Dojmy z Berlína

Po delší době jsem navštívil Berlín. Je to teď město usedlejší. Více cyklistů, více usměvavých lidí, méně divných lidí, více dětí. Kamarád zmínil článek v Respektu, ve kterém se chválí, že cyklisti v Berlíně jezdí po chodníku. Přispívá to prý ke vzájemné toleranci. Celé město mi vlastně připadá jako by si ho Respekt vysnil. Je velmi levicové, to zde kouká na každém kroku, ale je to taková ta levice, která by nejradši, aby se všichni měli rádi a jinak zůstalo vše při starém. Levice, která hlásí rovnost, což ve výsledku znamená rovnost v nakupování, volného času pro konzumaci kultury a dovolené u moře. Vše se zde uzpůsobuje k tomu, aby si lidi co nejméně vadili. Snad nejpříznačnější jsou ty usměvavé uvolněné tváře. Samozřejmě, že je příjemnější, když se okolo vás lidé usmívají. V tom máme opravdu u nás rezervu, jak je všeobecně známo. Ale co tento úsměv znamená, kromě toho, že se nám přes město jede lépe? Usnadňuje lhostejnost vůči druhým. Lhostejnost není specifikum Berlína ani Prahy, je to prostě důsledek podmínek velkoměsta, v němž se dá přežít jen tak, že lidi míjíme. Ale v těch prázdných a vyhořelých obličejích pražského metra alespoň vidím věrný obrázek toho, v čem žijeme. V Berlíně to není jiné, jen se to všemožně maskuje a kompenzuje.

 

A ještě jedna fotka:

20180830_102840

Kmeny II

Esej o současné politice, která vyšla před prázdinami v LN. Navazuje na předcházející. Původní novinami neupravená verze:

 

Najít rozhodující příčinu, která proměnila současnou politiku není těžké. Zřejmě jí je zapojení sociálních sítí do politické komunikace. Je to však jen zlomová příčina v dlouhodobém vývoji, kdy je naše kultura veřejného projevu čím dál méně jednotná a sdílená. Abychom porozuměli současné politice, která se čím dál méně orientuje podle tradiční pravolevé osy, je třeba pochopit, jak a proč tento proces začal. Základní zcela pragmatická otázka je však zcela aktuální, může znít takto: Jak dnes může strana vyhrát volby?

 

Dává dnes ještě smysl dělit strany na pravicové a levicové? Tyto kategorie se stále používají, ale dávají čím dál menší smysl. Je Babiš pravicový nebo levicový politik? A jaká pravicové témata vlastně prosazují naše strany, které se označují jako pravicové? Neztrácejí už tyto nálepky obsah a nepotřebujeme pro současnou politiku jiná orientační schémata?

Po minulých volbách do PS jsem psal o tom, že strany začínají pro své odlišení a vymezení používat podobné prostředky jako subkultury nebo kmeny. Neodlišují se jen názory, ale i svým vzhledem a kulturou projevu. Tehdy jsem psal především o malých stranách, o straně kyberkultury (Piráti), straně velkoměstských dandyů (TOP09) nebo o straně lůzy (SPD), na nichž se posun ke „kulturizaci“ politiky dal zachytit nejlépe. Byl to obrázek nekompletní, protože jsem vynechal subjekt, který volby vyhrál. ANO jako subkultura příliš nepůsobí, je to vlastně dost nesourodý subjekt, který spojuje jen osoba lídra. Přesto ho lze vynechat stěží, protože těžko najdeme stranu, která by byla pro současnou podobu politiky typičtější. Babišovo hnutí není navíc jen lokální specifikem, jak naznačuje třeba nedávný úspěch Strany pěti hvězd v Itálii, rovněž hnutí nespokojených, které do dosavadní politické mapy nezapadá a bude také obtížně hledat koaliční partnery.

