Biograf a jeho lidé

Právě jsem přijel z konference časopisu pro kvalitativní výzkum Biograf a jsem pln spousty dojmů. Nevím vlastně, ze kterého konce začít. Měl jsem své očekávání, jak to tam bude vypadat, a mohl bych psát o tom, jestli se naplnilo a co to je vlastně za skupinu ti lidé, co se tam schází. To by bylo spíše nezúčastněné pozorování, ale já jsem se zúčastnil a to aktivně a reakce na můj příspvěk pro mě byla samozřejmě tím nejdůležitějším. To už je ale zase jiné téma. No a pak je tu samotné prostředí hradu Pirkštejn s kastelánem Ondřejem Kobzou, prevétem, kozami, senem a celými Ratajemi a údolím Sázavy, polopolní kuchyní, lahváčem za dvacku a noční oblohou.

Jak tak o tom píšu tak ty tři témata mi ty dojmy snad docela dobře strukturují, tak snad lze vzít jedno po druhém.

Moje očekávání bylo velmi určité, ani ne tak, že bych o konferenci Biografu dopředu slyšel, ale spíše proto, že znám lidi, kteří na ní jezdí. Z mého pohledu je to svébytná skupina lidí podobně smýšlejících, kteří pod sociologií (sociálními vědami, antropologií) rozumí určité způsoby dělání sociologie, argumentace atp. Vlastně se na to přesně hodí pojem paradigma. Někdy se používá spíše ve významu teorie (např. když se řekne „marxistické paradigma“), ale znamená to více – metodologie, představa o tom, k čemu se směřuje, co je relevantní argument, co je hodno pozornosti. Sice mě někteří přesvědčovali o tom, že to tak není, že tam jezdí různá paleta lidí, ale moje očekávání se vlastně přesně potvrdilo. Byli to až na výjimky lidé, kteří si rozumí, které baví přesně takové příspěvky, jaké na konferenci bylo lze vyslechnout. A v čele všeho stál nebo spíše seděl jejich Buddha pohroužený do sebe drže si lahváče (promluvil asi dvakrát za tři dni).

Moje očekávání bylo současně i obavou, protože toto paradigma je z těch, které nesdílím, ba s ním vnitřně naprosto nesouhlasím. Jeho principem je fetišismus detailu, což nakonec není nic jiného než aktuální a vystupňovaná forma pozitivismu. Je založeno na představě, že když se budeme dostatečně nimrat v detailech, tak se pronimráme k detailu an sich, k ryzí realitě, což je půda, které se chce dosáhnout. To je smysl celého snažení. Ježto si však uvědomují, že tato půda je mýtus, většinu času tráví spíš takovým sebemrskačstvím, kdy v každém svém pokusu realitu zachytit nacházejí buď ještě další aspekty, které zrnko dále rozmělňují nebo etickými dilematy, které činí totéž. Typickým případem tohoto flagelantského boje byl příspevěk o anonymizaci Petra Matouška, který je pro mě osobou pro celé biografí hnutí příznačnější než Konopásek.

Bylo pro mě velmi těžké nad tím za ty tři dny nezlomit hůl a nezačít to prostě neposlouchat (a alespoň v duchu nenadávat do omezenců, blců nebo něčeho podobného). Nejsou to blbci, ale opravdu nejsme ze stejného vesmíru. Snažím se něčeho chytit alespoň u těch, kteří se nevezou, mají něco navíc a jsou pro mě něčím rozlišitelní. Diplomku Petra Matouška jsem například velmi ocenil, ale přesto mi přijde, že od té doby se spíše stále více utápí ve svých dilematech a nezlepšuje to, co by zlepšit měl – konceptuální a teoretickou oporu. A obávám se, že to není žádné opomenutí, ale program. Ve svém příspěvku zmínil něco v tom smyslu, že se konečně mohl osvobodit od obecných teorií a vrhnout se na práci s daty. O chvíli později znovu upadl do svých dilemat a neřešitelných (a nekonečných) diskuzí o tom, koho anonymizovat a kdy. Pro něj to logický krok na cestě k poznání. Aporie, do nichž taková snaha vždy upadne, nejsou řešitelné. Dotyční to ví, ale protože obrazem, který ho vábí, jsou čistá data, nemůžou jít jinou cestou. Vytýkám jim spíš to, že si neuvědomují, že i kdyby svého cíle dosáhli, bude takové poznání tím, co se zhruba před sedmdesáti lety identifikovalo jako cíl neobhajitelný, jak epistemologicky tak eticky. Poznání, které hledají, je instrumentální. To přirozeně souvisí s tím, že od něj očekávají, že by mělo mít politický význam. Vytýkám jim, že jsou stále fixováni na představu, že poznání je něco, co se dělá (dosahuje se realita) a filtrují tak obecnější rámce sociologické i filosofické. Jak to vypadá moc nečtou, obecný přehled příliš nemají a to je pak těžké je pak upozorňovat na to, o čem oni ani nevědí, že je. Bez vzdělání prostě není vědění, alespoň ne to akademické.

