Nový fašismus

Mentálně jsem založil nový směr, ne směr politický, vzdor názvu, má blíž k umění, ale to také není přesné, spíš by se dalo říct směr kulturní, možná pop-kulturní. Je založen na jinočtení symbolů. Někdo mi říkal, že si z toho dělám srandu, tedy že je v tom takový ten ironický nadhled, pro nějž není žádný obsah dost matný. Snad i kus tohoto postoje tam je, ale záměr je jiný. Naopak brát symboly vážně, vážněji než je berou politické ideologie, které je používají jako svou vlajku, poznávací znamení, které tmelí jednotu masy. Když symboly vezmeme vážně zadíváme se na ně, zjistíme, že žádný v sobě předepsaný deklarativní význam v sobě nemají. Jsou polysémické. Je to nakonec banální fakt, že hákový kříž nevymysleli nacisti a že v Indii měl úplně jiný význam (ne však jen tam, nalezli bychom určitě něco i v Evropě). Je právě třeba přestat se nechat symboly ovládat. Tady je nejlépe se odkázat na větu Zdeňka Neubauera vytknutou na obálce jedné z jeho knih: Zatím nás symboly ovládaly, nyní je třeba naučit se jim rozumět. (cituji nepřesně podle paměti, protože nemám knihu k dispozici). Jakkoliv tuto snahu nechci chápat politicky (tj. ne např. levicově v opozici vůči fašismu, protože taková pozice je fašismem ještě příliš fascinovaná, ještě z něj příliš žije), je vůči politickým ideologiím subversivní, protože jim v podstatě krade výrazové prostředky. Politické ideologie nepotřebují symboly, ony potřebují symboly požívané určitým způsobem. Především potřebují jejich význam a tedy i formu, kontext, způsob užití standardizovat, resp. stabilizovat, aby mohl být symbol jen takovým nositelem politických postojů (nikoli myšlenek, ty jsou zakázané). Nový fašismus si ale se vším tímto hraje, takže působí opačně. Už ta situace, kdy se mě někdo ptá, proč nosíš hákový kříž, je cenná a mění vše. Takhle se právě fašisty v roce řekněme 1940 nešlo zeptat, protože to bylo nad led-diodu jasnější. A musím dodat, že v tom je originality dost málo – Vicious, Westwood, Laibach, teoreticky Žižek. Kromě konkrétních jistě specifických realizací je nové snad jen to, že se to pojímá jako směr, tedy s nárokem na širší záběr, program, koncepci. Odlišné je taky to, že já to nepojímám jako levici, zajímají mě spíš symboly jako něco otevřeného, jehož význam lze objevovat – a uvědomit si, že nemusí být jen věšákem na ideové obsahy, ale že mohou být svébytné, že si lze uvědomit, že význam je v nich, že jej lze uvidět. Zase zpátky k ZN: kdyby lidi symbolům rozuměli, nemohlo by se stát, že je začnou ovládat. Navíc se mylně domníváme, že ujařmení symboly skončilo s pádem totalitních režimů. Vysmívat se hákovému kříži nebo srpu s kladivem je nakonec dost snadné. Ta otázka visí nad současností, jaké symboly nás ovládají dnes?

Hand heart - Wikipedia

Ale jsou i rozlišují odlišnosti – Nový fašismus – růžový fašismus, tyrkysový fašismus, fauvistický fašismus.

Úvaha o „tom“

O „tom“ se mluví, když je buď „to“ zcela jasné z kontextu – např. banální věta při práci „podej mi to!“, ale taky když se „to“ nechce specifikovat, když se „to“ bojíme nazvat pravým jménem. „To“ je něco čeho se bojíme, u čeho jsme si nejistí. „To“ má blízko tabu. Proto taky třeba „to“ může být název hororu (ev. horor „Věc“, to je podobná logika). Úlohu hlavního „to“ dost dlouho hrál sex. Proto věty „Dělali jsme to!“ nebo „Je to jenom o tom!“ sice samy o sobě nic sexuálního neobsahují, ani vzdáleně, ale přesto je samozřejmě takto čteme. V poslední době však nastal posun, odtud také důvod této úvahy. Zaprvé jsou lidé schopni o sexu daleko více mluvit bez zábran a otevřeně a zadruhé se „to“ přesouvá jinam. V poslední době v tom nastala ze zřejmých důvodů revoluce, která je však myslím jen výsledkem dlouhodobější tendence. Poslední rok se totiž stále opakovaly věty jako „Dostal to?“ „Ona to má!“ (jiný význam!) „Nakazil se tím!“ „Přijel s tím už z ciziny!“. Novým „to“ se stal ten náš virus, resp. „to“ se přesunulo do oblasti zdraví. Zde se zřejmě zahnízdila nová oblast nejistoty a strachu, že „to“ nelze vyslovit, podobně jako tuším jméno té záporné postavy v Harry Potterovi.

Dodám, že lingvista by mě asi doplnil a ukázal by, že „to“ má daleko více významů a použití než jenom ty dva zmíněné. Na věci by to ale nic měnit nemělo.

update: náhdou jsem na na nádraží narazil na tuto báseň Josefa Kainara. Ukazuje to samé, co jsem chtěl říct – spojitost to a strachu:

Fotografie0485