Malé a menší strany připomínají subkultury, ale pro větší to neplatí. Subkultury byly vždy menšinovými subjekty, které se vymezovaly vůči většině. Pokud chcete volby vyhrát, musíte zvolit jinou strategii. Lze to ukázat na proběhlých prezidentských volbách, kde jsme mohli v prvním kole vidět rozčepýřeného mladíka v barevných ponožkách, salónního diplomata, který své příznivce obléknul do saténových doplňků nebo nezadržitelně teatrálního Michala Horáčka. Tito kandidáti uspěli, někdy víc než se čekalo a třeba i s minimální kampaní, ale do druhého kola nepostoupili. Pro vítězství tyto strategie moc dobře nefungují, což však neznamená, že i ony většinové subjekty nevolíme podle úplně jiné logiky než dříve a že se jich netýkají stejné změny jako strany menší.

Kultura byla pro politiku důležitá vždycky. Na první pohled to vypadá, že dříve se politika týkala pouze tezí, hodnot a názorů, zatímco dnes jsme dospěli na takové dno, že místo toho rozhoduje oblečení, účesy nebo různé úpravy těla. Ale to je mylná představa. Ve skutečnosti bylo dříve i dnes důležité oboje. I politika minulosti, k níž mnozí vzhlížejí nostalgicky, byla závislá na kultuře projevu. Rozdíl byl pouze v tom, že v minulosti byla tato kultura sdílená, takže na ni byli všichni natolik zvyklí, že ji nevnímali. Tato kultura ale sestávala z toho samého, co je v současnosti tolik patrné na „subkulturních“ stranách, tedy ze způsobu verbálního projevu, gestikulací, oblečení a různých úprav těla jako je holení, česání, make upu nebo třeba i projevů pachových. Nebyla tak pestrá jako dnes, protože vycházela ze společných principů: diskrétnosti, sebekontrole a zdvořilosti. Jejím smyslem je seberegulace projevu člověka, tak aby každý mohl být samostatnou jednotkou – subjektem. Slovo diskrétní má dva významy, jejichž smysl je však podobný. Diskrétní znamená oddělené, rozlišené a zároveň je diskrétní ten, kdo nesděluje důvěrné a intimní informace (o sobě i o druhých). Intimita je totiž oblastí blízkosti, v níž se rozdíl mezi lidmi relativizuje. Seberegulace znamená také přetvářku. Člověk v moderní společnosti nosí na veřejnosti masku, dělá to však proto, že se potkává s cizími lidmi, jejichž soukromé záležitosti není schopen obsáhnout, což ani není důležité pro společné jednání. Jeho vzhled má být formální, uměřený, co nejméně nápadný. Proto taky vzhled moderního člověka muže v tmavém obleku připomíná oblečení mnichů a kněží. Požadavek sebekontroly, který platil pro duchovní se v moderní společnosti přenesl na celou společnost. Její vlastní duchovní rozměr není viditelný, protože je až příliš vtělen do každodenního života. Je samozřejmý ještě v silnějším smyslu než bylo ve středověku povinné křesťanství, a proto otázka po jeho možné neexistenci úplně odpadá.

Slovo zdvořilost směřuje k podobnému způsobu projevu, o němž mluvíme, ale zároveň signalizuje svůj původ, jímž je prostředí šlechty, resp. dvůr panovníků z doby absolutismu. Sociolog Norbert Elias ukázal, že právě tady se formovala etika a etiketa moderního člověka. Panovnický dvůr se na úsvitu novověku stal novou biosférou šlechty, která s koncem feudalismu ztratila své dosavadní postavení. Šlechtici odložili zbraně a rytířský styl života, sice stále zaujímali privilegované postavení, ale již ho nemohli dokazovat silou. Monopol na násilí převzala centrální moc. Rozdílem mezi šlechtou a poddanstvím spočívá v původu, ten však ve společnosti není nijak patrný. Proto ho bylo třeba signalizovat. Šlechtici se začali cvičit v okázalosti, jenže i v tomto ohledu je mohla bohatnoucí buržoazie snadno dohnat. Šlechta zvolila proto ještě jednu strategii, která se nedá penězi tak snadno nahradit. Tím byla ona zdvořilost, bonton či etiketa. Naučit se veškeré předpisy vyžadovalo dlouhodobý trénink a člověk, který si je neosvojoval už od dětství, byl ve velké nevýhodě. Šlechta ho měla, ale měšťanský zbohatlík se vždycky prozradil. Pro měšťanstvo představovala zjemnělá kultura bariéru vzestupu, musela mu připadat jako svévolná a samoúčelná, ale zároveň lákala představa, že pouhým chováním lze vykouzlit iluzi urozenosti. Kultura zdvořilosti se uplatnila všeobecně (i když už v daleko méně okázalé formě), což souvisí také s tím, že celá společnost se stala daleko více městkou resp. velkoměstskou. Pro jednání v anonymizovaném prostředí je kultura sebekontroly čistě funkční.

