Každému je jasné, že všichni lidé nemají stejné svátky, že tedy třeba v Africe neslaví Vánoce nebo 28. října. Z tohoto pohledu je pak svátek dohoda mezi lidmi. Každá společnost si prostě označí jiné dny v roce. Jiný kraj jiný mrav, jak se říká. Myslím, že tohle je zpětná racionalizace a ve skutečnosti jsou svátky něčím základnějším, na co spoléháme při vnímání času. Snad by se dalo řícít přímo, že díky nim vůbec něco jako čas máme. Rozumíme, že v cizině se neslaví Vánoce, ale neslavit je, neznamená, že nejsou. Když řekneme třeba, že indiání neslaví Vánoci, zní to trochu tak jako by o něco přicházeli, jako by nevyužili příležitosti Vánoce mít.
Když něco odkážeme do ciziny, tak to ztrácíme se zřetele. V cizině se vůbec dějí divné věci, ale na to, na co jsme zvyklí u nás doma, to nemá vliv. Tam jsou právě svátky tou nejsamozřejmější věcí. Ne nutně tím, že je někdo nějak dodržuje, ale i jen tak, že víme, že jsou a víme, že budou. Můžete být nejzarytější ateista, ale stejně v listopadu víte, že se blíží Vánoce. Kdyby se někdo zeptal, proč na náměstí stavějí strom, bude vypadat jako blázen. Jenže jak zjišťuju, je to taky věc regionální. Jak blázen jsem vypadal posledně v Ostravě, když nemohl přijít na to, co je to „vaječina“, o níž se ostatní baví. Nikoho nenapadlo mi to vysvětlovat, pro všechny bylo samozřejmé, že to všichni vědí. Vaječina mi zněla jako nějaké zvíře, asi jako vaječice nebo nějaký vačnatec. Není to zvíře, je to prý omeleta. Všichni ji připravují na Letnice, tedy svatodušní svátky. O nich jsem donedávna vůbec nevěděl, v Praze myslím nejsem sám.
V Ostravě je však zase velmi slabá kultura svátků sekulárních a je to zase zážitek ne až tak racionální, že by si člověk uvědomil, že to v jiném kraje je prostě jinak. Je to překvapení až dezorientace. Aha, blíží se 17. listopad, řekl jsem si na podzim, půjdu se podívat na demonstraci. Žádná nebyla, resp. vůbec nikdo nikde nebyl, byl doma. Anebo teď 1. máj, v Praze je to den politiky, průběh je zhruba stejný – sejsou se různé spolky a strany, obzvláště radikální, většinou dorazí i jejich odpůrci a různě se provokují. Obsazení se různě mění, ale komunisté jsou samozřejmě jistotou. Několikrát jsem na jejich srazu byl a líbilo se mi to. Myslím, že je lepší když někdo svůj názor projevuje, než je zavřený doma. Líbí se mi taky, že v Praze je na první máj vždycky taková vzrušená atmosféra. Je to taky svátek lásky a kdo nechce politiku, jde na Petřín. No, říkal jsem si, že alespoň ti komunisté, kteří mají v Ostravě docela podporu, něco uspořádají. Chyba, byla to stejně čistá nula jako na 17. listopadu. Ani komunisté, ani studenti, ani milenci, nikdo. Město bylo místními důkladně vylidněno, což jsem poznal podle toho, že všichni na náměstí mluvili polsky. Vznikla díky tomu krátká báseň:
Byl jsem na pár dní v Maďarsku. Jelikož se před několika dny konaly volby, byl jsem zvědav na povolební atmosféru a doufal jsem, že přijdu na to, jak je možné že polovina Maďarů volí Fidesz, stranu jejíž jediným tématem je odpor k migraci, tedy něco jako české SPD. Rozdíl je ještě větší v parlamentu (kvůli systému přepočítávání hlasů), kde má vítězná strana přes sto křesel, zatímco ostatní strany každá tak šest. Navíc na druhém místě skončil Jobbik, což je strana s fašizující minulostí. Před pár