Primárky po superúterý

Superúterý, kdy se konaly primárky v 11 státech USA, překvapení nepřineslo, ale přesto se nedá říci, že by vše zůstalo při starém. Hillary Clintonová vyhrála jasnějším rozdílem (7 států), než se čekalo. Přičítám to hlavně tomu, že rétorika demokratického tábora se obrátila vůči Trumpovi. V porovnání Clintonová -Sanders se bývalá ministryně zahraničí jevila poněkud šedě, v kontrastu s Trumpem však může působit jako spolehlivá jistotou proti hrozícímu nebezpečí. Úspěch Trumpa tedy paradoxně pomohl i jí a vypadá to, že si už demokratickou nominaci pohlídá.

Superúterý znamenalo úspěch i pro Donalda Trumpa, který vyhrál, tak jako Clintonová, v sedmi státech. Jeho výhled, alespoň podle průzkumů, byl však ještě lepší. Před úterními volbami se zdálo, že by mohl zvítězit ve všech státech s výjimkou Texasu, kde sídlí další z kandidátů Ted Cruz. Jeho podpora tedy může kolísat; ostatně ne ve všech státech vyhrál tak velkým náskokem. Je to však málo platné, když se v republikánském táboře stále neprofiloval žádný dominantní protikandidát, který by sjednotil voliče, kteří o Trumpa nestojí. Cruz získal tři státy a Rubio jeden a ani jeden nehodlá z boje odstoupit, přitom zůstává i lékař Ben Carson a guvernér Ohia s českými kořeny John Kasich (čili pro nás Kasík).

Ani případná redukce kandidátského pole by nemusela Trumpa ohrozit. Ostatní kandidáti jsou totiž sotva zaměnitelní. Cruz je ultrakonzervativec s některými názory přesahujícími radikalitu Trumpa, Rubio je kandidátem establishmentu, který se v poslední době projevuje velmi agresivní rétorikou, Carson naopka zůstává úzkostlivě umírněný a stranou všech hlavních potyček, a konečně Kasich, který stojí na politické mapě nejvíce nalevo. Každý má své příznivce, kteří mohou být po odstoupení svého favorita pouze zklamáni a mohou tak hodit hlas Trumpovi stejně tak jako jeho protikandidátovi. Aby vznikla synergie protitrumpovského tábora, museli by jeho konkurenti lidem předložit konzistentní obraz, který by ukazoval, proč je dosavadní favorit nepřijatelný. Zatím ho kritizují pro různé dílčí postoje, které však na pozadí téměř revolučního úsilí o obnovení Ameriky, které předkládá Trump, zanikají. Problém je v tom, že rétorika republikánských kandidátů se od počátku soustřeďovala na opozici vůči Clintonové a Obamovi. Přitom republikáni měli možnost svou kampaň definovat i na základě amerického demokratického étosu a pak tvrdit, že do něj Trump nezapadá. Tuto možnost propásli a nyní již budou těžko dohánět. Rubio se o to na poslední chvíli snaží usilovně leč už poněkud zběsile a zoufale. Přejmenoval Trumpa na „šejdíře“ (con artist) a tuto nálepku se neustálým opakováním snaží učinit skutečnou. Když však jeho kritika nezapadne do mozaiky toho, co říkají ostatní kandidáti, neuspěje.

Primárky rozhodnuté?

Proběhly primárky třetí a čtvrté a všude vyhrává Trump. Komentáři říkají, že je rozhodnuto a dost možná, že ano. Trump totiž vítězí s velkým náskokem. Vše asi rozsoudí nadcházející superúterý. Většinou se uvádí jedna možnost, jak může být Trump poražen: Odstoupí ostatní kandidáti až na jednoho, který pojme zbytek voličů. Trump však na tuto domněnku reaguje s tím, že voliči mohou od odstoupivších kandidátů přejít také k němu. Myslím, že v tomhle má pravdu. Navíc, ostatní kandidáti se k odstoupení nechystají. Druzí dva Rubio a Cruz dosahují podobných procent podpory a ani jednomu se nebude chtít vzdávat. Možná, že to nakonec udělají, ale to také může být už pozdě.

Trumpa však může zradit ještě jiná věc. Až do teď byl kandidátem, jehož šancím  mnozí nevěřili. Po nevadských primárkách se však stal zřejmým favoritem a také reálnou hrozbou, vůči níž se budou mnozí bránit. Najednou bude vypadat jinak i před voliči. Stane se v jistém smyslu kandidátem hlavního proudu, který do souboje o Bílý dům míří tak nějak samovolně. Pro republikány, kteří jej volili jako protestního kandidáta tak může ztratit appeal.

Myslím, že volební kampaň obecně provází několik takových přerodů a kandidát se musí v nové inkarnaci vždycky zorientovat a nalézt nové opěrné body své prezentace a rétoriky. Zdá se mi, že Trump už to dělá, jeho vyjadřování je teď daleko smířlivější. Po úspěchu v Nevadě například až teatrálně děkoval ostatním kandidátům.

Primárky podruhé

V druhých primárkách u republikánů zvítězil Donald Trump a na druhém místě  John Kasich, tedy nikoliv Cruz ani Rubio. Kasich je guvernér Ohia a pro nás je zajímavý tím, že pochází z české rodiny. Jeho dědeček Kasík emigroval do USA zřejmě odněkud z Čech. Minule jsem psal o divadelních primárkách, ale po nové sérii „winning speeches“ je tu munice ještě na silnější teze. Právě Kasich pronesl tato slova: „There is something going on that I am not sure anyboy quite understands. There is magic in here with this campaign because we don’t see it as just another campaign we see it as an opportunity for all of us and I mean all of us to be involved in something bigger than our own lives.“ To už není divadlo, to už je náboženství.

Ještě poznámka: Bush mluvil o tom, že kampaň je resetována, čímž chtěl říct, že se jeho neslavné výkony nepočítají a že toto čtvrté místo je první vlaštovka úspěchů. Ale ona skutečně je resetována. Kampaň se vede vlastně jako neustálý reset, neustálý nový začátek. Proto je taky nepředvídatelná.

Audience

Konečně jsem viděl celou Havlovu Audienci. Hrajou jí v Ostravě v Divadle Petra Bezruče. Sládka hraje Don Juan českého divadla Norbert Lichý a Vaňka Jiří Mueller a hrají je skvěle. Hned jsem si pak pustil záznam klasického provedení s Landovským a Abrhámem a řekl bych, že tahle ostravská verze je lepší. Landovský hraje sládka výrazněji, tlačí napilu co to jde, když pije, tak na ex, když je ožralý tak téměř na ten záchod nedojde. Jeho opilecké gagy sice vyvolávají smích, ale myslím, že tahle hra potřebuje citlivější přístup. Lehce totiž může sklouznout do parodie, do výsměchu nad tím uslintaným ožralým udavačem, který se rozkládá před stoickým pohledem intelektuála. K tomu svádí i Abrhámova postava Vaňka lehce šviháckého. Muellerův Vaněk je daleko zakřiknutější, a proto mu víc věříte jeho ostýchavou slušnost a věříte mu také, že sládkem nepohrdá.  Zůstává v pozadí, ale daleko lépe dokáže podtrhnout větu, na které záleží: „Promiňte, ale já přece nemůžu donášet sám na sebe“. Přesto je tahle hra nepochybně hra o malém českém člověku, o sládkovi. Ostravské provedení především skvěle graduje sebeobhajobou sládka, který obviňuje Vaňka, že jeho život je lepší, i když je odklizen ke koulení sudů a sledován tajnou policií. Vaňka se totiž mocní bojí, Vaněk je hrozba. Za to sládek bude nýmand za všech režimů a okolností. Nemá proč se bouřit proti režimu, protože si nemá kam polepšit. Obviňuje Vaňka, že jeho hra na principy je účelová, že na ní vydělává. Když ne penězi a mocí, tak respektem a obdivem. Kdyby se podobně zachoval i sládek, měl by opravdu jen ty principy. Vaněk si může dovolit být individualista, protože na to má. Sládek, malý člověk, který se bojí, musí hledat „my“, vzájemné vazby, zajištění a výpomoci, bez ohledu na ideologické zázemí. Není to ani přesvědčený komunista ani demokrat, to je všechno nad jeho možnosti. Potřebuje zachránit alespoň málo, ber kde ber. Ohledem k principům by toto ztratil. Landovský se mu vysmívá, ale já myslím, že o to ve hře nejde. Já tu hru vidím spíš jako tragedii člověka, který je doveden k životu, o jehož ubohosti dobře ví.

