Nepodléhejme Klausovu nepokornému normalismu

Ještě k diskuzi okolo Piťhy:

Úpadek Václava Klause a dalších obhájců Piťhova kázání nespočívá v jejich názoru – že smýšlí konzervativně a brání se liberalismu – ale ve způsobu, jakým jej vyjadřují. Text, který vyšel v LN (24.10.) je v tomto ohledu typický. Nedá se s ním polemizovat, protože žádnou polemikou není. V ní by měly být argumenty podporující vlastní názor. Celý Klausův text však sestává ze značkování. Říká se, jaký názor je správný a jaký je nesprávný, přičemž s předpokládá, že jeho správnost je nad slunce jasná, takže se jeho dokazováním není třeba zabývat. Takto se vyjadřují ideologové. Za pozornost stojí zvlášť opakované užití slov jako „normální“ a „standardní“. Správné, názory, nejsou jen Klausovy názory, o nichž se ve veřejném prostoru snaží přesvědčit ostatní, jsou to názory „normální“. Normální, tedy všeobecně platné pro všechny. To, co není normální, u Klause poznáte snadno, udělá z toho –ism. Je to svět, v němž už se neodehrává nic jiného než souboj dobra (normality) se zlem (ekologismy, homosexualismy a sto dalších podobných patvarů). Jestli se máme něčemu bránit, tak ne konzervativcům ani křesťanům, ale podobným „normalizátorům“.

Ve spojení s tématem diskuze, tedy genderem, dostává užití slova normální až komický tón. Na jedné straně se mluví o tom, že něco má být přirozené, to znamená od přírody dané, nikým ovlivněné, prostě tak a tak narozené, či vyrostlé. Srovnejte třeba, když se řekne „No přirozeně!“ (něm. natürlich, angl. naturally), tedy samozřejmě, samo sebou. Když ale Klaus k tomuto přirozenému hnedle propašuje své „normální“, jen sám sebe usvědčuje z manipulace. Ve skutečnosti nabízí právní kodifikace toho, co se smí a nesmí, a to je oblast kultury a lidského jednání, které závisí na lidech, nikoli na přírodě. Konzervativci si stěžují, že je naše společnost příliš relativistická. Budiž! Radši by viděli, aby se společnost držela prověřených norem a hodnot. Budiž! Ale vždycky to budou normy a hodnoty, tedy právo a kultura, ne příroda a přirozenost. Přirozeně se rodí lidé různí, ne normální! Pokud chceme stanovit normy, tak budiž, ale zkusme si za ně také nést odpovědnost a obhájit si je.

Klaus se ve zmíněném článku vyznačuje další svou specialitou, že v procesu značkování správného a nesprávného, svůj názor olepí slůvky jako je racionální, rozumný, věcný. Ta slova jsou zase jen značkami. Neznamenají vůbec, že by se seriózně zabýval tezemi svých odpůrců. Že by řekl, kde a proč se kdo mýlí. Za konzervativci tolik nenáviděnými gender studies jsou konkrétní autoři a myšlenky, konkrétní články a knihy, které zdá se nikdo z těchto pobouřených nezná. Jinak by se stále dokola nemohly opakovat nesmyslné floskule, které slouží jen k tomu, aby si bylo možné ze svých odpůrců udělat fackovacího panáka. Když se řekne, že někdo chce dělat z pohlaví sociální konstrukt, zní to absurdně. Zní to právě tak jako bych svévolně mohl slovem stanovit, kdo bude muž a kdo žena, anebo je prohlásit za něco třetího. Nejzákladnějším dělením zmíněných gender studies je však dělení na „pohlaví“ a „gender“, přičemž první je biologické povahy a druhé sociální. Gender znamená právě sociálně připsané charakteristiky, které spojujeme s muži a ženami. Že je žena spíš sekretářka a sekretářů je pomálu, opravdu není nic biologicky daného. Je to nahodilá kulturní skutečnost. Abychom se mohli racionálně, rozumně a věcně bavit je nutné onen nenáviděný obor také trochu znát. Pak bychom se neztrapňovali jako Miroslav Palát (LN 19.10.), který překládá „gender“ jako „pohlaví“. Tak jako žádné rozlišení, není ani toto v rámci oboru všeobecně sdíleno. Existují i jeho kritici a kritičky, ale jejich tezím je nutné rozumět v příslušném kontextu. A především, pokud s nimi chce nesouhlasit, musíme jejich texty znát. Pánové profesorové, zkuste si taky někdy otevřít knihu, které nehlásá váš názor!

(LN, 30. 10. 2018)

Mimozemšťan na létajícím talíři

Ostrava se zas jednou dostala do celostátních médií. Diskutuje se o nové soše Věry Špinarové umístěné do Husova sadu. Autor je ve městě oblíbený, nedaleko stojí a sedí hned dvě jeho sochy, mini Karel Kryl a „Janáček obtěžuje psa“. Před Svinovským nádražím najdeme zase větší sochu meditující holohlavé osoby s názvem Levitace. Nechci nudit pokusem o kritiku nové sochy Špinarové. Syn zpěvačky míní, že „sedí jen ty kozačky“. Autor sochy při jejím odhalení zase stále dokola opakoval, že „pouští energii do lidí“. No, daleko zábavnější je pro ni výmýšlet jména. Zatím mě napadlo nebo jsem slyšel:

Obtloustlý hobit

Scvrklý mimozemšťan

Skejťák na lítajícím talíři

Prodavač paruk

Sleeping walking zombie

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ohlédnutí za volbami

Proběhly senátní a komunální volby, ale také volby v Bavorsku, kde nečekané dobře uspěli Zelení. Před nimi se mluvilo o tom, že končí nadvláda CSU, že lidé přebíhají k AfD. Nakonec to tak vážné nebylo. Podpora CSU se sice snížila o deset procentních bodů, ale 37 procent je pořád jasné vítězství. