Černý pátek

Je pátek a všude jsou k vidění reklamy na černý pátek. Každý obchod už má černé pátky, kdy je vše zadarmo. Ale pro mě je pátek černý z jiného důvodu. Dnes zavírá jedno z duchovních míst Ostravy, Televizní klub. Kam se teď andělé budou chodit dívat na televizi???

 

Mše v televizním klubu

 

V televizním klubu

má každý svůj stůl

přijímač

i andělé se sem chodí dívat na televizi

a každý člověk

dostane k jídlu oblohu

nebe

které sní

theofágií je ostatně už eucharistie

v Televizním klubu se mše

slouží každý den

Sociologie jako želva

Z konferencí jezdím buď nadšený nebo frustrovaný. Tentokrát jsem přijel frustrovaný. Ale tak jako tak, člověka to vždy ponoukne a nějak popostrčí (Ne prosím „posune“! Nemám důvod, jen že mě to slovo štve, jak se furt omílá. Mám pocit, že se všichni někam neustále posouvají jako vlaky). Frustrace z této konference vyplývala ze stavu současné sociologie. Jean Baudrillard napsal už na konci 70. let eseje Konec sociálna, v níž říká, že sociologie už sociálno nezkoumá, ale simuluje ho. Společnost už je podle něj cosi jako zombie, ale v sociologických výzkumech to nevypadá, protože tam se zdá, že lidi mají nějaké hodnoty, názory, postoje, pohybují se mezi třídami atd. Jestli nějaká společnost existuje, nepoznáte, protože lidi vám na ty otázky z dotazníků vždycky odpoví. No tak, takhle sociologie funguje stále, ale v posledních letech se mi zdá, že nastal další vývoj. Sociologie se už dneska někdy o společnost nestará a věnuje se přímo sociologii. Sociologové tak ukazují, jak sociologové v minulosti sociologii dělali, jaké psali články, čemu se věnovali, s kým spolupracovali atd. Sociologie se stala želvou, která se stáhla do svého krunýře. A protože je to želva stará, má mnoho vzpomínek na mládí. Až bizarního rozměru to nabralo v jednom z příspěvků, kdy se historie nadmula sama sebou a minulost slovenské sociologie začal být plná „škol“. Slovo škola tu dostalo doslovný smysl, protože pro to být školou stačilo být učitelem a mít žáky. Učitelka na základce by tak mohla taky mít svou školu a ministerstvo školství by bylo dost efektivní, protože když by zřídilo jednu takovou školu–budovu, mělo by v ní škol třeba dvacet. Ano, když už se simuluje, tak proč to nenasimulovat ve velkém. O co byla česko-slovenská sociologie chudá na myšlenky, o to víc se dnes zalesňuje imaginárními školami. Chci mezi ty lidi ještě jezdit? Jiní tu nejsou.

Jokerovský text

Film Joker (režie Todd Phillips) klame dvojnásob. Není to zrcadlově převrácený Batman, jak byste mohli čekat. Nejsou tu žádné ingredience superhrdinských filmů, žádné souboje, výbuchy atd. Úplně chybí taky komiksová nadsázka, která umožní, aby hrdina mohl například bez úhony skočit z mrakodrapu. Kdo však viděl ukázky z filmu, napadne ho, že film zobrazuje spíš genezi komiksové postavy, jak k tomu dojde, že se z člověka stane superzločinec. Jenže i tato podobnost se superhrdinskými filmy, které se počátkům svých postav vždycky taky věnují, je povrchní. Phillipsův Joker totiž není superhrdina v žádném významu toho slova. Není to postava vládnoucí výjimečnými schopnostmi, ani nadpřirozenými ani přirozenými, není to žádný vládce podsvětí ani geniální mozek. V novém filmu je Joker přesný opak, je to skrz naskrz chudák a lůzr. Je vyšinutý, nemocný a smýkaný osudem, ale nic z toho se nestává motorem, který by ovládl hrdinovy nadprůměrné schopnosti. Žádné nemá, dokonce není talentovaný ani jako klaun. Ve vizuálním pojetí byli autoři nesporně ovlivněni Nolanovým Temným rytířem (podoba Jokera kopíruje vzhled masek z úvodní scény Temného rytíře), postavy jsou to ale úplně odlišné. Nejen ve schopnostech, ale i ve způsobu svého projevu. V Temném rytíři je Joker zosobněním chaosu. Těžko se vůbec čte jako postava lidská, úplně chybí nějaká srozumitelné pozadí motivace, působí spíše jako zosobnění přírodního principu. Nolanův Joker nemá a nemůže mít žádné přátele (nejbližší je mu nakonec Batman, protože je také výjimečný, samotářský, maskovaný), a také bez milosti likviduje všechny stejně. Bez důvodu. Phillipsův Joker je naopak postava, která přímo volá, abychom se s ní identifikovali jako s člověkem. Z plátna vydírá diváka, aby s ním soucítil. Přímo se nabízí nietzscheovská interpretace. Jestliže se pojem nadčlověk dá přeložit do angličtiny jako „superman“, tak by to sedělo na superpadoucha, který pohrdá všemi, co jsou pod ním, lidstvem jako celkem – to je Joker Temného rytíře. Nový Joker by v niietzschověcké terminologii byl posledním člověkem – ten pohrdá všemi, co jsou nad ním, své lidství má jako fetiš, kterým vydírá, a požaduje štěstí. Ve filmu se například opakuje výčitka: „ani minutu svého života jsem nebyl šťastný“, ale jsou to sami poslední lidé, kteří štěstí vynalezli. Odpovědět na to lze také: „kdo vůbec vymyslel, že cílem života je být šťastný?“. Není štěstí klam a falešný cíl?