Divadelní primárky

V Americe proběhly první primárky před prezidentskými volbami a skončily překvapením. Trump na druhém místě, Clintonová vyhrála jen těsně. Když jsem se díval na CNN a další servery se všemi těmi „winning speeches“, tak mi došlo, jak americké volby už dostaly dokonale ritualizovanou podobu. Je to divadlo s pevně daným scénářem a stále stejnými kulisami. Podporovatelé mávající transparenty, řečnický pultík, v pozadí jednoduché heslo (něco o vzkříšení Ameriky), logo s motivem hvězd a pruhů a především nesmí chybět rodina s 2+ dětmi (obětuje se pro kariéru otce). Nejradši mám ovšem gesta, konkrétně ukazování. Při příchodu kandidát musí nejméně dvakrát ukázat do publika: Ty, Ty, právě Ty. Nevidíme, na koho ukazuje, ale zřejmě to bude někdo blízký, když ho politik v publiku poznává. Navozuje se tím atmosféra blízkého vztahu k obecenstvu . Jsou to vlastně kamarádi, a kamarádi se zdraví. Jsou to pečlivě připravená divadelní představení, které se svou divadelnost snaží neustále zastírat. Snaží se působit jako kolektivní rituál, do něhož jsou, na rozdíl od divadelního představení, aktivně zapojeni všichni účastníci. Zapojení účastníků je však specifické. Působí zde jako svého druhu transformátor, který nasává energii kandidáta, aby ji vrátil zpět a tím dodal sílu. Vítězství či dobré umístění je jen záminkou. Ve skutečnosti všichni kandidáti usilují o „znovuzrození“, o transsubstaciaci sebe sama jako kandidáta na cestě k vítězství. K tomu je třeba navadit dojem zlomu, ostrého přechodu mezi minulostí do budoucnosti. Proto každý kandidát chce proslovit „winning speech“, bez ohledu na výsledek. Bernie Sanders, ač těsně skončil nad druhém místě, dokonce vyhlásil politickou revoluci. Aby takový rituál byl úspěšný, tedy aby přerod působil přesvědčivě, je třeba energii v transformátoru dostatečně znásobit. Kandidáti se proto neomezují na poděkování, jejich projevy jsou stále delší a vyvolávají hesla své kampaně a čekají náležitou reakci publika. Myslím, že předpovědi preferencí selhávají tak frapantně proto, že žádné preference ve skutečnosti nejsou. Hlas se utváří v kampani, závisí na tom, kdo se prezidentem v průběhu kandidátem stane. Tak jako nemůžete nikdy dopředu vědět, že se vám bude líbit představení, na které večer do divadla jdete, nemůžete vědět, jestli se výkon podaří i politikům. Divadelní výkon není pouhý odraz procentuálního výsledku. Dramatický vítězný projev pronesl Rand Paul se ziskem pěti procent, Fiorina získala jen o něco méně a svůj projev rovnou zrušila. Zpravodajské servery místo projevu poskytly výmluvný obrázek spoře osvětlené místnosti plné prázdných židlí. Trump se ziskem více než čtyřnásobku tlumil zklamané naděje. Co bude považováno za úspěch a neúspěch je věcí intepretace. Tato interpretace má ovšem své dějiny a kontext, což se právě nevyplatilo Trumpovi, který před volbami nešetřil výrazy typu: „Nikdo se nepamatuje, kdo skončil druhý.“

