V páteční příloze LN vyšel rohovor s Hanou Maříkovou, socioložkou ze SOÚ, která se věnuje genderu a rodině. Jsem rád, že sociologové/socioložky se objevují v médiích, protože daleko větší prostor dostávají jinak politologové a ekonomové. Zrovna tak mi však vytanula otázka, kterou si kladu dlouhodobě: Jaká má vlastně má být role sociálních vědců na veřejnosti? Na tom rozhovoru se dá dobře ukázat, o co mi jde. Píšete se tam něco v tom smyslu, že výzkumy SOÚ ukázaly, že ženy se více orientují na péči o domácnost a děti, zatímco muži na placené zaměstnání. To však není vše, celý rozhovor vlastně spočívá v tom, že tyto výsledky rámuje, interpreteuje, a to, zjednodušeně řečeno, feministicky levicovou optikou, čili se popisuje, že současný stav je neudržitelný a měl by se změnit směrem k větší rovnosti žen a mužů. Nechci říkat, že to tak není, jenom dobře vím, že ta samá data by se dala vyložit úplně opačně. Redaktor by se mohl dotázat konzervativního sociologa a dostat odpověď v tom smyslu, že dekadentní modernita nutí ženy k práci. Kdo by měl pak pravdu a kdo by se mýlil? Dá se to nějak dokázat? Nedá! Závěry obou jsou závislé nikoliv na vědění, ale na víře, totiž na jejich postojích a hodnotách. Že se to stále maskuje jako věda je prostě a jednoduše podvod, ale nutno říct podvod kolektivní, protože média ho sama vyžadují. Prahnou po domněle nezávislých znalostech expertů jako po doplňkové exotice, protože politikou jsou jinak plné. Sociální vědci však v této hře nejsou pouhé oběti. Sami ji hrají s gustem, snad si i sami sobě nalhávají, že jejich názory se v jejich práci vědecky potvrzují. Nechme však nářků tam, kde lze změnu jen stěží očekávat a vraťme se k otázce, jaká by role sociálních vědců měla být. Předně je třeba upozornit, kdyby mě chtěl někdo podezírat, že opravdu nevěřím v nezávislou objektivní vědu, která by levicového a pravicového sociologa/ekonoma/politologa dokázala rozsoudit. Na druhou stranu si myslím, že by se role politika, který otevřeně hájí názor, a sociologa, který je tu od toho, aby se orientoval ve vědění o společnosti, měla lišit. Sociolog by měl reflektovat právě to, že intepretace sociálního jevu vždycky budou pluralitní. Může zaujmout hned několik rolí: 1) Může ukazovat důsledky politických rozhodnutí – „pokud zvolíte politiku rovnosti, budou rizika a výhody takové a takové, …“ 2) Může odhalovat společný původ různých názorů a tím tvořit půdu pro možný politický konsenzus. Mnohdy totiž i opačné postoje jsou důsledky stejných myšlenek. Právě jejich blízkost často způsobuje nevraživost a konflikt. Příkladem je třeba liberální ekonomie a marxismus, které se přou právě proto, že chápou společnost podle ekonomické logiky. 3) Může do veřejné debaty přispívat argumenty stranícími jedné či druhé straně, ale takovými, které se ve veřejné debatě dosud neobjevují. Tato možnost je důležitá obzvláště v případě, kdy se zdá, že jeden z názorů má podporu drtivou, avšak nikterak podloženou dostatečnými argumenty. Tato třetí možnost je výhodná ještě z jednoho důvodu. První dvě totiž předpokládají schopnost odstupu od vlastních názorů a hodnot, čehož člověk není vždycky schopen. Zde tento problém nenastává. Jistěže bude sociolog hledat snáze argumenty pro postoj, který je mu blízký. Přesto by však neměl opakovat to, co mohou říci politici a co také stále opakují.
O roli sociálních věd na veřejnosti nepíšu poprvé a vše je stále stejné, zdá se, že všichni jsou se stávajícím stavem spokojeni. Dost možná to není téma pro obecné úvahy, ale spíš věc pokusu. Je možná lepší do novin psát, než uvažovat nad tím, jak do nich psát. Ostatně jsou i příklady těch, kteří do novin píší v podstatě tím způsobem, o němž mluvím. Vždycky zmiňuju Bělohradského a jistě by se našli další. Pro mě je třeba nejlepším novinářským sociologem Čapek. Ovšemže jim sociologové věnují minimální pozornost. Ale právě proto je třeba tento způsob psaní i teoreticky obhajovat. Jenže to by to někoho muselo zajímat. Je ironií, že to zajímá spíš ty noviny.