnosti jsou svátky něčím základnějším, na co spoléháme při vnímání času. Snad by se dalo řícít přímo, že díky nim vůbec něco jako čas máme. Rozumíme, že v cizině se neslaví Vánoce, ale neslavit je, neznamená, že nejsou. Když řekneme třeba, že indiání neslaví Vánoci, zní to trochu tak jako by o něco přicházeli, jako by nevyužili příležitosti Vánoce mít.

Když něco odkážeme do ciziny, tak to ztrácíme se zřetele. V cizině se vůbec dějí divné věci, ale na to, na co jsme zvyklí u nás doma, to nemá vliv. Tam jsou právě svátky tou nejsamozřejmější věcí. Ne nutně tím, že je někdo nějak dodržuje, ale i jen tak, že víme, že jsou a víme, že budou. Můžete být nejzarytější ateista, ale stejně v listopadu víte, že se blíží Vánoce. Kdyby se někdo zeptal, proč na náměstí stavějí strom, bude vypadat jako blázen. Jenže jak zjišťuju, je to taky věc regionální. Jak blázen jsem vypadal posledně v Ostravě, když nemohl přijít na to, co je to „vaječina“, o níž se ostatní baví. Nikoho nenapadlo mi to vysvětlovat, pro všechny bylo samozřejmé, že to všichni vědí. Vaječina mi zněla jako nějaké zvíře, asi jako vaječice nebo nějaký vačnatec. Není to zvíře, je to prý omeleta. Všichni ji připravují na Letnice, tedy svatodušní svátky. O nich jsem donedávna vůbec nevěděl, v Praze myslím nejsem sám.

V Ostravě je však zase velmi slabá kultura svátků sekulárních a je to zase zážitek ne až tak racionální, že by si člověk uvědomil, že to v jiném kraje je prostě jinak. Je to překvapení až dezorientace. Aha, blíží se 17. listopad, řekl jsem si na podzim, půjdu se podívat na demonstraci. Žádná nebyla, resp. vůbec nikdo nikde nebyl, byl doma. Anebo teď 1. máj, v Praze je to den politiky, průběh je zhruba stejný – sejsou se různé spolky a strany, obzvláště radikální, většinou dorazí i jejich odpůrci a různě se provokují. Obsazení se různě mění, ale komunisté jsou samozřejmě jistotou. Několikrát jsem na jejich srazu byl a líbilo se mi to. Myslím, že je lepší když někdo svůj názor projevuje, než je zavřený doma. Líbí se mi taky, že v Praze je na první máj vždycky taková vzrušená atmosféra. Je to taky svátek lásky a kdo nechce politiku, jde na Petřín. No, říkal jsem si, že alespoň ti komunisté, kteří mají v Ostravě docela podporu, něco uspořádají. Chyba, byla to stejně čistá nula jako na 17. listopadu. Ani komunisté, ani studenti, ani milenci, nikdo. Město bylo místními důkladně vylidněno, což jsem poznal podle toho, že všichni na náměstí mluvili polsky. Vznikla díky tomu krátká báseň:

 

  1. 5. 2018

Jásám sám

v prvomájovém průvodu o jednom účastníku.

Já sám

na Masarykově náměstí

sám mezi polskými turisty

na 1. máje 2018

 

Povolební Maďarsko

Byl jsem na pár dní v Maďarsku. Jelikož se před několika dny konaly volby, byl jsem zvědav na povolební atmosféru a doufal jsem, že přijdu na to, jak je možné že polovina Maďarů volí Fidesz, stranu jejíž jediným tématem je odpor k migraci, tedy něco jako české SPD. Rozdíl je ještě větší v parlamentu (kvůli systému přepočítávání hlasů), kde má vítězná strana přes sto křesel, zatímco ostatní strany každá tak šest. Navíc na druhém místě skončil Jobbik, což je strana s fašizující minulostí. Před pár lety měla i svou domobranu, Maďarskou gardu, kterou jim ale soud zakázal. Obrázky pochodujících pánů v černých čepicích tehdy tiskla i česká média, s uklidňujícím dodatkem, že je to malá mimoparlamentní strana. Dnes skončila ve volbách druhá. Když tedy člověk přijíždí do Maďarska, čeká, že tu uvidí nenávistné davy lynčující každého, kdo nemluví maďarsky, štvavé kampaně nebo že ona nálada nespokojenosti a protestu bude alespoň nějak patrná. Nic z toho jsem neviděl. Budapešť je klidné pohodové město. I když je větší než Praha, nepůsobí přeplněně ani hekticky. Lidi posedávají v parku, zakusují se do kornoutů se zmrzkou a nic nesvědčuje tomu, že by se někomu chtělo na barikády nebo alespoň do průvodu s transparentem. V ulicích ještě visí předvolební plakáty, je jich hodně, ale ani ty nepůsobí agresivně. Jsou většinou malé (billboardů je tu minimum) a velmi standardní – busta v obleku, název strany a nějaké heslo. Za zmínku stojí jen plakáty Fidesze, na kterých je vidět zástup uprchlíků a nápis STOP a pak taky plakát, na kterém George Soros (místní folk devil, něco jako Zemanův Bakala) s úsměvem objímá opoziční lídry (viz níže). Ale i tenhle plakát je spíš anekdotický, nepůsobí agresivně a nenávistně. Fidesz svou kampaň postavila na tématu migrace a její pozice je jasná, ale ještě se tím neříká, jaká je to vlastně strana a kdo ji zastupuje. Orbán je jak se mi zdá taková kombinace Fica a Paroubka. Jako Paroubek vypadá a působí, je to taky takový obtloustlý brunátný model, ale zdá se mi profesionálnější a lépe se kontrolující. Nevypadá na to, že by potřeboval láteřivé projevy hrozící Marťany. Orbán je rezolutní, vcelku bez obalu a bez nějakých zbytečných útoků sděluje své stanovisko, alespoň se mi to zdálo z těch několika přeložených videí, které jsem na internetu viděl. Jsem samozřejmě silně limitován neznalostí jazyka. Ale rasismus a nenávist k cizincům, o kterých jsem dopředu slyšel a které jsem čekal, jsem tu nezaznamenal. Zbytek strany pak už vůbec nepůsobí nijak radikálně. Fidesz mi typově připomínalo spíše lidovce, možná více rakouské než české. Jsou to takoví od pohledu slušní hoši s andělskými tvářemi, jako kdyby se zrovna vrátili z kostela, kde byli ministrovat. Tím se však vysvětluje mnohé. Lidovci jsou v regionu strana, u níž je široká podpora obyvatelstva očekávatelná. Rakouští lidovci ostatně také vyhráli a vyhráli také s tématem migrace. Fidesz je sice více hardcore, ale zase si jako strana vystačí sama (nepočítaje koalici s křesťanskou stranou, kterou ale není příliš významná). Lidovci v Rakousku potřebovali do koalice Svobodné, což je zase strana extrémní pravice, čímž se skládá poměrně podobný obrázek.

