Nynější uprchlická krize znovu otevřela otázku po roli intelektuálů a společenských vědců ve veřejném prostoru. Může o vstřícném či opatrném postoji k uprchlíkům rozhodnout věda, obzvláště věda, která má k tematice blízko, tedy sociologie?
Asi nikoho nepřekvapí, že sociologové s pověstí liberálních levičáků dokážou najít argumenty pro to, abychom se k uprchlíkům zachovali vstřícně. Nicole Horáková a Vladimír Horák (LN 19. 10.) tak například říkají, že migrace je nevyhnutelný proces. Otázkou je pouze to, jak se s ním dokážeme vyrovnat. Ondřej a Tereza Císařovi (iHNed.cz 13. 6.) pak vyvracejí všechny argumenty odpůrců přistěhovalců, například představu o mezikontinentální hodnotové a kulturní neslučitelnosti.
Opačně to však jde také – sociologií lze podložit i úzkostlivou obranu kultury, a to dokonce za pomoci předních sociologických teorií. Sociologie totiž velmi často spoléhá na to, že společnost drží pohromadě hodnotovým konsenzem, který je nutné udržet, protože na něm závisí vše ostatní (ekonomika, politika i sociální normy). Talcottu Parsonsovi, jehož teorie ve své době v podstatě reprezentovala sociologii, se pak vysmívali, že o lidech přemýšlí pouze jako o pitomcích, jakýchsi nádobách, které obsahují kulturu a nic než kulturu. Sociologie nabízí spoustu dalších možností, vybírat si můžete různě; pokud chcete, vlastní názory vždy obhájíte. Snažit se celý obor svázat s dílčí názorovou pozicí nikdy nikam nevede.
Obyčejně je za protipól politicky angažované vědy považována věda čistá, nezúčastněná, neutrální. Ani za tuto možnost se nestavím! Sociologie se zde ve veřejném prostoru angažuje pohříchu málo. Nemám však na mysli angažovanost politickou, alespoň ne v tom smyslu, jak se to obvykle chápe. Sociolog se může do diskusí ve veřejném prostoru zapojit jinak než politik, který obhajuje svůj názor, a možná i jinak než ostatní účastníci. Dovolte mi to ukázat na příkladu uprchlické krize.
Nechoď mi do obýváku!
Obava z příchodu uprchlíků je obavou o domácí normy, hodnoty, o vlastní identitu. Veškeré soudy o kultuře cizí jsou v tomto kontextu vlastně soudy o kultuře domácí. Prohlašuje-li docent Konvička, že islám je „hnusný, špatný a zlý“, neukazuje nám okno do islámské kultury, pouze upozorňuje na ohrožení toho krásného, kvalitního a dobrého, tedy nás. Kde se ale vůbec vzal nápad posuzovat obě kultury jako dvě volby pro stejného člověka? Proč se netážeme, zda si imigranti mohou své zvyky ponechat, ale rovnou nás napadne, že bychom je měli převzít my? Nejsme schopni druhým přisoudit místo, upadáme do představy, že jediný prostor je ten, který zabírají naše chodidla. Když je místo jenom pro jednoho, je celkem jedno, kdo je ten druhý. Druhý je druhý, a kdyby byl první, nebudeme první my.
Opakuje se tak metafora bytu (Přece byste si do bytu nepustili cizího člověka!), jako kdyby bylo území republiky obývákem pouze s jedním místem na kanapi. Stojí-li problém takto, není třeba dumat nad jeho řešením, to vyplývá z prostého pudu sebezáchovy. Důkazem, že o cizí kulturu téměř nejde, je proměna její recepce v jiném kontextu. Na dovolených, nyní pod nálepkou „exotika“, odlišnost naopak vyhledáváme. Nejsou to místa kulturně vzdálená těm, o nichž se v textech alarmistů (snad mi Václav Klaus tuto výpůjčku dovolí) soudí jako o smrdutých hnízdech barbarů. Zajímalo by mě, kam jezdí docent Konvička na dovolenou, jestli se náhodou také nesluní na pláži v Tunisku nebo v Istanbulu neobdivuje krásy Modré mešity.
Nad tím vším se můžeme pozastavovat, ušklíbat se, povytahovat obočí, utahovat si ze „zachránců národa“, je to snad až příliš snadné. Vždyť v každé diskusi se používají různé zkratky, demagogie, málokdo se zdržuje se starostí o konzistenci řečeného. Nic mimořádného. Důležitější je samotný fakt, že tolik lidí strach z běženců zasáhl, a to v situaci, kdy znají uprchlíky pouze z televize. Strach nevyplývá ze soužití s cizími etniky, ale daleko spíše z pocitu vlastní nejistoty a zranitelnosti, které lidé cítí už teď, bez muslimů.
