Sociologie se vytrácí, alespoň se to tak zdá. Za prvé se rozpadá do spousty nových oborů, které už nemají klasickou podobu něco-logie, říká se jim něco studies (gender studies, game studies, toilet studies). Tedy, z jednotlivých témat, které sociologie studuje, se stavájí samostatné obory se samostatnými časopisy, konferencemi a katedrami. A za druhé se stále více prosazují sociologii blízké obory, jako je geografie, kulturní antropologie a historie. Sociologie vždycky s příbuznými obory soupeřila, ale tradičně to byla spíš ekonomie a psychologie (historie však možná taky). Obsazení se mění, ale nyní se zdá, že sociologie prohrává. Je otázka, kam tento vývoj bude pokračovat, jestli zůstane ve stávající podobě nebo půjde stále dál a povede k zániku institucionálně samostatné sociologie. Mimochodem, nemá ho cenu ho chápat jako nějaký omyl, plíživé zlo či zvůli vynořivší se odkudsi. Je to vývoj, který vyplývá do značné míry z toho, že sociologie se sama ocitla ve slepé uličce a už dlouhou dobu zůstává bezradná. Otázku příčin nechám teď stranou.
Je to vývoj, který zároveň klame. Sociologie se totiž jen nerozpadá, ale zároveň jakoby do zmíněných oborů propašovávala své postupy a postoje. Jestliže sociologie mizí třeba v antropologii, tak se antropologie také sociologizuje. Ještě více je to patrné na oněch studies, které ze sociologie zdědily téměř vše. Ve skutečnosti tedy sociologie také pokračuje a v jistém smyslu pokračuje daleko snáze, než když by zůstala sociologií. To, nad čím v rámci sociologie visel otázník, protože tu byla tradice polemických diskuzí a taky alternativní paradigmata a teorie, se stává v oněch nových oborech samozřejmě braným předpokladem. Nediskutuje se to a nepochybuje se o tom, protože takové diskuze už jsou sociologické a tedy mimo rámec oboru, ale přesto se to stává daným rámcem, na který je onen obor závislý. Je to vlastně elegantní způsob, jak se vypořádat se situací, kdy sociologie poněkud bezvýchodně nebyla schopna mezi teoriemi rozhodnout. Po postmoderním obratu už se o to přestala snažit a toto je východisko, jak tento problém obejít. Nejvíce tato sitauce paradoxně pomohla těm paradigmatům, který byly postmodernou prohlášeny za přežité, především marxismu. Je to marxismus nerozvinutý jakožto ucelená teorie, spíše jen takové mlhavé pozadí, které ale doplněno o vhodné metodické postupy je perfektně vhodné pro to, co dnes sociální vědu legitimizuje především – chrlení článků. Marxismus je hodnotově velmi vyprofilovaný a tak jaksi sám o sobě poskytuje vědeckému bádání smysl a směr. Ve výsledku se v těch jednotlivých oborech stále dokola a na všech možných reáliích ukazuje to samé – bezútěšný stav nerovnosti, pouze se za obvyklé aktéry – soupeřící třídy – dosazují třeba rasy nebo gendery. Pro současnou sociální vědu je totiž typický idiografický přístup – tedy zkoumání jednotlivostí. Míst, prostředí, různých typů skupin je nekonečno, což znamená nekonečný materiál pro to, aby se zde ukazovaly a prokazovaly ona základní (překvapivá ba šokující) zjištění, které známe už třicet a více let, od těch, kdo je poprvé formulovali (Bourdieu, Foucault, Latour ad.). V tomto ohledu to není výsledek nijak zvlášť zářný, spíše je dost hloupý. V tom se ukrývá také šance zpětné reakce a návratu k sociologii a jejímu jádru. Ostatně například ona antropologie je vlastně obecnější vědou než sociologie a obrat k ní by sliboval přehodnocení základních východisek oboru. Připadá mi však, že antropologie je dnes sociologizována právě v tom nešťastném smyslu, že se stává marxismem formou kvalitativního výzkumu, že tedy ryze sociologická (nebo spíše sociocentrická) optika vzniknuvší v prostředí industriálního kapitalismu 19. století se univerzalizuje a zaměňuje se za obecně lidskou.