Vlajka občanů Evropské unie

Během posledního týdnu jsem ušil vlajku občanů EU. Jak vidíte na obrázku, je stejná jako obvyklá vlajka Unie, jen má převrácené barvy. Plocha je žlutá, místo modrá a hvězdy jsou modré, místo žluté. Je to tedy takový negativ. Modré hvězdy jsem ještě vyvedl o něco světleji, abych zdůraznil, že státy nejsou tak důležité. Občanem EU je každý bez ohledu na to, kde žije.

Proč nová vlajka? Zaprvé mám nejradši žlutou barvu a tahle verze se mi líbí víc než ta modrá. Druhý důvod souvisí s tím, že EU je vždy braná jako synonymum unijních institucí (Evropská komise, parlament atd.). Když někdo proti Unii protestuje, je to ten zlý „Brusel“, a když ji někdo naopak podporuje, je to ten hodný „Brusel“, který posílá peníze a kultivuje nás. Instituce jsou přitom výtvorem, který nespadl z nebe, ale existuje jen proto, že si ho někdo zřídil, tedy my. Když se nám EU nelíbí, proč bychom ji nemohli změnit? Pokud se někomu EU zdá příliš levicová, proč by ji nemohl změnit? Pokud se mu zdá moc málo levicová, mohl by ji také změnit. Pokud mu vadí, že z obav o korektnost nezdůrazňuje národní kulturní dědictví, může si ji také změnit, atp..

Společnost je ostatně vždycky dvojí, to slovo vždycky označuje dvě různé věci: společnost – kolektiv lidí; a společnost – normativní řád či instituce, které poskytují pravidla jednání. Vztah obojího je rozporný, protože platí, že instituce a normy vycházejí od lidí, kteří si je v principu mohou vytvořit jakékoliv. Zároveň ale je každý zpravidla v situaci, kdy normy poslouchá, nikoliv mění. Tyto dva významové obsahy jsou dva také proto, že je nelze vzájemně redukovat, a jejich propojování je obtížné. V diskuzích o EU to ale vypadá jako by nebyly dva, ale pouze jeden. EU působí jako vnější nepřítel, kterému se vzdáme, nebo před ním utečeme.

Nesouhlasit s EU jako takovou je legitimní postoj. Ale připadá mi, že většina kritiky vůči Unii, která je slyšet, je pouze kritikou EU jakožto konkrétní instituce, nikoliv samotné myšlenky, že v současném světě velkých měřítek a velkých hráčů jako je USA, Čína nebo Rusko je smysluplné evropskou spolupráci institucionalizovat. Zdá se mi proto důležité, ujistit se o tom, že základ EU nejsou instituce, ale lidé. Instituce se jistě mění obtížně, ale předpokladem pro to je samotné vědomí sounáležitosti, které vychází z pocitu, že ti, na kterých taková změna závisí, jsme nakonec my; že občané EU jsme my, bez ohledu na názor.

Proto tedy tato vlajka, která doplňuje zamlčenou dualitu slova společnost v případě EU. Stávající vlajka je v jistém smyslu zprofanovaná, protože visí před institucemi EU a u nás se objevuje především tam, kde se za peníze z EU postavil nějaký most nebo čistička. Tím se však také buduje mylné dělení my (potřební Češi) versus oni (Bruselští dárci). Modrá vlajka je svázaná se současnou podobou Unie. Vlajka invertovaná symbolizuje EU jakožto možnost, která je na nás. Unii takovou jakou bychom chtěli.

Jako aktivista, demonstrant či vlajkonoš nejsem příliš schopný, ale pokud by tuto vlajku chtěl někdo převzít, nabízím jí k širokému využití, a to i těm, kterým se současná podoba EU nelíbí vůbec a představovali by si změnu nikoliv drobnou, nýbrž zevrubnou. Neměli by se stydět své názory projevit, měli by také být vidět. I radikální změna EU je možná.

Končí sociologie nebo naopak vítězí?