(upraveno 6. 2. 2016)

(vyšlo v LN 8. 2. 2016)

 

 

 

Lída Baarová

Chtěl jsem psát o Birdmanovi, kterého jsem minulý týden viděl už počtvrté, ale nakonec je to nový film Lída Baarová, který jsem viděl včera večer. Čekal jsem velkokýč bez uměleckých ambic, ale přesto film výpravný, který má leccos, co ukázat. Byl jsem zklamán. Je to film zvláštní, ne průšvih, ale přesto film nepodařený, na který si za rok nikdo nevzpomene. Především vůbec nepůsobí velkolepě. Kostými jsou pěkné, výtvarnici si dali záležet, ale selhává kamera. Nevím, jestli to svést na kameramena nebo úspory, ale vše působí inscenačně, televizně. Kamera se většinou drží velmi blízko, takže jsou vidět jen hlavní protagonisté a vzbuzuje tak dojem, že na okolí nesmí být vidět, protože tam žádné není. K tomu přidejme nepodařený zvuk a dabing německých herců, kteří zní, jakoby mluvili z druhého konce místnosti. Vzpomněl jsem si na ty televizní pohádky, kde král je sice navlečen do opuletního hermelínu, ale trůní v holé místnosti 4×4 metry. No, tak hrozné to není, ale přesto se celým filmem neodbytně line pocit, že se snaží zoufale vyvolat dojem, na který nemá. Kritizovat by se dalo leccos dalšího, polopatické dialogy, výběr herců, ale přesto an to mvšem něco je. Film zanechal dojem, že na základě takového námětu a takto pojatého příběhu LB by se točit dalo. Nedošlo mi to, vlastně jsem si myslel, že příběh Baarové je spíš téma vděčné než nosné, ale ten rozpor mezi politikou, naivitou a láskou něco do sebe má. Většina děl s nacisitickou tématikou končí obžalobou, odkrytím opony, za níž se skrývá zrůdnost, ale příběh Lídy Baarové se tomu vzpírá. Film samozřejmě se nepřeklápí v obhajobu nacismu, ale umožňuje, právě tím, že Baarová byla tak nepolitická osoba, pohled neschematický. Renčův film tuto poluhu co do záměru trefuje dobře, ale to je všechno. Provedení je průměrné až podprůměrné. O LB jsem viděl i divadlo v ostravském Lese, představení daleko zdařilejší, které však tuto notu vůbec nezahrálo. Jednalo se nakonec jen o, skvěle zahranou, historickou retrospektivu s dekadentním nádechem. Pěkné, ale námětem ne tak originální. No a pak tu máme ještě dokument Heleny Třeštíkové, který jsem neviděl, a ani mě neláká. Skoro mi je líto, že ten film po Renčovi nenatočí ještě jednou nějaká produkce z Holých vod.

Aktualizace 22. 1.: Na film vyšlo mnoho recenzích a většinou pitomých. Opravdu je nutné tomuhle filmu teatrálně spílat a paušálně strhat, na co se jen přijde? Že je ten film špatný, to už ví teď každý a uvidí to sám, pokud na něj půjde. Neměl by ale kritik dokázat víc? Najít na filmu něco, čeho si běžný divák nevšimne? Proč by jinak mělo cenu ty texty číst?

Mezitím jsem v autobuse shlédnul Velkého Gatsbyho. To je přesně ten typ filmu, který jsem v případě Lídy Baarové očekával. Proč nemohla Baarová dopadnout takhle, byť ve skromnějšímm vydání? Ten rozdíl je tak velký!