lety měla i svou domobranu, Maďarskou gardu, kterou jim ale soud zakázal. Obrázky pochodujících pánů v černých čepicích tehdy tiskla i česká média, s uklidňujícím dodatkem, že je to malá mimoparlamentní strana. Dnes skončila ve volbách druhá. Když tedy člověk přijíždí do Maďarska, čeká, že tu uvidí nenávistné davy lynčující každého, kdo nemluví maďarsky, štvavé kampaně nebo že ona nálada nespokojenosti a protestu bude alespoň nějak patrná. Nic z toho jsem neviděl. Budapešť je klidné pohodové město. I když je větší než Praha, nepůsobí přeplněně ani hekticky. Lidi posedávají v parku, zakusují se do kornoutů se zmrzkou a nic nesvědčuje tomu, že by se někomu chtělo na barikády nebo alespoň do průvodu s transparentem. V ulicích ještě visí předvolební plakáty, je jich hodně, ale ani ty nepůsobí agresivně. Jsou většinou malé (billboardů je tu minimum) a velmi standardní – busta v obleku, název strany a nějaké heslo. Za zmínku stojí jen plakáty Fidesze, na kterých je vidět zástup uprchlíků a nápis STOP a pak taky plakát, na kterém George Soros (místní folk devil, něco jako Zemanův Bakala) s úsměvem objímá opoziční lídry (viz níže). Ale i tenhle plakát je spíš anekdotický, nepůsobí agresivně a nenávistně. Fidesz svou kampaň postavila na tématu migrace a její pozice je jasná, ale ještě se tím neříká, jaká je to vlastně strana a kdo ji zastupuje. Orbán je jak se mi zdá taková kombinace Fica a Paroubka. Jako Paroubek vypadá a působí, je to taky takový obtloustlý brunátný model, ale zdá se mi profesionálnější a lépe se kontrolující. Nevypadá na to, že by potřeboval láteřivé projevy hrozící Marťany. Orbán je rezolutní, vcelku bez obalu a bez nějakých zbytečných útoků sděluje své stanovisko, alespoň se mi to zdálo z těch několika přeložených videí, které jsem na internetu viděl. Jsem samozřejmě silně limitován neznalostí jazyka. Ale rasismus a nenávist k cizincům, o kterých jsem dopředu slyšel a které jsem čekal, jsem tu nezaznamenal. Zbytek strany pak už vůbec nepůsobí nijak radikálně. Fidesz mi typově připomínalo spíše lidovce, možná více rakouské než české. Jsou to takoví od pohledu slušní hoši s andělskými tvářemi, jako kdyby se zrovna vrátili z kostela, kde byli ministrovat. Tím se však vysvětluje mnohé. Lidovci jsou v regionu strana, u níž je široká podpora obyvatelstva očekávatelná. Rakouští lidovci ostatně také vyhráli a vyhráli také s tématem migrace. Fidesz je sice více hardcore, ale zase si jako strana vystačí sama (nepočítaje koalici s křesťanskou stranou, kterou ale není příliš významná). Lidovci v Rakousku potřebovali do koalice Svobodné, což je zase strana extrémní pravice, čímž se skládá poměrně podobný obrázek.
Když tedy dojmy spojím dohromady, řekl bych, že Maďaři si nechtějí rušit svůj klid. Orbán tu zřejmě hraje úlohu garanta, že vše bude, tak jak je. V Čechách myslím nemáme stejného politika. Orbán typově není maďarský Okamura ani Babiš a je také znát, že na rozdíl od obou je to politik velmi zkušený. V politice je už asi 30 let. Znamená to, že politika je dneska silně závislá na individualitách anebo je Maďarsko země svými podmínkami odlišné (význam polohy pro téma migrace, silnější národní vědomí, vazba na křesťanství)?
Plakát Jobbiku, nacionalistické pravice.
Pan Holík vypadá jako slušňák, kandiduje za Fidesz.