Sociologie se vytrácí, alespoň se to tak zdá. Za prvé se rozpadá do spousty nových oborů, které už nemají klasickou podobu něco-logie, říká se jim něco studies (gender studies, game studies, toilet studies). Tedy, z jednotlivých témat, které sociologie studuje, se stavájí samostatné obory se samostatnými časopisy, konferencemi a katedrami. A za druhé se stále více prosazují sociologii blízké obory, jako je geografie, kulturní antropologie a historie. Sociologie vždycky s příbuznými obory soupeřila, ale tradičně to byla spíš ekonomie a psychologie (historie však možná taky). Obsazení se mění, ale nyní se zdá, že sociologie prohrává. Je otázka, kam tento vývoj bude pokračovat, jestli zůstane ve stávající podobě nebo půjde stále dál a povede k zániku institucionálně samostatné sociologie. Mimochodem, nemá ho cenu ho chápat jako nějaký omyl, plíživé zlo či zvůli vynořivší se odkudsi. Je to vývoj, který vyplývá do značné míry z toho, že sociologie se sama ocitla ve slepé uličce a už dlouhou dobu zůstává bezradná. Otázku příčin nechám teď stranou.

Je to vývoj, který zároveň klame. Sociologie se totiž jen nerozpadá, ale zároveň jakoby do zmíněných oborů propašovávala své postupy a postoje. Jestliže sociologie mizí třeba v antropologii, tak se antropologie také sociologizuje. Ještě více je to patrné na oněch studies, které ze sociologie zdědily téměř vše. Ve skutečnosti tedy sociologie také pokračuje a v jistém smyslu pokračuje daleko snáze, než když by zůstala sociologií. To, nad čím v rámci sociologie visel otázník, protože tu byla tradice polemických diskuzí a taky alternativní paradigmata a teorie, se stává v oněch nových oborech samozřejmě braným předpokladem. Nediskutuje se to a nepochybuje se o tom, protože takové diskuze už jsou sociologické a tedy mimo rámec oboru, ale přesto se to stává daným rámcem, na který je onen obor závislý. Je to vlastně elegantní způsob, jak se vypořádat se situací, kdy sociologie poněkud bezvýchodně nebyla schopna mezi teoriemi rozhodnout. Po postmoderním obratu už se o to přestala snažit a toto je východisko, jak tento problém obejít. Nejvíce tato sitauce paradoxně pomohla těm paradigmatům, který byly postmodernou prohlášeny za přežité, především marxismu. Je to marxismus nerozvinutý jakožto ucelená teorie, spíše jen takové mlhavé pozadí, které ale doplněno o vhodné metodické postupy je perfektně vhodné pro to, co dnes sociální vědu legitimizuje především –  chrlení článků. Marxismus je hodnotově velmi vyprofilovaný a tak jaksi sám o sobě poskytuje vědeckému bádání smysl a směr. Ve výsledku se v těch jednotlivých oborech stále dokola a na všech možných reáliích ukazuje to samé – bezútěšný stav nerovnosti, pouze se za obvyklé aktéry – soupeřící třídy – dosazují třeba rasy nebo gendery.  Pro současnou sociální vědu je totiž typický idiografický přístup – tedy zkoumání jednotlivostí. Míst, prostředí, různých typů skupin je nekonečno, což znamená nekonečný materiál pro to, aby se zde ukazovaly a prokazovaly ona základní (překvapivá ba šokující) zjištění, které známe už třicet a více let, od těch, kdo je poprvé formulovali (Bourdieu, Foucault, Latour ad.). V tomto ohledu to není výsledek nijak zvlášť zářný, spíše je dost hloupý. V tom se ukrývá také šance zpětné reakce a návratu k sociologii a jejímu jádru. Ostatně například ona antropologie je vlastně obecnější vědou než sociologie a obrat k ní by sliboval přehodnocení základních východisek oboru. Připadá mi však, že antropologie je dnes sociologizována právě v tom nešťastném smyslu, že se stává marxismem formou kvalitativního výzkumu, že tedy ryze sociologická (nebo spíše sociocentrická) optika vzniknuvší v prostředí industriálního kapitalismu 19. století se univerzalizuje a zaměňuje se za obecně lidskou.