Vzpomněl jsem si ještě na Císařova pekaře, na film, který se odehrává skoro celý uvnitř a většinou to nejsou velké taneční sály. Působí ale neskonale výpravněji než určitě daleko dražší Baarová. Televizního dojmu si mimochodem všímají snad úplně všechny recenze.

ANT CARGO

Četl jsem nové Cargo, které je věnováno symetrické antropologii. Myslím, že je to dobrý počin, hlavně kvůli souborné úvodní studi Terezy Stoeckelové a Luďka Brože, kteří celé číslo zarámovali v obecnější diskuzi okolo ANT. Diskuzi i celé ANT vítám, protože to je snad jediné živá teorie v sociálních vědách. Ano, ale to neznamená, že nejsem kritický. Celé ANT mi přijde jako dalších krůček reflexe v rámci dost uzavřeného ulity jménem výzkum v sociálních vědách. Je to krůček a je to lepší, než stát na místě, ale všechny zúčastněné přesto nenapadne, aby ulitu opustili. Nevidí ji. Jsou schopni se pohoršovat nad dva roky starým textem jako naprosto zastaralým (nedostatečně zoheldňuje non-human faktor), přitom ty samé vyhlašované principy poruší o stránku dále. Tohle, jak jsem to v jedné recenzi nazval lavírování, od Stoeckolové už znám. V tomto textu např. vyhlašuje opuštění tradičních pojmů, se kterými levice pracuje, např. kapitalismus nebo třída, protože za nimi chce odhalovat kontextuální aktérské sítě. Ve svém poslední knize však píše, že „homo oeconomicus existuje“, protože ho do této existence dokázali liberální ekonomové performativně prosadit. Homo oeconomicus je však pojem ze stejného řádu jako kapitalismus. Proč by kapitalismus nemohl být stejným způsobem díky sociálním vědcům „uskutečněn“?

Celé ANT je jen a pouze varianta konstruktivismu, od Bergera a Luckmanna se liší pouze v akcentech. Nikam dál se nepouští, a to vzdor velkorysým řečem o obratu k ontologii. Žádná ontologie to není, resp. ontologie je pořád ta samá: Je tu cosi jménem realita a ta je konstruovaná, tedy složená, vytvořená, a ti, kdo toto složení odhalují jsou výzkumníci. Realita, konstrukt, výzkum jsou tři návazné entity. „Realita“ má přitom své dějiny a své nesamozřejmé konotace, čehož si zdá se nikdo z proponentů ANT není vědom. Jednou takovou konotací je také to, že je chápana jako takový strojek, mašinka, která se dá rozebrat, rozdělit na součástky. Že žijeme v mašince, toho si každý nemusí být vědom, proto potřebujeme výzkumníky, aby nám to odhalili. Ontologie je přemýšlení o bytí, o tom, co je, jak to je, proč to je, co to vůbec je, že to je, atp. Když si vybereme jednu představu, jak budeme bytí chápat, totiž jako konstruovanou realitu, tak to není ontologie, nýbrž ideologie. V ANT se prostě jen kosmeticky modifikuje jedna a ta samá ontologie nebo chcete-li metafyzika. Všechno, co se kritizuje na Bergerovi a Luckmannovi, se dá úplně stejně ukázat i na ANT. I zde se rozlišuje na subjektivní, ovlivnitelné a objektivní, faktické. Sice rozšiřuje sféra objektivního, tedy toho, co se stává relevantní jako výzkumný objekt, ale vždy zde také zůstává, ba se zvýznamňuje subjekt, totiž výzkumník, který do tohoto objektu proniká. A vše je v přirozeném souladu s marxismem, který ANT v současnosti okupuje, ač si toho nikdo s účastníků není vědom. O marxismu Foucault řekl, že je přiléhavý, ale pro 19. století. A oni se tady vzrušují nad tím, jak pár let stará práce je úplně mimo jejich světo názor?!