Pan Ďurčáň (tak se to čte, ne píše), další veterán maďarské poliky, bývalý premiér. Volby mu moc nevyšly.
Asi nejvýznamnější opoziční strana, nepočítaje Jobbik, je to strana podle názvu sociálně demokratická. Maďarskou specialitou je však to, že tato levicová strana má v ekonomických otázkách často pravicovější postoje než nominálně pravicový Fidesz. Fidesz je totiž hlavně protekcionistický.
Pan Dežo.George Soros objímá opoziční lídry, kteří drží v ruce nůžky, jimiž určitě chtějí stříhat plot, který Maďarsko odděluje od Srbska.Strana, která se tak tak dostala do parlamentu. Je to relativně nová strana – zeleně liberální.
Pár dalších potřehů z Maďarska:
Maďarsko je zemí pomníků a soch. Těžko bude existovat na světě země, kde jich je na jednoho obyvatele více. Občas jsem měl pocit, že každý zemřelý Maďar dostane vlastní sochu, občas jsem dostávál strach, že mě ti mrtví Maďaři sledují. Jakby taky ne, pokaždé, když se ohlédnete, je tam mrtvý Maďar. Sochy jsou v Budapešti doslova všude, ne jen na náměstích, ale třeba prostě na rohu ulice v parku, kdekoliv.
Maďarská kultura mi přišla výrazně maskulinní, což se projevuje třeba právě na těch pomnících. Genderový poměr je asi 1000:1. I na plakátech kandidujících politiků byli vesměs samí muži, až na pár výjímek.
V Maďarsku je dle mého soudu ze všech středoevropských zemí nejvyspělejší kultura veřejnéh prostoru. Na tom, jak jsou zařízeny parky, náměstí a plácky si Maďaři dávají záležet, nejsou to ani nějaké okázalé výtvory, které by chtěl někdo fotit do turistických průvodců, ale je vidět, že jim na tom záleží a že pro to mají cit a že to udělají dobře, protože chápou, že je to potřeba. Jenom takový malý rozdíl – V Maďarsku jsou lavičky, normální lavičky, na kterých se dá sedět. V Ostravě jsou místa, kde by se sedět dalo a nikoho nenapadne, že by tam lavička mohla být (lidi jsou přece všichni normálně doma) a pak jsou tam místa, která jsou zařízena nově a moderně, s evidentní snahou se ukázat a místo lavičkami se osadily takovými krabicemi (náměstí, nádraží), které když nějaký designér navrhoval tak na papíře vypadaly cool, s tou vadou, že nejsou moc na sezení. Napadlo mě, jestli to fakt není jakási zakořeněný zásek slovanských národů, že sice dokáží být vřelí a pohostinní, ale nemají cit pro veřejnost a veřejné. Projevuje se to taky ve způsobu oblékání. Maďaři se oblékají rozhodně elegantněji než my, ne přehnaně módně, ale je tam jakási základní zajištěná úroveň, tzn. neobjevuje se tam taková ta bezelstná ignorance trekingových bot, tepláků, sportovního šusťáku, sandálů s ponožkami atp. Prostě se samosebou rozumí, že na veřejnosti ve městě není doma nebo na výletě.
Sem tam mi někdo řekne, že vypadám jako Harry Potter (asi kvůli brýlím), v Budapešti se mi ale stalo, že na mě v bistru setrvale zíralo jedno obtloustlé dítě. Bylo mi to divné, ale zrovna jsem se ládoval naloženými paprikami, tak jsem si toho nevšímal. Pak na mě ale začali zírat i jeho rodiče a něco si šeptat. Nakonec za mnou otec přišel a zeptal se zcela vážně, jestli jsem Harry Potter. Když se dozvěděli, že ani nejsem z Anglie, bylo to dítě děsně zklamané.
