Sex v kostele

Profesor Piťha je nepochybně respektovanou osobností, nejen v katolické církvi, ale i v akademické sféře a ve veřejném prostoru obecně. Vzhledem k jeho kázání v katedrále se tomu ani nechce věřit. Člověk by čekal, že se jedná o přenos z polského maloměsta, kde starý pologramotný kněz horuje proti ďáblovi, kterého přitom pro větší názornost sám předvádí. Nemohl jsem si nevzpomenout na Zdeňka Nejedlého, a to je opravdu smutná paralela.

Je vždycky horší, když se do projevů tohoto typu pustí člověk vzdělaný a zamíchá do něj i pojmové konstrukce a -ismy. Profesor Piťha si dal záležet, aby odlišil homosexuály a homosexualisty. Co je však zajímavější? Že přednímu knězi katolické církve, který stojí ve slavností róbě v největší české katedrále na svátek českého patrona, stojí za to zaobírat se právě homosexualitou. Souvisí homosexualita nějak s českým státem, byl snad sv. Václav bojovníkem proti homosexuálům? Dobrá, na homosexualitu asi budou mít věřící a nevěřící jiné názory. Jenže snad všem by mělo vadit, že Piťhův projev byl v podstatě obscénní. Do veřejného prostoru sex nepatří a stejně jako bychom měli odmítat obálky pornočasopisů ve výkladech nebo reklamy, na nichž jsou ženy zobrazovány jako sexuální objekty, měli bychom odmítat deklamace, které se na veřejnosti zaobírají věcmi svou podstatou intimní.

Markýz de Sade dobře věděl, proč jako jednoho z hlavních hrdinů své knihy 120 dnů Sodomy vybral biskupa. Je to tak prostě ještě obscénnější. A v této knize se také především mluví. Perverzní slast totiž snad ještě více vyplývá z toho tyto věci probírat, zabývat se jimi do největších podrobností. Že se tyto hovory nesou ve znamení morálního pohoršení a že sexualitu v jejích různých podobách odmítají, na tom nic nemění. Zde je podstatné doplnit zjištění francouzského filozofa Michela Foucaulta. Ve svých Dějinách sexuality doložil paradoxní skutečnost, že naše představa, že člověk je určen svojí sexualitou (což pak rozvinula psychoanalýza a sexuální revoluce 60. let), má svůj původ v církevním prostředí. Neplyne totiž ani tak z toho, co člověk za zdmi svého obydlí dělá nebo nedělá, ale spíše z toho, jak o tom mluví. Církev se v jisté době snažila sexualitu co nejvíce kontrolovat, ale proto byla taky nucena o ní neustále hovořit a hledat její stopy i v drobných detailech lidského chování. Hovory o sexu ve zpovědnicích takto postupně člověka sexualitou úplně prostoupily a i on sám přejal představu, že nakonec sexualita ovlivňuje vše co dělá. Postava homosexuála si zde držela prominentní roli. Jelikož homosexuála definuje jeho identita, která odkazuje na sexualitu, je pak lehce možno sex hledat ve všech lidských projevech. Vše, co pak homosexuál dělá, se pak nahlíží jako (homo)sexuální. Vždyť je to přece homosexuál! Takovým způsobem nazíráme na homosexuály standardně i dnes. Pro všechny různé mravokárce byl homosexualita splněným snem, protože díky ní mohli demonstrovat potřebu svého boje.

Piťhův projevu byl pronesený na posvátném místě v posvátný den. Nabízí se jednoduchá intepretace, že i jeho téma bylo posvátné. Sex v kostele, posvátný sex. Na konci září se (homo)sexualita neukrývala za zdmi ložnic, linula se katedrálou ve vzrušených slovech starého kněze. Už jenom ten začátek: „Mužové čeští…“. Foucault psal o tom, že (homo)sexualita se církvi hodila, ale neuchyluje se ke zkratce, že by snad křesťanství bylo ve skutečnosti (homo)sexuálním náboženstvím. V katedrále však gender a sexualita opanovala prostor. Zdálo se, že o toto jde především.  

LN 16. 10. 2018

 

P.S.: Vzpomněl jsem si pak, že Pussy Riot tehdy v Rusku opravdu souložily v kostele. To tedy byl případ, kdy by se ten titulek dal použít doslova. Jenže tam to byl protest, který počítal s pobouřením, které nutně muselo přijít. Reakce byla a musela být úměrná provokativnosti toho činu. Je to vlastně i jeho slabina. Všichni si museli být vědomi, že v důsledku pouze proti sobě poštvou veřejné mínění, které se ještě více semkne.

Ale přesto si myslím, že proslov Mons. Piťhy byl něčím obscénnějším, právě proto, že sexualitu prodal skrze slovo, které je v kostele vyhrazeno posvátnu. Kdyby se tam Monsignor svlékl, nemohl by dosáhnout většího efektu, protože nahota je nakonec banální. Byl by jen malou postavou ve velkém chrámu. Zato slovo se v kostele dokáže rozlehnout, není před ním úniku. Proto také tichý protest slečny v podprsence byl neskonale střídmější než ono kázání.

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *