Po delší době jsem navštívil Berlín. Je to teď město usedlejší. Více cyklistů, více usměvavých lidí, méně divných lidí, více dětí. Kamarád zmínil článek v Respektu, ve kterém se chválí, že cyklisti v Berlíně jezdí po chodníku. Přispívá to prý ke vzájemné toleranci. Celé město mi vlastně připadá jako by si ho Respekt vysnil. Je velmi levicové, to zde kouká na každém kroku, ale je to taková ta levice, která by nejradši, aby se všichni měli rádi a jinak zůstalo vše při starém. Levice, která hlásí rovnost, což ve výsledku znamená rovnost v nakupování, volného času pro konzumaci kultury a dovolené u moře. Vše se zde uzpůsobuje k tomu, aby si lidi co nejméně vadili. Snad nejpříznačnější jsou ty usměvavé uvolněné tváře. Samozřejmě, že je příjemnější, když se okolo vás lidé usmívají. V tom máme opravdu u nás rezervu, jak je všeobecně známo. Ale co tento úsměv znamená, kromě toho, že se nám přes město jede lépe? Usnadňuje lhostejnost vůči druhým. Lhostejnost není specifikum Berlína ani Prahy, je to prostě důsledek podmínek velkoměsta, v němž se dá přežít jen tak, že lidi míjíme. Ale v těch prázdných a vyhořelých obličejích pražského metra alespoň vidím věrný obrázek toho, v čem žijeme. V Berlíně to není jiné, jen se to všemožně maskuje a kompenzuje.
A ještě jedna fotka:
