Včera jsem shlédl novou inscenaci v ostravské Aréně a asi poprvé viděl něco od Ibsena. Bylo to skvělé! Soubor Arény si vždycky udržuje svůj standard, nemá výkyvy, vlastně ani nahoru ani dolu. Hraje se, řekl bych, umírněně. Nesnaží se za každou cenu vyniknout ať už scénou, koncepcí představení nebo přepjatými hereckými výkony (výjimkou je možná Štěpán Kozub, ale to zase stojí za to vidět). Jestli bych měl jmenovat nějaký protipól tohoto pojetí, tak mě napadají Špinarovy inscenace, které se z nějakého důvodu vyzdvihují. Dalo by se říci, že v Aréně nechávají mluvit hry samy, a to je dobře. Pak ovšem kvalita inscenace stojí a padá s tím, co se hraje, a už mnohokrát se mi stalo, že se mi představení sice líbilo, ale přál jsem si, aby se hrála lepší hra. Divoká kachna je lepší hra! Ať se na mě Tomáš Vůjtek nezlobí, ale jeho hry (ano, skvělé napsané!) jsou nakonec jenom historické moralizace. V Divoké kachně se morální odpovědnost a etická čistota ukazuje jako nutná, protože svět je tak zkažený a ubohý, ale zároveň (!) jako volba špatná, protože ignorantská k druhým, plodící zkázu spíš než spořádaný život. Tahle nejdnoznačnost není nijak rozřešena, ale předvedena ve své tragičnosti. Ve Vůjtkově nejlepší hře, co jsem viděl, ve Slyšení, je Eichmann zápornou postavou od začátku až do konce a můžeme jen sledovat, jak je odporný. Je zahrán bravurně, dialogy nebo spíš monology jsou skvěle napsané, ale záměr hry je prostý – ukázat Eichmanna jako morálního oligofrenika, jak jej v recenzi nazval Vladimír Just. To, o čem píše Ibsen, se ale netýká žádného historického jedince, týká se to každého člověka v moderní společnosti, která na každého klade vysoké morální nároky, aniž by mu dávala možnost je naplnit v podmínkách, v nichž žije, a se schopnostmi, které má. Proto nakonec většina volí soužití s „životní lží“ (termín, který se ve hře používá).