Je velmi důležité si uvědomit, že orientace ANT na vědu a s vědou svázané podniky (např. lékařská praxe), resp. návaznost na STS není náhodná, ale naopak určující. Zde se právě ANT může projevit, protože zde běží o tvorbu jasné a zřetelné reality, o fakta, dignózy, stanoviska. Na tomto pozadí se dá ukázat, jak produkce faktů ve skutečnosti závisí na technických nástrojích, lidském elementu, kontextu, jak je to vše flexibilní a neurčité. Fakta jsou zkonstruovaná, nemohou jiná být, ale něco jiného je, když se toto schéma aplikuje jaksi univerzálně na všechno. Pak z toho vznikne taková hororová představa, že žijeme v jakémsi obrovském stroji, a jediná možnost, která nám zbývá, je si to donekonečna připomínat a odhalovat. Mimo vědo-sféru navíc mizí zajímavost postřehů, se kterými ANT přichází. Nejednoznačnost a proměnlivost toho, jak se ta samá věc jeví a je označována v různých kontextech, je samozřejmostí. Kafe jednou znamená šálek s tekutinou, podruhé i podtácek a lžičku, potřetí i mlíko, jednou za kafe považuju jakýkoliv šálek s kávou, jindy si to spojuji s tím, že si „půjdu na kafe“, tzn. že mi to non-human kafe naservíruje human číšník atp. Je to banalita, která začíná být zajímavá pouze na pozadí snahy význam pevně definovat a unifikovat. Pak se otevírá prostor ke studiu toho, jak se takové zurčitění a oficializace přihodí. Bez této snahy to ale nedává smysl. ANT si nemůže nárokovat být nějakým obecným rámce pro společenské vědy.

Bowie

Aby těch přelomů nebylo málo, dnes jsem si ve vlaku přečetl, že zemřel David Bowie. Asi dva dny potom, co vyšlo jeho poslední album. Nechci psát nic o jeho významu, o jeho tvrobě, ale už dlouho se mi honilo hlavou, jestli je Bowie následováníhodný vzor. Vždycky jsem měl při jeho hudbě pocit, že je to „to ono“, i když ten pocit byl tak chvilkový. A člověk je už dlouho krmen texty, které přesně před tím varují (a mají proč), před pomíjivostí, před efektností, před tekutým svádivým světem. Ale já si přesto přeju, aby Bowie vzor byl, protože z málokoho jsem cítil takovou radost z tvorby.

Kabele a Konopásek

Předevčírem jsem absolvoval další z marných pokusů proniknout do koncepcí Jury Kabeleho. Už už jsem myslel, že se chytám a domluvil si konzultaci, abych si to ověřil, a po půlhodinovém rozhovoru jsem zpátky na začátku. Neskládá se mi to v nic smysluplného, po cestě se ale taky setkávám s představami, které mi přijdou naivní, zastaralé, směšné (mimochodem, Jura o mých článcích taky jednou řekl, že jsou „takový trochu legrační“, takže jsme si kvit). Jura například, jak se zdá věří, že lidé jsou stále uzavřeni v moderní ideji pokroku, stále inovují, protože není jiná alternativa. Diskuzi o postmodernitě úplně ignoruje, nedá se říct, že nesouhlasí (jistě by bylo proč), ale šmahem odmítá, jako by se tím nemělo cenu zabývat. Ve výsledku je však jeho myšlení prostě zastaralé, odpovídá nanejvýš 70. letům, kdy ještě někdo mohl myslet vážně, že lidksé jednání je nějaký stroječek, jehož musíme udělat model a lidské jednání tím vysvětlit. U Kabeleho je postmoderní element přítomný jako neurčitost, dokonce říká „fundamentální neurčitost“, ale bez mrknutí oka ji převysvětlí na problém racionální volby svého druhu, v níž se nehledá nejlepší řešení (optimum), ale spíš prostor voleb tak, aby byl dostatečně otevřený pro budoucí jednání. Je nakonec jedno, jak ten mechanismus volby funguje. Pokud umožňuje jakýkoliv kvalifikovaný odhad budocnosti, třeba heuristický, tak se prostě o žádné jednání v podmínkách neurčitosti nemůže jednat. I heuristika je možná jen za předpokladu, že se může o něco (určitého) opřít. Když jsem se zeptal, jak si může být jist, že se lidé takhle chovají, tak říkal, že to tak prostě dělají. Víc jsem z něj nedostal.

