Už dlouho jsem chtěl psát o Birdmanovi, kterého jsem viděl několikrát, ale už uplynula dlouhá doba a vím, že delší článek asi nenapíšu. Chtěl jsem ale přesto zaznamenat, co mi během sledování filmu došlo. Diference, se kterou přišel Habermas, mezi instrumentálním rozumem a lidským Lebensweltem, přestala být určující. Instrumentální rozum je tak říkajíc mimo hru. Právě o hru totiž jde. Novým Nemesis je performativita – tendence žít své životy sebeprezentací, hrát sám sebe jako herci hrají role. Vláda Facebooku je toho nejzářnějším příkladem. A co je druhý element do dvojice? Přece autenticita!
Je to nějaká změna pro sociologii? Vždyť by se dalo říct, že Goffman tohle říkal už dávno. Dlouho byl sice outsiderem, ale v devadesátých letech se stal jedním z nejcitovanějších autorů. Pro takového Giddense byl velmi podstatný. A přece si myslím, že změna, o které mluvím, ještě tak úplně pochopena nebyla. Možná měl pravdu Baudrillard, že ta nová mediální realita už vlastně není sociologická, že popírá samotný základ, na kterém je obor založen. Stal-li se svět tím, co jde pokaždé znova zahrát, jaká pak řeč o politice, ekonomice, sociální stratifikaci atd. ? Jako nadějná možnost mi v této situaci přijde použít koncepce, které sociologové, myslím tu obzvláště Durkheima, používala ke studiu náboženství. Je to motiv úpadku modernity do mýtu, rituálu, návrat k obětem atp., o němž psal už Adorno. Souvislost vidím třeba na amerických volbách, kterou jsou velmi divadelní, ale zároveň velmi symbolické, ritualizované. Ostatně jsem o tom už psal. Všechno je třeba ještě dost vyjasnit. Zatím jsou to jen dojmy. Chce to přečíst pořádně Baudrillarda. Je důležitejší než Goffman.