Až do konce první poloviny 20. století byla formální kultura sebekontroly všeobecnou normou. Kdo si ji neosvojil, platil za neschopného účasti na veřejném prostoru. Respektovali ji i radikálně smýšlející lidé, levicoví i pravicoví, třebaže pocházela z prostředí šlechty a posléze buržoazie. Ani dělnické prezidenty by nenapadlo objevit se na veřejnosti jinak než v obleku. Důvodem nemohlo být nic jiného než, že tato kultura byla pociťována jako samozřejmost. Obě strany politického spektra ve své radikální podobě nenavrhovali její zrušení, ale spíše modifikaci a obě vlastně ještě více zdůrazňovali uniformitu a všeobecnost. Jestliže oblek je svého druhu uniformou (z uniformy se také vyvinul), tak tento aspekt levice i pravice ještě podporovala. Pravicové uniformy byly vojenské přímo a levicové nadto ještě s příměsí dělnické módy (např. styl čínských komunistů ála Mao ce tung). Principem všech těchto stylů bylo potlačit a zakrýt individualitu člověka, protože ta nebyla pro veřejný projev relevantní. Relevantní byly činy a slova a zevnějšek sloužil jako bariéra, která měla zadržet vše, co by je mohlo rušit. Tělo tedy bylo zakryté od hlavy až k patě a v tlumených tmavých barvách. Rozdíl oproti dnešku nejlépe ukazují detaily jako je třeba nošení pokrývky hlavy. Dnes jsou klobouk či čepice chápany jak něco navíc, co si člověk vezme jako osobitý doplněk, dříve však jeho absence znamenala prohřešek, protože tím naopak to osobité a tělesné – hlava s vlasy – bylo odkryto. Kdo je oblečen originálně, nebo odkrývá své tělo, tak na sebe upozorňuje a stává se spontánním tématem hovorů, ale právě to je rušivé při jednání o veřejných záležitostech, které se netýkají jen jednotlivce, nýbrž všech bez ohledu na jejich individualitu. I v této době si někteří na zevnějšek potrpěli, ale zcela odlišné bylo kritérium elegance. Tehdy spočívalo spíš v tom dobře zvládnout požadavky obecného stylu, obléci se čistě a odpovídajícím způsobem, ale přesto podstatě stejně jak ostatní. Dalo by se říci: co nejlépe se obléci stejně. Je třeba si uvědomit, že ač pro nás dnes už tato kultura do značné míry postrádá věrohodnost, nebyla z dobového pohledu napadnutelná. Její kořeny totiž sahají až dost hluboko k novověkému pojetí lidské přirozenosti, kterou všichni lidé sdílejí, jsou vlastně stejní. Jestliže bylo něco předmětem kritiky, tak to bylo to, co lidi odlišuje, to bylo vnímané jako variabilní, a proto také ovlivnitelné. Že i jejich stejnorodost se vytvářela kulturně, lidé neviděli, protože jejich zevnějšek podle nich odrážel onen domnělý stejnorodý základ člověka a či byl chápan jako pokrokově civilizující.