Cizí a ještě cizejší Jakýkoliv kontakt s cizím je náročný na obezřetnost a ohled. Strach z uprchlíků vypovídá o tom, že se necítíme dost fit na to, abychom toto riziko byli schopni podstoupit. Pohledem do historie zjistíme, že migrace, i masové, a kulturní pluralita vůbec jsou pravidlem spíše než výjimkou, ale to ještě neznamená, že jsou jevem neutrálním a že právě teď jsme schopni imigraci čelit. Přijímat uprchlíky se zdá být příliš těžkým balvanem.
Je to pocit doby, který vyplývá z toho, že „éra neomezené nadřazenosti a nadvlády usedlých lidí nad lidmi mobilními se velmi rychle blíží svému konci. Dnes jsme svědky revanše nomádství vůči principům teritoriality a usedlosti. V tekutém stadiu modernosti začíná být usedlá většina ovládána nomádskou a exteritoriální elitou. Údržba cest, tak aby byly silnice uvolněny pro intenzivní kočovnický provoz, a postupná likvidace zbývajících kontrolních míst (hranice, hraniční kontroly) se nyní staly metadůvodem politiky.“ To zde nyní nepromluvil Petr Robejšek, Alexandr Tomský ani jiný konzervativec, nýbrž proslulý levicový sociolog polského původu Zygmunt Bauman. Těmito slovy před patnácti lety nemířil na uprchlíky, nýbrž se snažil popsat obecnou situaci doby nastupujícího 21. století. Je to doba, kdy se kontakt s neznámými lidmi stal každodenním a všudypřítomným. Nemusí se jednat o cizince z jiného kontinentu; nejistotu můžete pociťovat i vůči ostatním cestujícím v autobusu nebo ostatním nakupujícím v supermarketu. Neznáte je, mohou vás okrást nebo jinak poškodit. Musíte se mít na pozoru. Právě toto odcizení redukuje, zplošťuje a omezuje pohled na druhého, nikoliv pouze na cizí etnika. V této situaci se kontakt s něčím ještě cizejším zdá být čímsi, co už prostě nelze unést. Odpor vůči uprchlíkům není reakcí primárně zlovolnou, ale myslím spíše důsledek podmínek, v nichž žijeme.
Opatrně s tím vítáním Z druhé strany se občas ozývá, že bychom se měli projevit jako sebevědomý národ a uprchlíky velkoryse přijmout. O sebevědomí se však nelze jen tak rozhodnout – to buď máte, anebo nemáte. Nejsemsi navíc jist, že velkorysé přijímání uprchlíků svědčí o sebevědomí. Spíše bych řekl, že sebevědomí a sebejistota jsou tu kýženým cílem, který ukazuje na pozadí nejistoty a ohrožení, podobné jako u protistrany.
Vezměte si slogan „Refugees welcome!“ – „Uprchlíci, vítejte!“, kterým je orámován třeba stánek na hlavnímnádraží. Vítají se přece hosté, nikoliv uprchlíci. Vítáte své známé, přátele či lidi pro vás jinak důležité. Jejich návštěva je odměnou spíš pro vás, protože je máte rádi, těšíte se na ně nebo považujete za čest, že přišli. Vítání je formou splátky za tuto laskavost, proto je taky občas okázalé, hlasité i předstírané, což návštěvu celkově zvýrazňuje a rozhlašuje. Když k vám domů přijede skutečně vážený člověk a náležitě ho uvítáte, asi to uslyší i sousedé, což není nedopatření, nýbrž součást věci. Všimněte si navíc, že jsme se znovu vrátili k metafoře bytu či domova.
Pomoc si přece žádá úplně jiné zacházení. Chcete-li druhému pomoci, myslíte na něj, nikoliv na sebe. Je-li účelem ten druhý, není váš stav až tak podstatný. Proto může dát peníze žebrákovi i chudý člověk, pro kterého to znamená, že možná kvůli tomu poskytnutému daru nezaplatí nájem. Protože pomoc ohrožuje svého původce – vždycky bude křehká a výjimečná. Po této křehkosti není ve zmíněném vítacím sloganu ani památky. Vítáním uprchlíků jako bychom říkali, že vítáme jejich nouzi, díky níž jsme se mohli osvědčit jako dobří hostitelé. Okázalá pomoc je vždycky pochybná. Je velmi neslušné pomáhat „hlasitě“, protože se tím indiskrétně upozorňuje na nouzi druhého. Až budete ve srabu, budete chtít, aby to všichni věděli, aby vás vítali s pompou, natáčeli vás a cpali vás na plakáty? Že se v dnešní mediální realitě tento způsob pomáhání pod vedením všelijakých polobrit (termín písničkáře Xaviera Baumaxy) a celebrit stal normou, je spíš smutné.