 

Dva druhy pojmů v sociálních vědách

Sociální vědy pracují se dvěma druhy pojmů. Jeden z nich jsou pojmy označující něco časově a místně specifického. Příkladem může být třeba kapitalismus, absolutismus, globalizace, to všechno jsou jevy, které nastaly někdě a někdy, nastaly a nastat nemusely. Pak je druhá skupina pojmů, u nichž tato možnost nepřichází v úvahu. Jsou jaksi apriorní a pokud tu vůbec pro sociální vědy něco k popisování je, tak je lze uplatnit, nebo spíš těžko se jim vyhneme. Sem bychom mohli řadit třeba pojmy jako je jednání, společnost, sociální struktura, subjekt, interakce. K interakcím dochází v každé společnosti, společnost bez interakcí si nelze představit. Tak by se to třeba řeklo a toto vysvětlení stojí zapozornost. Zdůvodňuje univerzalitu jednoho pojmu (interakce) spojení s druhým pojmem (společnost), jehož univerzalitu už předpokládá. Je to tedy vysvětlení kruhové.

Pak by byla ještě skupina pojmů nejasně zařaditelných. Například národ a stát. Na první pohled bychom mohli soudit, že lidé mají vždycky nějakou národnost a že si vždycky vytváří nějakou formální politickou jednotu typu státu. V případě  těchto dvou pojmů se už ale takové postoje považují spíše za překonané a řadí se k první skupině těch historicky místně podmíněným. Tedy národ a stát se chápe jako specificky novověké jevy či instituce.

Ve skutečnosti ale žádné dva druhy nejsou, všechny pojmy patří do první kategorie a je jen na nás, abychom si to dokázali uvědomit. Stejný postup, jaký se uplatnil na národ a stát lze použít na jakýkoliv pojem. Je to přitom neobyčejně těžké obzvláště pro ty, kteří jsou na takové pojmy zvyklí, myslí v nich, jsou v nich zamotaní, nosí je jako šaty, kterých si přestali být vědomi  – myslím tím sociální vědce. Jsou zvyklí kritizovat a pochybovat, ale takovou kritiku zase formulují v těchto pojmech, v tomto ohledu jsou naprosto slepí a nedá se jim to vysvětlit. Není to totiž věc vysvětlování, alespoň ne výlučně, protože to je právě závislé na pojmech. Změna nebo spíše proměna, která dovolí zbavit se této závislosti, je těžko zachytitelná. Je podle mě možná jen v případě, když se člověk sám v intelektuálním světě, který si zbudoval, necítí dobře a sám se snaží jej přesáhnout. Ani to však nestačí, protože i v takové situaci vedou první kroky do prázdna, ze kterého jímá úzkost. Bude k nim ochoten spíše mladý člověk, jehož intelektuální zázemí ještě není tak bohaté a snadněji se jej tedy vzdá. Co se stává spíš je, že si někdo k oněm pojmům (a metodám a teoriím) o to víc přimkne, protože jsou to nakonec ony, které zakládají jeho odbornost. Je sice zklamán, že naděje s nimi spojené se nanaplnily (to je jaksi obecný stav sociálních věd posledních padesáti let), ale přesto může uctívat alespoň kritéria, podle kterých se naplnit měly. Je pak odborníkem na modely a vzdušné zámky. Není to vlastně ani tak nic nelogického. Dost možné, že jen v oněch pomyslných slunečních městech lze opravdu být odborníkem, protože jen tam je vše odborně zachytitelné, či vyjádřeno jinak: jen taková města jsou odborníků hodna. Úzkost a slast mají k sobě vždycky blízko. Úzkost z nesmyslnosti vlastního počínání, lze uchlácholit uspokojením nad logikou vnitřního světa oboru, teorie, či paradigmatu, či metody. Samy v sobě dávají smysl, tak byly vyrobeny, intelektuálně založeným lidem onen intelektuální řád (a také to, že právě oni jsou mu schopni porozumět) uklidňuje. Nakonec lze nadávat taky na ostatní, že oni to nepochopili a podle těch krásných schémat se nechovají.