Hegemonie sdílené kultury veřejného prostoru se pozvolna počala hroutit po druhé světové válce. Kultura disciplinace je založená na příslibu lepších zítřků. Levicové i pravicové projekty emancipace však zprofanovaly totalitními režimy a ideál ekonomické prosperity se utopil v nudě konzumu a spotřebního popu. Celek kultury ztrácel smysl i jednotu. Do veřejného prostoru pronikaly nové skupiny obyvatel. Především to byly ženy. Žena ve veřejném prostoru znamenala, že mužská formální kultura už nemohla být považována za obecně lidskou. Stejným způsobem se zprofanovala emancipací vzhledově kontrastních etnik, resp. ukázalo se, že ve skutečnosti je kulturou bílých mužů. Způsoby revolty se tím razantně proměnily. Nebylo už možné z dosavadní kultury vycházet a na jejím poli vznášet požadavky, jako to dělala levice i pravice, nýbrž bylo třeba začít už u kultury samotné. V polovině 20. století takto inovativně do veřejného prostoru vtrhly subkultury, nejprve beatníci a hipsteři, později mods, teds, skinheadi, rastafariáni a punkeři.

Subkultury protestují vzhledem, nechtějí primárně společnost změnit, chtějí z ní uniknout. V tomto rámci se zcela obrátila hodnota ze společnosti vylučovaných postav jako byli černoši nebo ženy. Pro většinu subkultur je postava černocha obdivovanou modlou a inspiračním zdrojem (tento postoj se dá vystopovat dokonce i v původu skinheads). Tradiční emancipační politika by se snažila černochy emancipovat a integrovat je do společnosti. Subkultury tento postoj obrátili na hlavu, pro ně byl černoch fascinující tím, že do společnosti začleněn nebyl, že na první pohled nezapadal. Z podobných příčin se mužští příslušníci subkultur často inspirovaly ženskou módu.

V situaci, kdy kultura veřejného projevu přestává být sdílená, subkultury hledají nové výrazové možnosti, a to především tak, že se vymezují, pracují s diferencí, chtějí vypadat jinak. Krom této negativní složky je tu však i pozitivní – tu můžeme nazvat jako autenticitu či opravdovost, upřímnost. Kultura začala být věcí volby nikoliv povinnosti, proto ale také za tuto volbu začal každý nést odpovědnost. V této situaci je každý člověk před druhým v podezření, že se svým vzhledem a projevem snaží klamat a vypadat lepší než je. Formalizovaná kultura se tím stává skrznaskrz pokrytecká. Zjev subkultur, jakkoliv velmi okázalý a vyumělkovaný, se stále dokola předvádí právě to z člověka, co kontrolovat nelze, to nízké a zvířecí, za co se člověk spíš stydí. Beatníci se oblékali do špinavých hadrů, punkáči ukazovali agresivitu, hip hopeři touhu po penězích. Příčina je tentýž, předvést to, co je v člověku autentické, skutečné, nekašírované. Subkultury nakonec sdělují jediné: Vy ve svých oblecích a kostýmech se přetvařujete, hrajete si na něco, co nejste, zrazujete sami sebe. Podoba subkultur vychází z požadavku jednoty vnitřku a vnějšku, vzhledu a pocitu. Co objevili subkultury se dnes stává povinným kritériem, a to včetně politiky. Jak řekl Petr Kamberský, bez autenticity nemá dnes politik šanci.

V druhé polovině 20. století subkultury zůstávaly okrajovým fenoménem. Do centra zájmu je zřejmě posunul nástup internetu a ještě spíš sociálních sítí. Že politické strany začaly připomínat kmeny, je zapříčiněno tím, že se sociální sítě staly významným politickým médiem. Sociální sítě vlastně specificky řeší problém veřejné interakce. Jestliže pro moderní kulturu veřejného projevu bylo zásadní druhého ujišťovat o své sebekontrole, pak sociální sítě tím, že zajišťují kontakt pouze virtuální, tuto starost činí zbytečnou. Pravidla interakce už nejsou zajištěna osobní sebekontrolou, ale tím, kdo soc. síť spravuje. A především sociální sítě propojují všechny možné lidi, nejsou nijak vázány na specifický stát, prostor nebo výchovu. Jsou pro všechny. Na sociálních sítích je prostě formální projev zbytečný.