Během posledního týdnu jsem ušil vlajku občanů EU. Jak vidíte na obrázku, je stejná jako obvyklá vlajka Unie, jen má převrácené barvy. Plocha je žlutá, místo modrá a hvězdy jsou modré, místo žluté. Je to tedy takový negativ. Modré hvězdy jsem ještě vyvedl o něco světleji, abych zdůraznil, že státy nejsou tak důležité. Občanem EU je každý bez ohledu na to, kde žije.
Proč nová vlajka? Zaprvé mám nejradši žlutou barvu a tahle verze se mi líbí víc než ta modrá. Druhý důvod souvisí s tím, že EU je vždy braná jako synonymum unijních institucí (Evropská komise, parlament atd.). Když někdo proti Unii protestuje, je to ten zlý „Brusel“, a když ji někdo naopak podporuje, je to ten hodný „Brusel“, který posílá peníze a kultivuje nás. Instituce jsou přitom výtvorem, který nespadl z nebe, ale existuje jen proto, že si ho někdo zřídil, tedy my. Když se nám EU nelíbí, proč bychom ji nemohli změnit? Pokud se někomu EU zdá příliš levicová, proč by ji nemohl změnit? Pokud se mu zdá moc málo levicová, mohl by ji také změnit. Pokud mu vadí, že z obav o korektnost nezdůrazňuje národní kulturní dědictví, může si ji také změnit, atp..
Společnost je ostatně vždycky dvojí, to slovo vždycky označuje dvě různé věci: společnost – kolektiv lidí; a společnost – normativní řád či instituce, které poskytují pravidla jednání. Vztah obojího je rozporný, protože platí, že instituce a normy vycházejí od lidí, kteří si je v principu mohou vytvořit jakékoliv. Zároveň ale je každý zpravidla v situaci, kdy normy poslouchá, nikoliv mění. Tyto dva významové obsahy jsou dva také proto, že je nelze vzájemně redukovat, a jejich propojování je obtížné. V diskuzích o EU to ale vypadá jako by nebyly dva, ale pouze jeden. EU působí jako vnější nepřítel, kterému se vzdáme, nebo před ním utečeme.
Nesouhlasit s EU jako takovou je legitimní postoj. Ale připadá mi, že většina kritiky vůči Unii, která je slyšet, je pouze kritikou EU jakožto konkrétní instituce, nikoliv samotné myšlenky, že v současném světě velkých měřítek a velkých hráčů jako je USA, Čína nebo Rusko je smysluplné evropskou spolupráci institucionalizovat. Zdá se mi proto důležité, ujistit se o tom, že základ EU nejsou instituce, ale lidé. Instituce se jistě mění obtížně, ale předpokladem pro to je samotné vědomí sounáležitosti, které vychází z pocitu, že ti, na kterých taková změna závisí, jsme nakonec my; že občané EU jsme my, bez ohledu na názor.
Proto tedy tato vlajka, která doplňuje zamlčenou dualitu slova společnost v případě EU. Stávající vlajka je v jistém smyslu zprofanovaná, protože visí před institucemi EU a u nás se objevuje především tam, kde se za peníze z EU postavil nějaký most nebo čistička. Tím se však také buduje mylné dělení my (potřební Češi) versus oni (Bruselští dárci). Modrá vlajka je svázaná se současnou podobou Unie. Vlajka invertovaná symbolizuje EU jakožto možnost, která je na nás. Unii takovou jakou bychom chtěli.
Jako aktivista, demonstrant či vlajkonoš nejsem příliš schopný, ale pokud by tuto vlajku chtěl někdo převzít, nabízím jí k širokému využití, a to i těm, kterým se současná podoba EU nelíbí vůbec a představovali by si změnu nikoliv drobnou, nýbrž zevrubnou. Neměli by se stydět své názory projevit, měli by také být vidět. I radikální změna EU je možná.