Když tedy dojmy spojím dohromady, řekl bych, že Maďaři si nechtějí rušit svůj klid. Orbán tu zřejmě hraje úlohu garanta, že vše bude, tak jak je. V Čechách myslím nemáme stejného politika. Orbán typově není maďarský Okamura ani Babiš a je také znát, že na rozdíl od obou je to politik velmi zkušený. V politice je už asi 30 let. Znamená to, že politika je dneska silně závislá na individualitách anebo je Maďarsko země svými podmínkami odlišné (význam polohy pro téma migrace, silnější národní vědomí, vazba na křesťanství)?

Plakát Jobbiku, nacionalistické pravice.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Pan Holík vypadá jako slušňák, kandiduje za Fidesz.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pan Ďurčáň (tak se to čte, ne píše), další veterán maďarské poliky, bývalý premiér. Volby mu moc nevyšly.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Asi nejvýznamnější opoziční strana, nepočítaje Jobbik, je to strana podle názvu sociálně demokratická. Maďarskou specialitou je však to, že tato levicová strana má v ekonomických otázkách často pravicovější postoje než nominálně pravicový Fidesz. Fidesz je totiž hlavně protekcionistický.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Pan Dežo.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
George Soros objímá opoziční lídry, kteří drží v ruce nůžky, jimiž určitě chtějí stříhat plot, který Maďarsko odděluje od Srbska.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Strana, která se tak tak dostala do parlamentu. Je to relativně nová strana – zeleně liberální.

Pár dalších potřehů z Maďarska:

Maďarsko je zemí pomníků a soch. Těžko bude existovat na světě země, kde jich je na jednoho obyvatele více. Občas jsem měl pocit, že každý zemřelý Maďar dostane vlastní sochu, občas jsem dostávál strach, že mě ti mrtví Maďaři sledují. Jakby taky ne, pokaždé, když se ohlédnete, je tam mrtvý Maďar. Sochy jsou v Budapešti doslova všude, ne jen na náměstích, ale třeba prostě na rohu ulice v parku, kdekoliv.

Maďarská kultura mi přišla výrazně maskulinní, což se projevuje třeba právě na těch pomnících. Genderový poměr je asi 1000:1. I na plakátech kandidujících politiků byli vesměs samí muži, až na pár výjímek.

V Maďarsku je dle mého soudu ze všech středoevropských zemí nejvyspělejší kultura veřejnéh prostoru. Na tom, jak jsou zařízeny parky, náměstí a plácky si Maďaři dávají záležet, nejsou to ani nějaké okázalé výtvory, které by chtěl někdo fotit do turistických průvodců, ale je vidět, že jim na tom záleží a že pro to mají cit a že to udělají dobře, protože chápou, že je to potřeba. Jenom takový malý rozdíl – V Maďarsku jsou lavičky, normální lavičky, na kterých se dá sedět. V Ostravě jsou místa, kde by se sedět dalo a nikoho nenapadne, že by tam lavička mohla být (lidi jsou přece všichni normálně doma) a pak jsou tam místa, která jsou zařízena nově a moderně, s evidentní snahou se ukázat a místo lavičkami se osadily takovými krabicemi (náměstí, nádraží), které když nějaký designér navrhoval tak na papíře vypadaly cool, s tou vadou, že nejsou moc na sezení. Napadlo mě, jestli to fakt není jakási zakořeněný zásek slovanských národů, že sice dokáží být vřelí a pohostinní, ale nemají cit pro veřejnost a veřejné. Projevuje se to taky ve způsobu oblékání. Maďaři se oblékají rozhodně elegantněji než my, ne přehnaně módně, ale je tam jakási základní zajištěná úroveň, tzn. neobjevuje se tam taková ta bezelstná ignorance trekingových bot, tepláků, sportovního šusťáku, sandálů s ponožkami atp. Prostě se samosebou rozumí, že na veřejnosti ve městě není doma nebo na výletě.

Sem tam mi někdo řekne, že vypadám jako Harry Potter (asi kvůli brýlím), v Budapešti se mi ale stalo, že na mě v bistru setrvale zíralo jedno obtloustlé dítě. Bylo mi to divné, ale zrovna jsem se ládoval naloženými paprikami, tak jsem si toho nevšímal. Pak na mě ale začali zírat i jeho rodiče a něco si šeptat. Nakonec za mnou otec přišel a zeptal se zcela vážně, jestli jsem Harry Potter. Když se dozvěděli, že ani nejsem z Anglie, bylo to dítě děsně zklamané.