Veřejný prostor neustále svádí svým ustrojením lidi k sobě. Aby byl vzájemné obcování možné je nutná spolupřítomnost, která ale zároveň mezilidský kontakt ohrožuje, protože při velkém počtu lidí stačí, aby byl nebezpečný pouze jeden. Odtud úzkostlivý důraz na seberegulaci. Internet tyto podmínky staví na hlavu. Všichni jsou tu jakoby na jednom místě, ale přesto tu nejsou. Možnosti vzájemného propojování jsou daleko větší a mizí problém fyzického ohrožení. Vyplývají však nové problémy a specifika. Na internetu opravdu lidi nejsou, nejen oni ale ani vy. Na internetu a sociálních sítích je vlastně nedostatkové to, co je jinak samozřejmé a úplně základní – přítomnost. Na internetu jste přítomní jen potud, pokud ostatní dokážete zaujmout a o své existenci je přesvědčíte. V mase je třeba vyniknout a zároveň si zachovat důvěru, že to, co je prezentováno, není jen účelová sebeprezentace. V prostředí internetu jsou proto v daleko silnější podobě zakódovány stejné podmínky, z nichž vycházely subkultury. Je v nich předurčena poptávka prolomit virtuální distanci a dostat se ke „skutečnému člověku“. Působit autenticky se v tomto prostředí stává nejcennější vlastností. Je to vlastnost zásadní, kterou je nucen každý trénovat. Sebeodhalování se stává až jakýmsi jazykem, jímž se na internetu lidé vyjadřují. Požadavek autenticity vede k znamená úplně opačné nárokům, než byly ve veřejném prostoru ovládaném kulturou sebekontroly obvyklé. Zdvořilost velela člověka zahalovat, zde se naopak odhaluje. Nejcennější je to, co se nemění tak snadno (odtud třeba popularita tetování), to znamená vše tělesné, spíše než kulturní. Upřednostňují se témata a situace, v nichž člověk obvykle schopen předstírat nejméně, což vytváří tlak na sdílení intimností, kterým dříve zůstávala vyhrazena oblast soukromí. Vzestup sociální sítí znamenal mimo jiné také širokou demokratizaci bulváru.

 

 

Co tyto změny znamenají pro politiku? Protože se sociální sítě staly významným médiem politické komunikace, zmíněné podmínky se přenesly i do politiky. Dalo by se myslím snadno ukázat, že kandidáti, které vynesl do politiky internet, výše popsaným schématům odpovídají. Andrej Babiš zdraví na Twitteru žoviálním „Ahoj, lidi“, Václav Klaus mladší hraje svou roli naštvaného středoškolského kantora se zdravým rozumem, učebnicový dandy Dominik Feri se díky sociálním sítím dostává do sněmovny z posledního místa. Sociální sítě nejsou jen neutrálním politickým komunikačním prostředkem, ale svým ustrojením také někomu nahrávají více a někomu ne. Samy však nejsou jedinou příčinou současných změn politiky. Sdílená kultura veřejného prostoru oslabuje už desetiletí. Ani dnes však nemizí, protože veřejný prostor stále má také svoji lokalizovanou podobu a důležitá veřejná média jsou stále vázána na prostor národního státu.

Obrat k autenticitě a neformálním projevům vyvolává protireakci, která naopak na stávající kultuře formální zdvořilosti trvá. Obsazeno stávajícími protagonisty – proti Zemanovi a Babišovi je tu Sobotka, Drahoš nebo Fiala. V dnešní době máme politiky velmi výrazné, osobité, neformální někdy až příliš, ale na druhé straně zase úzkostlivě se kontrolující, suché, úřednické a obě (!) skupiny jsou výsledkem soudobého politického milieu.