Sociologie se vytrácí, alespoň se to tak zdá. Za prvé se rozpadá do spousty nových oborů, které už nemají klasickou podobu něco-logie, říká se jim něco studies (gender studies, game studies, toilet studies). Tedy, z jednotlivých témat, které sociologie studuje, se stavájí samostatné obory se samostatnými časopisy, konferencemi a katedrami. A za druhé se stále více prosazují sociologii blízké obory, jako je geografie, kulturní antropologie a historie. Sociologie vždycky s příbuznými obory soupeřila, ale tradičně to byla spíš ekonomie a psychologie (historie však možná taky). Obsazení se mění, ale nyní se zdá, že sociologie prohrává. Je otázka, kam tento vývoj bude pokračovat, jestli zůstane ve stávající podobě nebo půjde stále dál a povede k zániku institucionálně samostatné sociologie. Mimochodem, nemá ho cenu ho chápat jako nějaký omyl, plíživé zlo či zvůli vynořivší se odkudsi. Je to vývoj, který vyplývá do značné míry z toho, že sociologie se sama ocitla ve slepé uličce a už dlouhou dobu zůstává bezradná. Otázku příčin nechám teď stranou.
Je to vývoj, který zároveň klame. Sociologie se totiž jen nerozpadá, ale zároveň jakoby do zmíněných oborů propašovávala své postupy a postoje. Jestliže sociologie mizí třeba v antropologii, tak se antropologie také sociologizuje. Ještě více je to patrné na oněch studies, které ze sociologie zdědily téměř vše. Ve skutečnosti tedy sociologie také pokračuje a v jistém smyslu pokračuje daleko snáze, než když by zůstala sociologií. To, nad čím v rámci sociologie visel otázník, protože tu byla tradice polemických diskuzí a taky alternativní paradigmata a teorie, se stává v oněch nových oborech samozřejmě braným předpokladem. Nediskutuje se to a nepochybuje se o tom, protože takové diskuze už jsou sociologické a tedy mimo rámec oboru, ale přesto se to stává daným rámcem, na který je onen obor závislý. Je to vlastně elegantní způsob, jak se vypořádat se situací, kdy sociologie poněkud bezvýchodně nebyla schopna mezi teoriemi rozhodnout. Po postmoderním obratu už se o to přestala snažit a toto je východisko, jak tento problém obejít. Nejvíce tato sitauce paradoxně pomohla těm paradigmatům, který byly postmodernou prohlášeny za přežité, především marxismu. Je to marxismus nerozvinutý jakožto ucelená teorie, spíše jen takové mlhavé pozadí, které ale doplněno o vhodné metodické postupy je perfektně vhodné pro to, co dnes sociální vědu legitimizuje především – chrlení článků. Marxismus je hodnotově velmi vyprofilovaný a tak jaksi sám o sobě poskytuje vědeckému bádání smysl a směr. Ve výsledku se v těch jednotlivých oborech stále dokola a na všech možných reáliích ukazuje to samé – bezútěšný stav nerovnosti, pouze se za obvyklé aktéry – soupeřící třídy – dosazují třeba rasy nebo gendery. Pro současnou sociální vědu je totiž typický idiografický přístup – tedy zkoumání jednotlivostí. Míst, prostředí, různých typů skupin je nekonečno, což znamená nekonečný materiál pro to, aby se zde ukazovaly a prokazovaly ona základní (překvapivá ba šokující) zjištění, které známe už třicet a více let, od těch, kdo je poprvé formulovali (Bourdieu, Foucault, Latour ad.). V tomto ohledu to není výsledek nijak zvlášť zářný, spíše je dost hloupý. V tom se ukrývá také šance zpětné reakce a návratu k sociologii a jejímu jádru. Ostatně například ona antropologie je vlastně obecnější vědou než sociologie a obrat k ní by sliboval přehodnocení základních východisek oboru. Připadá mi však, že antropologie je dnes sociologizována právě v tom nešťastném smyslu, že se stává marxismem formou kvalitativního výzkumu, že tedy ryze sociologická (nebo spíše sociocentrická) optika vzniknuvší v prostředí industriálního kapitalismu 19. století se univerzalizuje a zaměňuje se za obecně lidskou.