Ten samý den jsem si cestou ze školy četl rozhovor se Zdeňkem Konopáskem v novém Cargu. Nikdy jsem nebyl na jeho přednášce (což mě mrzí), četl jsem pár jeho kratších textů a samozřejmě o něm leccos slyšel. Měl jsem ho zarámovaného jako originální osobnost, slyšel jsem sice, že je ovlivněn Latourem a že ho zná jako málokdo u nás, ale až po tomhle rozhovoru mi došlo, že je skutečně latourovec non plus ultra. Nejen, že je ovlivněn, nýbrž Latoura akceptuje a chápe ho jako samonosnou alternativu pro sociologii. Až tím mi došlo, že ač se Latourem ohání kdekdo, pro většinu je spíše kořením, který má pokrm ozvláštnit. Hlavním chodem je zpravidla strukturalismus a Marx, ale to je zas jiný příběh. Takhle vážně Latoura nikdo nebere a upřímně řečeno já se divím, že ho tak někdo brát může. Kdysi se mi líbil postrock, byla to dost osobitá hudba postavená na neustálé gradaci, bylo to něco nového a neokoukaného, většinou dobře zahraného a pořád to byl rocknroll. Přínos a inovativnost nezpochybnitelná, ale také dost omezená; postrock je vlastně stále to samé a dá se poslechnout jednou za čas. Jsou skladby a žánry, ze kterých se dá čerpat mnohem víc, pouštět si je stále znovu a pořád se proposlouchávat dál. Tak je to podle mého názoru i s Latourem. Latourovce můžu ocenit, ale nechápu, jak mu to může stačit a jak mu to nemůže připadat, bez ohledu na ty dobré nápady, taky dost padlé na hlavu.

No ale celý tenhle text píšu proto, abych řekl, že já sice můžu s oběma pány nesouhlasit a leccos mi může přidat blbé a směšné, ale o kolik je mi to milejší než sociologie, kterou provozuje naprostá většina ostatních! Nejhorší není se s někým dostávat do sporu, nejhorší je, když se s někým do toho sporu ani nelze dostat, protože si o ničem nic nemyslí, nic neříká a je rád, že si může válet kuličku ze svých publikací. Pro tyto nemluvící sociology je kritérium „správnost“. Píšou články, které jim recenzenti zkontrolují; že postupovali metodologicky správně a teoreticky si dokázali osvojit soudobá myšlenková schémata. Tyto články jsou nenapadnutelné, nelze je vrátit, protože nejsou chybné, a proto publikační skór takového člověka může být i dost dobrý. Nikdy jste ho však neslyšeli nic říkat, a když tak se odkazuje na to, co mu vyšlo, o koho se opírá. Sám si nikdy nic nemyslí, je to pracovník akademického provozu, ne sociolog, alespoň pro mě ne. Hodně mladších sočí na starší kolegy, těší se až odejdou a zavane svěží vítr. Často mají proč, ale nebyl bych vůbec tak optimistický v tom, že nastane zlepšení. Kdo z mladé nebo střední generace dokáže být víc než jen součástka v samohybném akademickém provozu? Kdo nahradí Kabeleho a Konopáska až odejdou do důchodu?