Neformální politici sice dokáží zaujmout ty, kterým jejich vkus blízký, ale velmi snadno odradí ostatní. Přesto není vyloučeno, že osloví dost lidí na to, aby volby vyhráli. Stačí, když se politikovi podaří zrcadlit většinový vkus. Úkolem této strategie je co nejvíce se podobat svým voličům. Z jistého úhlu pohledu je to logické. Pokud je mi politik lidsky podobný, vím, co od něj můžu očekávat. Mohu čekat, že politika, kterou prosazuje, bude ta, která by se líbila i mně. Politik proto musí opakovaně svoje soukromé (autentické) já projevovat, aby tento pocit v lidech vzbudil. Z jedné strany se Miloš Zeman vyjadřuje vulgárně, ale věc má i druhou stranu, že lidé se tím opakovaně dozvídají, že to co rozhodující, co jeho politiku řídí, je člověk stejných pohnutek jako oni sami. Absence sebekontroly znamená také to, že vždy rozhoduje občan Miloš, bez ohledu na to, co se kde a komu hodí a nehodí. Dříve nemuseli být politici nutně lepší lidé, ale v každém případě museli své výstřednosti a chyby skrývat. Až dnes se tyto projevy staly v politice v podstatě funkční.

Pro zisk většiny hlasů je možno zvolit strategii opačnou, která naopak na kultuře zdvořilosti trvá. Těmto stranám a politikům se říká tradiční nebo demokratičtí, ale ve skutečnosti jsou i oni novým fenoménem. Rozdíl je v tom, že dříve byla sdílená kultura pro politiku předpokladem, dnes je pro tyto subjekty obsahem. Nemůže být dokonalejší příklad než Jiří Drahoš, který kandidoval s programem slušnosti. Dnešní ODS zase vyměnila Fialu za Topolánka a voliče už neláká opatřením jako byla dříve třeba rovná daň nebo důchodová reforma, ale „poctivou politikou“. Tyto posuny jsou však opět logické. Stejně jako dříve vyvolávaly paniku subkultury, což vedlo k tendencím dosavadní kulturu chránit, dnes vyvolávají paniku osoby typu Babiše a Zemana. Děje se to, co se děje při porušování sociálním norem vždycky, vzniká snaha se o jejich platnosti ujistit, znovu je definovat a zdůraznit. S pádem Bohuslava Sobotky se zdálo, že politici jeho ražení dnes skončili, ale myslím, že to bylo předčasné. Jiří Drahoš v prezidentských volbách prohrál jen těsně, oslovil víc než daleko výraznější kandidáti. Proč? Protože celou svou osobou dokonale reprezentoval ideál slušného politika. Fialova ODS zase skončila ve volbách nečekaně druhá. Jsou to politici opačného ražení než je Zeman a Babiš, ale nakonec nebojují až tak odlišnými prostředky. Jejich zbraní je také kultura, spíš než pravolevé programové body. Jejich síla spočívá v tom, že neodrazují. Jejich výhoda spočívá v tom, že v současné velmi diferencované politice, kde je domluva velmi obtížná, dokáží co nejvíce lidem nevadit. Problémem je spíše to, že v českých podmínkách je tato strategie slabší. Drahoš Zemana neporazil a ODS byla druhá, ale na první místo dosáhne jen těžko.