Sociální vědy pracují se dvěma druhy pojmů. Jeden z nich jsou pojmy označující něco časově a místně specifického. Příkladem může být třeba kapitalismus, absolutismus, globalizace, to všechno jsou jevy, které nastaly někdě a někdy, nastaly a nastat nemusely. Pak je druhá skupina pojmů, u nichž tato možnost nepřichází v úvahu. Jsou jaksi apriorní a pokud tu vůbec pro sociální vědy něco k popisování je, tak je lze uplatnit, nebo spíš těžko se jim vyhneme. Sem bychom mohli řadit třeba pojmy jako je jednání, společnost, sociální struktura, subjekt, interakce. K interakcím dochází v každé společnosti, společnost bez interakcí si nelze představit. Tak by se to třeba řeklo a toto vysvětlení stojí zapozornost. Zdůvodňuje univerzalitu jednoho pojmu (interakce) spojení s druhým pojmem (společnost), jehož univerzalitu už předpokládá. Je to tedy vysvětlení kruhové.
Pak by byla ještě skupina pojmů nejasně zařaditelných. Například národ a stát. Na první pohled bychom mohli soudit, že lidé mají vždycky nějakou národnost a že si vždycky vytváří nějakou formální politickou jednotu typu státu. V případě těchto dvou pojmů se už ale takové postoje považují spíše za překonané a řadí se k první skupině těch historicky místně podmíněným. Tedy národ a stát se chápe jako specificky novověké jevy či instituce.
Ve skutečnosti ale žádné dva druhy nejsou, všechny pojmy patří do první kategorie a je jen na nás, abychom si to dokázali uvědomit. Stejný postup, jaký se uplatnil na národ a stát lze použít na jakýkoliv pojem. Je to přitom neobyčejně těžké obzvláště pro ty, kteří jsou na takové pojmy zvyklí, myslí v nich, jsou v nich zamotaní, nosí je jako šaty, kterých si přestali být vědomi – myslím tím sociální vědce. Jsou zvyklí kritizovat a pochybovat, ale takovou kritiku zase formulují v těchto pojmech, v tomto ohledu jsou naprosto slepí a nedá se jim to vysvětlit. Není to totiž věc vysvětlování, alespoň ne výlučně, protože to je právě závislé na pojmech. Změna nebo spíše proměna, která dovolí zbavit se této závislosti, je těžko zachytitelná. Je podle mě možná jen v případě, když se člověk sám v intelektuálním světě, který si zbudoval, necítí dobře a sám se snaží jej přesáhnout. Ani to však nestačí, protože i v takové situaci vedou první kroky do prázdna, ze kterého jímá úzkost. Bude k nim ochoten spíše mladý člověk, jehož intelektuální zázemí ještě není tak bohaté a snadněji se jej tedy vzdá. Co se stává spíš je, že si někdo k oněm pojmům (a metodám a teoriím) o to víc přimkne, protože jsou to nakonec ony, které zakládají jeho odbornost. Je sice zklamán, že naděje s nimi spojené se nanaplnily (to je jaksi obecný stav sociálních věd posledních padesáti let), ale přesto může uctívat alespoň kritéria, podle kterých se naplnit měly. Je pak odborníkem na modely a vzdušné zámky. Není to vlastně ani tak nic nelogického. Dost možné, že jen v oněch pomyslných slunečních městech lze opravdu být odborníkem, protože jen tam je vše odborně zachytitelné, či vyjádřeno jinak: jen taková města jsou odborníků hodna. Úzkost a slast mají k sobě vždycky blízko. Úzkost z nesmyslnosti vlastního počínání, lze uchlácholit uspokojením nad logikou vnitřního světa oboru, teorie, či paradigmatu, či metody. Samy v sobě dávají smysl, tak byly vyrobeny, intelektuálně založeným lidem onen intelektuální řád (a také to, že právě oni jsou mu schopni porozumět) uklidňuje. Nakonec lze nadávat taky na ostatní, že oni to nepochopili a podle těch krásných schémat se nechovají.
