Četl jsem nové Cargo, které je věnováno symetrické antropologii. Myslím, že je to dobrý počin, hlavně kvůli souborné úvodní studi Terezy Stoeckelové a Luďka Brože, kteří celé číslo zarámovali v obecnější diskuzi okolo ANT. Diskuzi i celé ANT vítám, protože to je snad jediné živá teorie v sociálních vědách. Ano, ale to neznamená, že nejsem kritický. Celé ANT mi přijde jako dalších krůček reflexe v rámci dost uzavřeného ulity jménem výzkum v sociálních vědách. Je to krůček a je to lepší, než stát na místě, ale všechny zúčastněné přesto nenapadne, aby ulitu opustili. Nevidí ji. Jsou schopni se pohoršovat nad dva roky starým textem jako naprosto zastaralým (nedostatečně zoheldňuje non-human faktor), přitom ty samé vyhlašované principy poruší o stránku dále. Tohle, jak jsem to v jedné recenzi nazval lavírování, od Stoeckolové už znám. V tomto textu např. vyhlašuje opuštění tradičních pojmů, se kterými levice pracuje, např. kapitalismus nebo třída, protože za nimi chce odhalovat kontextuální aktérské sítě. Ve svém poslední knize však píše, že „homo oeconomicus existuje“, protože ho do této existence dokázali liberální ekonomové performativně prosadit. Homo oeconomicus je však pojem ze stejného řádu jako kapitalismus. Proč by kapitalismus nemohl být stejným způsobem díky sociálním vědcům „uskutečněn“?
Celé ANT je jen a pouze varianta konstruktivismu, od Bergera a Luckmanna se liší pouze v akcentech. Nikam dál se nepouští, a to vzdor velkorysým řečem o obratu k ontologii. Žádná ontologie to není, resp. ontologie je pořád ta samá: Je tu cosi jménem realita a ta je konstruovaná, tedy složená, vytvořená, a ti, kdo toto složení odhalují jsou výzkumníci. Realita, konstrukt, výzkum jsou tři návazné entity. „Realita“ má přitom své dějiny a své nesamozřejmé konotace, čehož si zdá se nikdo z proponentů ANT není vědom. Jednou takovou konotací je také to, že je chápana jako takový strojek, mašinka, která se dá rozebrat, rozdělit na součástky. Že žijeme v mašince, toho si každý nemusí být vědom, proto potřebujeme výzkumníky, aby nám to odhalili. Ontologie je přemýšlení o bytí, o tom, co je, jak to je, proč to je, co to vůbec je, že to je, atp. Když si vybereme jednu představu, jak budeme bytí chápat, totiž jako konstruovanou realitu, tak to není ontologie, nýbrž ideologie. V ANT se prostě jen kosmeticky modifikuje jedna a ta samá ontologie nebo chcete-li metafyzika. Všechno, co se kritizuje na Bergerovi a Luckmannovi, se dá úplně stejně ukázat i na ANT. I zde se rozlišuje na subjektivní, ovlivnitelné a objektivní, faktické. Sice rozšiřuje sféra objektivního, tedy toho, co se stává relevantní jako výzkumný objekt, ale vždy zde také zůstává, ba se zvýznamňuje subjekt, totiž výzkumník, který do tohoto objektu proniká. A vše je v přirozeném souladu s marxismem, který ANT v současnosti okupuje, ač si toho nikdo s účastníků není vědom. O marxismu Foucault řekl, že je přiléhavý, ale pro 19. století. A oni se tady vzrušují nad tím, jak pár let stará práce je úplně mimo jejich světo názor?!
Je velmi důležité si uvědomit, že orientace ANT na vědu a s vědou svázané podniky (např. lékařská praxe), resp. návaznost na STS není náhodná, ale naopak určující. Zde se právě ANT může projevit, protože zde běží o tvorbu jasné a zřetelné reality, o fakta, dignózy, stanoviska. Na tomto pozadí se dá ukázat, jak produkce faktů ve skutečnosti závisí na technických nástrojích, lidském elementu, kontextu, jak je to vše flexibilní a neurčité. Fakta jsou zkonstruovaná, nemohou jiná být, ale něco jiného je, když se toto schéma aplikuje jaksi univerzálně na všechno. Pak z toho vznikne taková hororová představa, že žijeme v jakémsi obrovském stroji, a jediná možnost, která nám zbývá, je si to donekonečna připomínat a odhalovat. Mimo vědo-sféru navíc mizí zajímavost postřehů, se kterými ANT přichází. Nejednoznačnost a proměnlivost toho, jak se ta samá věc jeví a je označována v různých kontextech, je samozřejmostí. Kafe jednou znamená šálek s tekutinou, podruhé i podtácek a lžičku, potřetí i mlíko, jednou za kafe považuju jakýkoliv šálek s kávou, jindy si to spojuji s tím, že si „půjdu na kafe“, tzn. že mi to non-human kafe naservíruje human číšník atp. Je to banalita, která začíná být zajímavá pouze na pozadí snahy význam pevně definovat a unifikovat. Pak se otevírá prostor ke studiu toho, jak se takové zurčitění a oficializace přihodí. Bez této snahy to ale nedává smysl. ANT si nemůže nárokovat být nějakým obecným rámce pro společenské vědy.