Generalizovaná solidarita má totiž také svoji logiku. Ingredience přitom nejsou až tak odlišné od protitábora, spíš jinak promíchané. I u solidarity hraje důležitou roli identitární rozměr, pouze nyní je to identita lidské bytosti, která odsouvá specifika etnická, národnostní, kulturní a náboženská jako druhotná a sociálně podmíněná. Zatímco mobilizace obránců národa zvýrazňuje hranice komunity, potvrzuje se všelidská solidarita ve své schopnosti společnost reformovat. Oboje působí jakožto sebenaplňující se proroctví. Stvořím-li hranice, mohu pak osobu za nimi označit jako odlišnou; integrujili cizince, mohu ho označit za společenskou bytost v západním slova smyslu, což nakonec znamená osobu, se kterou se lze dohodnout.
Neznamená to tedy, že by lidé otevření imigraci chápali kulturní rozdíly jako nepodstatné a neutrální. Strach z jistých kulturních aspektů, třeba z postoje muslimů k ženám, však může být také podnětem ke snaze změnit u přijatých muslimů (nebo obecně u „těch druhých“) jejich postoje. Spousta levicově smýšlejících lidí má dost možná z islámské kultury podobnou hrůzu jako docent Konvička, zrovna tak by se hrozila toho, kdyby právo šaría mělo pronikat do domácích zvyklostí. Volí však jiné východisko: nikoliv segregaci, nýbrž osvětu, která by náboženství, které v arabské kultuře může být prolnuto se státními institucemi, postavilo na vedlejší kolej.
Postoj to není nelogický už proto, že k nám cizí kultury tak jako tak pronikat budou. Současná migrační vlna je pouze více viditelná, ale cizinci se k nám běžně stěhují. Když v pražské ulici U Bulhara někdo velkým písmem nasprejoval azbukou nápis „Praha je ruské město!“, žádné demonstrace se nekonaly. „Televizní“ uprchlíci táhnou víc, možná bychom se ale také mohli věnovat cizincům, kteří už to jsou.
Nevyzývám k nečinnosti Dovolte mi shrnutí. Obě názorové strany kritizuji, obzvláště předkládají-li obraz světa, v němž se rozhodnutí o vstřícném anebo obezřetně podezíravém postoji k uprchlíkům zdá jednoznačné. Oboje se zároveň snažím interpretovat jako reakci logickou, která kopíruje představy, jež sociologové rozvíjejí už řadu let. Sociologové se snaží společnosti porozumět, ale vždycky své koncepce také podrobují kritice, znají jejich slabiny a vědí, že existují alternativní náhledy. A toto pozadí mohou v diskusi veřejných otázek rozkrývat. Mohou tím přispět k vzájemnému porozumění znesvářených stran a otevřít tak prostor pro dosažení společenského konsenzu. Názorové střety totiž velmi lehko upadají do mytologického boje dobra se zlem, kdy nikdo nikoho už neposlouchá, protože má toho druhého za blbce nebo ďáblova služebníka. Sociolog může ukázat, že projevené názory dávají smysl, ale že také mají své limity.
Tím nevyzývám k hledání třetích cest, ke kompromisům, k lavírování nebo k nečinnosti, jen říkám, že jednání je věc politiky, případně občanské angažovanosti, nikoliv vědy nebo sociologie. Sám samozřejmě také chodím k volbám, a když Václav Klaus prosadí referendum o uprchlících, půjdu v něm hlasovat. O tom, kterou možnost zvolím, si však budu muset nakonec rozhodnout sám, tak jako ostatní.
Autor působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Za kritické připomínky k textu děkuje kolegům, obzvláště pak Martinu Volkovi
Je velmi neslušné pomáhat „hlasitě“, protože se tím indiskrétně upozorňuje na nouzi druhého. Až budete ve srabu, budete chtít, aby to všichni věděli, aby vás vítali s pompou, natáčeli vás a cpali vás na plakáty?
Vítají se přece hosté, nikoliv uprchlíci. Vítáte své známé, přátele či lidi pro vás jinak důležité. Jejich návštěva je odměnou spíš pro vás, protože je máte rádi, těšíte se na ně…