Na osobě Zdeňka Konopáska musím ocenit pregnantnost formulace (patrná v tom co jsem četl i ve slovním projevu) a jsem hlavně rád, že u nás je fundovaný odborník na Bruno Latoura a že tedy tu nejsou jen lidi, co ho citují a používají jeho pojmy, protože je to módní, ale mají ho přímo v krvi. Vlastně mě nenapadá nikdo druhý, který by byl tímto způsobem na někoho odborník. Jsou tu Alexandrovci, Bourdieouvci, různí jiní a každý má samozřejmě oblíbené autory, ale u Konopáska se i podle toho mála, co o něm vím, jedná o daleko silnější propojení. Myslím, že rozdíl je v tom, že Konopásek Latoura bere skutečně vážně, že je snad pro něj osobně důležitý, nejen že si ho vybral jako svou specializaci. Tohle všechno cením, protože vím, jak je to u nás výjimečné a byl bych rád, kdyby takoví lidé, přednášeli na univerzitách. Bohužel máme-li takových lidí málo, jsou to navíc ještě, jak mi přišlo, asociálové, kteří by nejraději seděli sami ve sklepě. Příznačné snad není ani to, že Konopásek většinou sedí podroušen do sebe a nevnímá ostatní, nýbrž to, že se baví či snad i reaguje jen na úzký okruh těch svých. Když mluví například Tereza Stoecklová zvedne hlavu a poslouchá, jinak mi většinu času připadal ve stavu vypnutí.

Ohledně pojetí sociologie bych Konopáskovy vytýkal to samé, co celé téhle skupině. Zatímco ale u ostatních jsem spíše viděl uvíznutí v detailu bez pro mě zřetelného plánu, kam se směřuje, Konopásek pracuje s empirickým inputem zřetelně, totiž ála Latour a spol. Jenom se v tom ale ukazuje jiná slepá ulička. V podstatě se pořád jen dostáváme k tomu samému, co už bylo známé dopředu, protože to formuje teorie, z níž se vychází. Konopásek dnes například požadoval po příspěvku týkající čínské medicíny, aby se ukázala nejednoznačnost či víceznačnost jejích forem. Příspěvek ukazoval, že jsou tři verze této medicíny a Konopásek požadoval, aby to nebyly tři alternativy, které lze stavět vedle sebe, ale spíš tři prolínající se tváře. Že tedy čínská medicína může být jednou tím podruhé tím, realita je nejdnoznačná, má více potencialit. Není to však nic jiného než obsahuje základní vztažný bod tohoto diskurzu, totiž kniha Annemarie Mol Body Multiple. Argument je v podstatě týž, Konopásek pouze požaduje, aby byl stejný stav znovu nalezen na případu čínské medicíny. Ale proč je to zajímavé, když dopředu víme, co nalezneme? Čekal snad někdo, že v této literatuře ukotvený text bude mít vyústění, že čínská medicína je jen jedna? S Latourem a s kýmkoliv podobným, který rozvrhuje nový výzkumný program je to stejné, jsme odsouzeni stále znovu nacházet, co už jsme věděli na začátku. Mění se pouze kontexty a dílčí parametry, příběh je tentýž. Proto, je-li Konopásek opravdu ortodoxní latourovec, neláká mě číst jeho texty. Jaksi programově v nich nejspíš nebude nic víc než v Latourovi. Latour se mi líbí jako výzva sociologii či podnět pro další uvažování, ale rozhodně ne jako nějaká nová ortodoxie typu výzkumný program ANT.