Párkrát jsem už psal o hipsterech a sledoval jejich měnicí se podobu. Mezitím se dřevorubec okoukal a začíná se nosit nový model, který připomíná rybáře nebo námořníka. Zase je to tedy návrat k čemusi opravdovému, ne-městkému, jen se zvolila nová podoba. Adam Junek v LN to nazval ychtyosexuálem (místo dřívějšího lumbersexuála), ale to se fakt asi neujme. Poznávacím znamením rybáře je obzvláště jeho čepice, je to ta jednoduchá ohrnutá, nejlépe červená. V Praze na Letné k jejímu rozšíření podle mě přispělo pásmo filmů Billa Murrayho (v Oku), tedy i s jeho filmem Life Aquatic, kde tuhle čepici nosí. Nosili ji pak i všichni promítači a ostatní lidi z Oka.
Dalším znamením je taková ta bunda tmavě modrá nejčastěji se zapínatelnými bílými očky. Chtěl jsem nějakého rybáře vyfotit, ehm ulovit a podařilo se mi to. Tady je (i když fotka není moc dobrá):
Na internetu se pak dají najít další:
Pak mě kamarádka upozornila, že tu je i kapela, která tento styl připomíná, i když tady je to spíš takový working class look. Sleaford mods. Je to současné a …jiné. Je to taky skvělý příklad toho, jak si někdo může na vzhledu dát hrozně záležet (jsou to opravdu mods) tím způsobem, že chce vypadat dokonale nenápadně a obyčejně. Většina lidí by jim asi uvěřila, že ty klipy natáčeli po směně v místním přístavu. I ta hudba je taková, zpěvák působí jako by ho někdo vytáhl z přístavu, aby něco zařval do mikrofonu. Ještě lepší je postava toho druhého chlápka, který konzistentně ve všech klipech nedělá nic, jen pokyvuje hlavou. Někdy třeba jen kouří, pije nebo si hledá něco na mobilu. A takhle nic nedělá i na koncertu, prostě tam stojí.
Zřejmě mám poslední dobou na setkání s mytickými osobnostmi štěstí. Minule Krychlič a dnes Mirko Mirko, slavný ostravský vynálezce, lidový lečitel (autor bestselleru Masáže z pasáže) a showman. Nevěděl jsem, že ve volném čase se věnuje i teatrologii. Šel jsem do divadla, kde po představení navazovala diskuze o iluzivnosti. Já jsem se jí na vyzvání přítele Paulíčka také zúčastnil a seděl přímo naproti Mirkovi. Většinu času jsem ho jen poslouchal, je to už starý pán, ale měl mnoho co říci. Fantazie!
Zde Mirko v televizi i s Michaelem Jacksonem (!) a Helenou Vondráčkovou:
Mluvilo se o tom, že to bude velmi těsné, třeba o několik tisíc hlasů, nakonec jich bylo sto padesát tisíc, ale přeci jen to bylo těsnější, než jsem čekal.
Jaké asi bude druhé Zemanovo období? Nejhorší scenář je asi ten, že teď ztratí jakékoliv zábrany a bude si dělat co chce. Vzhledem k tomu, že na prezidentovi je závislý celý ústavní systém, není to nijak růžová představa. Od nynějška to může být tak, jak chce prezident, nebo to nebude vůbec. Zásadní budou samozřejmě okamžiky jmenování, nejblíže jmenování vlády. Prezident si třeba může nadiktovat, koho chce ve vládě, nebo si může nadiktovat, s kým ta vláda bude (SPD, KSČM?).
Nechtěl bych teď být v kůži Andreje Babiše.
Druhou možností může být, že se bude vítězstvím cítit dostatečně uspokojen a spíše se stáhne do ústraní. Moc tomu ale nevěřím, protože Zeman prakticky nemá nic kromě politiky, nemá se kam stahovat. Zeman žije tím, že sám sebe poslouchá, jak pronáší politické projevy.