Nového Jokera by bylo nejlépe úplně zbavit komiksových konotací. Film má co říct, ale nikoli o známé popkulturní postavě, nýbrž o náladě současné společnosti. Sdělením filmu je toto: Joker není žádným superhrdinou, je člověk jako my. Znepokojivou se taková teze stane, když ji obrátíme: My všichni v jádru a pod povrchem jsme jako Joker, tedy v podstatě mentálně nestabilní a vraždění schopní. Je to film, který velmi sugestivně dokáže zachytit současnou atmosféru naštvanosti a odporu vůči establishmentu a dosavadním politikům. Hlavní hrdinou tu není jedinec, ale dav. Joker pouze dává do pohybu masy, nedělá to ani záměrně, spíše jen bezděky otevírá Pandořinu skříňku.

Jedná se přesně o ten typ hněvu, který vynáší k moci politiky jako Trumpa nebo Zemana. Oproti realitě posledních amerických prezidentských voleb je však film jiný v tom, že zkažené elity zobrazuje jako elity pravicové a konzervativní, zatímco onomu podhoubí hněvu, s nímž film sympatizuje, přisuzuje levicové kořeny. Jednou z ran, která hrdinu potká, je tak omezení výdajů na sociální služby (chodí k psychiatrovi, který musí kvůli tomu zavřít). Nestane se v tomto ohledu film prorockým? Příliš jsme si zvykli, že naštvaná masa volí spíše konzervativní a národovecké politiky, ale není příliš důvodu si myslet, že by to nemohlo být naopak. I totalitní režimy se přeci už tolikrát podávaly ruce, lhostejno, že s opačnou politickou orientací. Rozdělení pravice a levice už navíc není příliš podstatné. Je to sice nutná, ale také nepodstatná forma. Proč by nemohl v příštích prezidentských volbách zvítězit nějaký levicový Trump?

Film však nabízí ještě další náměty k zamyšlení. Dovoluje myslím nahlédnout i na příčinu současného stavu, jíž je (pochopitelně ne výlučně) nová a ještě výraznější role médií. Příčina však není přesné slovo, protože evokuje přímý kauzální vztah. Média spíše formují prostředí, jehož obývání může být různorodé. Přesto jsou zásadní. Film ukazuje dvojí protikladný efekt, který média způsobují – přiblížení a oddálení. Hněv hlavní postavy filmu je zaměřen obzvláště na dvě osoby – politika a televizní celebritu. Výběr těchto dvou profesí je výmluvný sám o sobě. Spíše by se dalo říct, že je to postava dvojjediná. V Ostravě jsem mezi svíčkami na památku Karla Gotta uviděl českou vlajku. Proč proboha? Jenže ono to věrně odráží způsob, jakým lidi slavné osoby vnímají. Házejí je do jednoho pytle. Když je někdo viditelný a váží si ho, lhostejno v jaké oblasti, požaduje se rovnou, aby byl prezident (tak jako Gott). Mísení významů přichází i v jiném sledu. Hrdina filmu obě dvě mediálních postavy, které nikdy osobně nepotkal, vnímá jako své potenciální či skutečné otce a proto taky čeká, že se o něj postarají. Zdůvodnění je prosté. Kromě jeho staré matky, jsou ti dva jedinými pravidelnými obyvateli jeho bytu, třebaže jen na obrazovce. Myslím, že člověk vůbec stále podvědomě považuje postavy ve filmech a televizi za skutečné a nedokáže rozpor mezi blízkostí a vzdáleností naplno zvědomit. Jenže lidská blízkost se obvykle pojí s přátelstvím anebo příbuzností. Že máme tendenci televizní postavy vnímat jako členy své rodiny ukazuje věrně, neplatí to jen pro vyšinuté jedince. Jestliže média přibližují, pak se dá lépe porozumět tomu, proč politikům dnes stále snáze odpouštíme (či už je očekáváme?) neformální až žoviální projevy. Často jsme navíc frapantně inkonzistentní v tom, že u některých politiků je nám téměř cokoli důkazem jejich zkaženosti a proradnosti, zatímco našemu oblíbenci jsme schopni odpustit téměř vše (Za jakých podmínek? Když se o nás postará). Tento dvojí metr ale přece známe, úplně odlišně posuzujeme členy rodiny a ostatní. Vlastního otce taky jen tak nezatratíte. Jenže pochopitelně v rodině lze zažít i největší zrady a zklamání. Proto bere Arthur Fleck (Joker) příkoří zaviněné hostitelem televizní show jako zradu vlastního otce se všemi důsledky.

