Sociální vědy pracují se dvěma druhy pojmů. Jeden z nich jsou pojmy označující něco časově a místně specifického. Příkladem může být třeba kapitalismus, absolutismus, globalizace, to všechno jsou jevy, které nastaly někdě a někdy, nastaly a nastat nemusely. Pak je druhá skupina pojmů, u nichž tato možnost nepřichází v úvahu. Jsou jaksi apriorní a pokud tu vůbec pro sociální vědy něco k popisování je, tak je lze uplatnit, nebo spíš těžko se jim vyhneme. Sem bychom mohli řadit třeba pojmy jako je jednání, společnost, sociální struktura, subjekt, interakce. K interakcím dochází v každé společnosti, společnost bez interakcí si nelze představit. Tak by se to třeba řeklo a toto vysvětlení stojí zapozornost. Zdůvodňuje univerzalitu jednoho pojmu (interakce) spojení s druhým pojmem (společnost), jehož univerzalitu už předpokládá. Je to tedy vysvětlení kruhové.
Pak by byla ještě skupina pojmů nejasně zařaditelných. Například národ a stát. Na první pohled bychom mohli soudit, že lidé mají vždycky nějakou národnost a že si vždycky vytváří nějakou formální politickou jednotu typu státu. V případě těchto dvou pojmů se už ale takové postoje považují spíše za překonané a řadí se k první skupině těch historicky místně podmíněným. Tedy národ a stát se chápe jako specificky novověké jevy či instituce.
Ve skutečnosti ale žádné dva druhy nejsou, všechny pojmy patří do první kategorie a je jen na nás, abychom si to dokázali uvědomit. Stejný postup, jaký se uplatnil na národ a stát lze použít na jakýkoliv pojem. Je to přitom neobyčejně těžké obzvláště pro ty, kteří jsou na takové pojmy zvyklí, myslí v nich, jsou v nich zamotaní, nosí je jako šaty, kterých si přestali být vědomi – myslím tím sociální vědce. Jsou zvyklí kritizovat a pochybovat, ale takovou kritiku zase formulují v těchto pojmech, v tomto ohledu jsou naprosto slepí a nedá se jim to vysvětlit. Není to totiž věc vysvětlování, alespoň ne výlučně, protože to je právě závislé na pojmech. Změna nebo spíše proměna, která dovolí zbavit se této závislosti, je těžko zachytitelná. Je podle mě možná jen v případě, když se člověk sám v intelektuálním světě, který si zbudoval, necítí dobře a sám se snaží jej přesáhnout. Ani to však nestačí, protože i v takové situaci vedou první kroky do prázdna, ze kterého jímá úzkost. Bude k nim ochoten spíše mladý člověk, jehož intelektuální zázemí ještě není tak bohaté a snadněji se jej tedy vzdá. Co se stává spíš je, že si někdo k oněm pojmům (a metodám a teoriím) o to víc přimkne, protože jsou to nakonec ony, které zakládají jeho odbornost. Je sice zklamán, že naděje s nimi spojené se nanaplnily (to je jaksi obecný stav sociálních věd posledních padesáti let), ale přesto může uctívat alespoň kritéria, podle kterých se naplnit měly. Je pak odborníkem na modely a vzdušné zámky. Není to vlastně ani tak nic nelogického. Dost možné, že jen v oněch pomyslných slunečních městech lze opravdu být odborníkem, protože jen tam je vše odborně zachytitelné, či vyjádřeno jinak: jen taková města jsou odborníků hodna. Úzkost a slast mají k sobě vždycky blízko. Úzkost z nesmyslnosti vlastního počínání, lze uchlácholit uspokojením nad logikou vnitřního světa oboru, teorie, či paradigmatu, či metody. Samy v sobě dávají smysl, tak byly vyrobeny, intelektuálně založeným lidem onen intelektuální řád (a také to, že právě oni jsou mu schopni porozumět) uklidňuje. Nakonec lze nadávat taky na ostatní, že oni to nepochopili a podle těch krásných schémat se nechovají.