Nabízí se otázka, co mohou strany dělat, aby se současným podmínkám přizpůsobily a své soupeře porazili. Tradičně je tato otázka otázkou na program strany. V rámci pravolevého spektra se lze poměrně dobře posunovat s ohledem na aktuální preference voličů. Problém je v tom, že ve stávajících podmínkách to jde daleko hůře. Obě zmíněné strategie, formální i neformální, jsou silně závislé na tom, že se dodržují konzistentně. Andrej Babiš se například v současnosti snaží působit proevropsky a to nejen politikou, ale částečně i stylem, ale nijak se tím pro své odpůrce nestává stravitelnější. Tímto způsobem mrhá silami. Proto jsou také v podstatě úspěšné konzistentní schválnosti Miloše Zemana. Kdyby jednou projevil dobrou vůli, nijak by si nepolepšil. Podobně, kdyby se Bohuslav Sobotka snažil působit lidověji, nepomohlo by mu to, spíš by jen odradil ty, kterým jeho formální projev vyhovuje. Obě strategie jsou možné jen jako strategie dlouhodobé. To je další tvář požadavku autenticity, vyžaduje dlouhodobě konzistentní projev. Nedá se jen tak navolit. Slušnost a zdvořilost nejde zařadit jako položku v programu, protože je to zrovna in. Z tohoto pohledu je Fialova pomalá strategie úspěšná, a dost možná, že proto nese ovoce. A podobně se dá zdůvodnit, že se dnes dává podivuhodně přednost politikům velmi starým i velmi mladým. Bylo přece obvyklé, že politik či politička obsazuje vrcholnou funkci ve středním věku, kdy má dostatek zkušeností i sil. Místo jsme si zvolili prezidenta staršího sedmdesáti let a nejsme v tom sami. Například Donald Trump je nejstarším zvoleným prezidentem v dějinách USA. Jenže právě starý politik maximalizuje jistotu, že se už nezmění, že si tím jaký je můžeme být jisti. Před první prezidentskou volbou napsal Václav Bělohradský, že bude volit Miloše Zemana, protože je to kandidát, který odpovídá našim dějinám. To je právě ono, je to člověk, ve kterém lidé poznávají vlastní historii. Podobně je svým poněkud normalizačním projevem a devadesátkovým šviháctvím lidem srozumitelný Andrej Babiš. Mládí je zase funkční jako garance nezkaženosti. Je-li téma poctivosti a „čistoty“ jedním z témat současné politiky, není překvapivé, že mladí politici budou jeho ideálními reprezentanty. Je snad náhoda, že právě v současnosti má Rakousko nejmladšího kancléře, ve Francii nejmladšího prezidenta a u nás (alespoň) nejmladšího poslance? Rakouský kancléř je virtuózem současné politiky, protože svůj obraz nevinnosti a úzkostlivé ohleduplnosti dovedl k dokonalosti a k tomu ještě dokázal přibalit i odmítavý postoj k migraci, který si lidé aktuálně žádali.

Politika se dnes obtížně designuje proto, že je tolik vázáná na samotnou osobu politika. Zdá se, že je vždy výhodnější, aby se politik choval stále stejně, než se snažil o kompromis. Neznamená to však nutně, že se obě zmíněné strategie – zrcadlení vkusu většiny nebo zdůraznění kultury zdvořilosti a slušnosti – nedají kombinovat. Ve skutečnosti každý politik využívá oboje. Zeman nečerpá jen ze své plebejské nátury, ale také ze schopnosti ji prezentovat kultivovaně. Jeho vzdělání a řečnický talent je s plebejským obsahem v integrálním spojení. Například Tomio Okamura tohle neumí, ten vždy působí jako pracovník telemarketingu, který vás chce ukecat ke koupi ledničky. Drahoš prohrál také proto, že kromě slušnosti neměl co nabídnout. Pro člověka, který politiku vnímá jen periferně, byl absolutně nesdělný. Víc nebylo v jeho možnostech. Kdyby se snažil být lidovějším, jen by si uškodil. Ale neznamená to, že by nemohl existovat někdo jako Drahoš, pouze přístupnější. Zdá se, že dnes si strana může polepšit spíš tím, že vymění tým, než program. Politika zítřka bude možná dost možná vypadat více jako filmový casting či výběr fotbalového týmu.

V české politice zatím vítězí postup důkladné konzistence a nulového kompromisu, které reprezentuje nejvíc Miloš Zeman. Nutně tomu tak být nemusí. Miloš Zeman si svou strategii mohl dovolit, protože v českých podmínkách mu to ke zvolení stačilo. V prostoru střední Evropy bude muset invenci projevit spíše druhá strana, jinak bude zřejmě prohrávat.