Média však současně působí protikladným oddalujícím vlivem. Díky nim získáváme pocit propasti mezi sebou a tím, co se jen zobrazuje. Vzdálený člověk chybí vždycky tím víc, čím víc se připomíná. V tomhle je komunikace na dálku (i např. dopisní nebo telefonní) vlastně kontraproduktivní. Ještě více nám připomíná, že druhý není tady. Jak by bylo jinak možné, že právě v době nejintenzivnějšího propojení světa, máme stále notorický pocit, že politik je obyčejnému občanu vzdálen. Oblbenost v tomto smyslu je takřka všeobecná. Novináři i politologové běžně vykládají neúspěch politika tím, že nedbal problémů svých voličů. Nikoho už takřka nenapadne (či se to nesmí říkat), že státní agenda má vlastní zákonitosti, v nichž se nutně jednotlivec ztrácí. Každá politika někomu přispívá a jinému škodí, nelze jednat v zájmu jednotlivce, pouze celku. Paradox vyplyne naplno, porovnáme-li současný stav s dřívější dobou. Dříve obyčejný člověk panovníka za celý život většinou neviděl ani na obrázku. Šlechta žila vlastním životem a kolikrát ani nemluvila stejným jazykem jako poddaní. Těžko bychom ale čekali, že si takový člověk mohl stěžovat, že mu vladař málo rozumí, že není dost jako on. Stížnosti je slyšet dnes, kdy se politici za každou cenu snaží být jako my, vypadat jako my, mluvit jako my, a kdy také má politiky každý na přání ve svém obýváku. Nutkavý dojem, že politik nám není dost blízko vyplývá z toho, že blízko je, jenže ne docela, jen napůl, zprostředkovaně, svým obrazem a hlasem, ne tělem. Taková situace přímo volá po domýšlení, co se děje s tou částí politika, která není vidět, co se děje když kamery jsou vypnuty (z čehož žije bulvár a pořady typu 168 hodin). Když už jednou s námi žije, ať o něm víme všechno. Je to jako, když se žena ptá muže, kde se toulal, když pozdě přijde domů. Z tohoto důvodu trend směřuje k tomu, aby komunikace mezi politikem a občanem byla takřka neustálá. Úplně stejně využíváme komunikační přístroje, abychom měli stále přehled o členech rodiny. Odtud potřeby 24hodinových televizních kanálů a politické komunikace na sociálních sítích. Trump a Zeman jsou úspěšní z jednoduchého důvodu, svými prokovacemi se stále dokážou dostat do médií. Trump to doplňuje setrvalými dávkami Twitterových příspěvků, Zeman má Ovčáčka.

Hlavní hrdina Phillipsova filmu má vážné osobní problémy, které mohou potkat každého, ale přeci jen asi nepotkají všechny. V čem má jeho příběh obecnější relevanci? V tom, že čím je neúspěšnější ve skutečnosti, tím více se upíná v možnost úspěchu. V jedné scéně vysvětluje své doktorce, že si není jist, jestli vůbec existuje. Nevyplývá to z jeho utrpení. Naopak. Co víc už nás může utvrdit v tom, že jsme, než utrpení a bolest. Pocit neexistence se objevuje navzdory utrpení a tím je závažnější, protože už ani bolest ho nemůže prolomit. Arthur neexistuje, protože ve světě nic neznamená. V tomto velkém světě je však v podstatě každý příliš malý na to, aby něco znamenal. Jako obrana vůči frustraci působí spíš absence ambicí. Mění se však kultura, která podsouvá, že lidský život je něčím významným až prostřednictvím seberealizace. Tato ideologie se ale znovu mohla rozšířit jen v propojeném světě, kde je tak lehké vytvořit příslib moci. Internet nafoukl tento příslib vlastních možností do nekonečných rozměrů a politici dnes tento stav, totiž nesoulad mezi skutečností a možností, využívají ve svůj prospěch. Snad to není jediná příčina tendence k radikalismu a pocitu permanentní krize, ale příčina to je. Možná proto nemusíme čekat konce světa, je dost dobře možné, že společnost se prostě jen mění a politika časem najde nový jazyk a styl, aby tyto změny mohla kočírovat.

Anebo je to možná všechno jinak a Joker klame natřikrát anebo neklame vůbec, protože je přesně takový jako bychom čekali – klame od začátku až dokonce. Co když je to sympatizující pomrkávání směrem k naštvaným a osudem stíhaným masám jen hra? Co když se tu všechno jen hraje? Není snad to utrpení, které se ukazuje, až příliš důmyslné, příliš dokonalé, není až příliš filmové? Není nakonec Joker postavou, která si uvědomuje, že je natáčena a sledována v kině? Není právě on tím politikem, který jazyk dnešní doby dokonale ovládnul a klame nás jím? Čím? Odpověď není těžké dát. Manipuluje nás do situace, kdy porovnáváme zlo – které zažívá obyčejný člověka a které mají pocítit výše postavení (lhostejno v jaké formě). Potom lze jen eskalovat zobrazené utrpení do takové míry, až se bude zdát, že pomsta je jenom spravedlivá. Superzločinci to pak uvolní ruce, bude moci jednat.