Když tady popisuju, jak vidím všechno jinak, je zřejmé, že jsem se musel obávat i reakce na svůj příspěvek. Nemohl jsem čekat, že je nadchne, mohl jsem čekat spíš kritiku a nepochopení a toho jsem se taky dočkal, i když přece jen trochu jinak, než jsem myslel. Slabinou samořejmě bylo, že jsem toho měl moc, věděl jsem, že půl hodinu nestíhám, a proto jsme mluvil rychle, přeskakoval nebo jen zběžně procházel to, co by si zasluhovalo větší pozornost. Navíc jsem k tomu přistupoval tak, že je to pracovní konference, já předkládám draft a čekal jsem v tomto odpovídající přístup. Čekal jsem asi, že k tomu přistoupí stejně jako já přistupuju k jejich textům, snažím si z toho vybrat to, pro mě nosné a na tom stavím. Reakce na mě ale byly spíš ve znamení pohoršení, s čím se to tam nebojím vystoupit, alespoň mi to tak přišlo. Tvrdošijně se odmítaly i ta nejzákladnější východiska případně se tvrdilo, že žádné nemám. Mé oblíbené spojení, se kterým se nesetkávám poprvé, je to, že se nejprve řekne, že tak jak to říkám to není a když zareaguji, tak se kontruje, že vlastně žádnou tezi neříkám a ať jí tedy uvedu. Několikrát se musel opakovat základní tezi svého příspěvku, která je jednoduchá a dá se ve dvou větách sdělit, načež se mi na to samé zeptali za chvíli znova. Rozumím sice tomu, že se jim teze nemusí zdát přesvědčivá, ale proč popírají, že nějakou mám, když to sami dosvědčují tím, že tuto (údajně neexistující) tezi kritizují. Nejsou to samozřejmě reakce, se kterými se setkávám poprvé, ale vždycky přece jen čekám trochu vstřícnosti, čekám, že se někdo alespoň pokusí připustit, že to, co říkám, je možné, když už se mnou nechce souhlasit, a pak jsem zklamán. Byl jsem zklamán i v tomto případě. Nejvíc mě zklamal Karel Čada, od něhož jsem čekal reakci sice klidně kritickou, ale přesto kolegiální, když se známe delší dobu a tak nějak víme, co od druhého čekat. Že příspěvek celý neposlouchal se dá omluvit tím, že se staral o dcerku, ale že se tam ušklíbal, že jsem si toho všímal i zepředu a pak se tvářil posměšně a neřekl nic, to mě zklamalo. Buď řeknu něco narovinu nebo se chovám kolegiálně. Trochu se bojím, že on do očí kritizovat neumí, spíš hladí po srsti, ale pak to nic neznamená.

Pomohlo mě i uškodilo, že téma záchodků je na první pohled takové anekdotické a já je navíc chtěl představit atraktivně, měl jsem tam spoustu obrázků, lidi se smáli. Udělal jsem to záměrně, právě protože jsem věděl, že argumetačně nemusím být pochopen. Bylo by ještě horší, kdybych ze sebe něco soukal a nikomu nebylo ani jasné, co vlastně říkám. Mluvil jsem až nebývale suverénně. Zároveň však můj projev asi působil tak, že to celé je jen show a shrnování zajímavostí. Vychází to jednak z toho, že jsem vše říkal rychle a zběžně, ale taky z toho, že ta argumetnační linka sestávala z částeček, které ostatní nepřijali/nepochopili. Znovu jsem si uvědomil, jak jsem závislý na intersubjektivitě, na tom, že argument, který je přesvědčivý pro mě bude přesvědčivý i pro druhé. Právě proto, že já žádnou takovou skupinu „srozumělých“ nemám, musím se dohadovat o úplných základech. Nestalo se mi to poprvé a mohl jsem to čekat, ale nějak nevím, jak to dělat jinak. Je to pravda také důsledek toho, že jsem k metodologicky rigidním postupům nedůvěřivý. Měl bych však ještě více ocenit jejich komunikační funkci.

Na druhou stranu v celé diskuzi zazněly i relevantní připomínky a určitě pro mě nebyla zbytečná. Zároveň, jak to bývá, to byl podnět se nad některými věcmi i zamyslet a po celém víkendu jsem ještě více přesvědčený o tom, že o tom má cenu psát. Co na to Biograf, to se uvidí, alespoň jsem po tomto víkendu připraven na jakoukoliv reakci. Snad bych to udal případně někde jinde.

Jsem rád, že jsem se do Ratají podíval (už jenom kvůli těm Ratajím), ale taky jsem si potvrdil, že toto není pro mě.

V celém tomhle kontextu musím ještě vyzdvihnout osobu Adama Gajdoše, který byl mým vlastně jediným spojovacím článkem s komunitou Biografu. Ač je  insider a dokonce člen redakční rady, text se mu líbil a také se snažil „překládat“ a zmírňovat nepochopení.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.