Svátky

Každému je jasné, že všichni lidé nemají stejné svátky, že tedy třeba v Africe neslaví Vánoce nebo 28. října. Z tohoto pohledu je pak svátek dohoda mezi lidmi. Každá společnost si prostě označí jiné dny v roce. Jiný kraj jiný mrav, jak se říká. Myslím, že tohle je zpětná racionalizace a ve skutečnosti jsou svátky něčím základnějším, na co spoléháme při vnímání času. Snad by se dalo řícít přímo, že díky nim vůbec něco jako čas máme. Rozumíme, že v cizině se neslaví Vánoce, ale neslavit je, neznamená, že nejsou. Když řekneme třeba, že indiání neslaví Vánoci, zní to trochu tak jako by o něco přicházeli, jako by nevyužili příležitosti Vánoce mít.

Když něco odkážeme do ciziny, tak to ztrácíme se zřetele. V cizině se vůbec dějí divné věci, ale na to, na co jsme zvyklí u nás doma, to nemá vliv. Tam jsou právě svátky tou nejsamozřejmější věcí. Ne nutně tím, že je někdo nějak dodržuje, ale i jen tak, že víme, že jsou a víme, že budou. Můžete být nejzarytější ateista, ale stejně v listopadu víte, že se blíží Vánoce. Kdyby se někdo zeptal, proč na náměstí stavějí strom, bude vypadat jako blázen. Jenže jak zjišťuju, je to taky věc regionální. Jak blázen jsem vypadal posledně v Ostravě, když nemohl přijít na to, co je to „vaječina“, o níž se ostatní baví. Nikoho nenapadlo mi to vysvětlovat, pro všechny bylo samozřejmé, že to všichni vědí. Vaječina mi zněla jako nějaké zvíře, asi jako vaječice nebo nějaký vačnatec. Není to zvíře, je to prý omeleta. Všichni ji připravují na Letnice, tedy svatodušní svátky. O nich jsem donedávna vůbec nevěděl, v Praze myslím nejsem sám.

V Ostravě je však zase velmi slabá kultura svátků sekulárních a je to zase zážitek ne až tak racionální, že by si člověk uvědomil, že to v jiném kraje je prostě jinak. Je to překvapení až dezorientace. Aha, blíží se 17. listopad, řekl jsem si na podzim, půjdu se podívat na demonstraci. Žádná nebyla, resp. vůbec nikdo nikde nebyl, byl doma. Anebo teď 1. máj, v Praze je to den politiky, průběh je zhruba stejný – sejsou se různé spolky a strany, obzvláště radikální, většinou dorazí i jejich odpůrci a různě se provokují. Obsazení se různě mění, ale komunisté jsou samozřejmě jistotou. Několikrát jsem na jejich srazu byl a líbilo se mi to. Myslím, že je lepší když někdo svůj názor projevuje, než je zavřený doma. Líbí se mi taky, že v Praze je na první máj vždycky taková vzrušená atmosféra. Je to taky svátek lásky a kdo nechce politiku, jde na Petřín. No, říkal jsem si, že alespoň ti komunisté, kteří mají v Ostravě docela podporu, něco uspořádají. Chyba, byla to stejně čistá nula jako na 17. listopadu. Ani komunisté, ani studenti, ani milenci, nikdo. Město bylo místními důkladně vylidněno, což jsem poznal podle toho, že všichni na náměstí mluvili polsky. Vznikla díky tomu krátká báseň:

 

  1. 5. 2018

Jásám sám

v prvomájovém průvodu o jednom účastníku.

Já sám

na Masarykově náměstí

sám mezi polskými turisty

na 1. máje 2018

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *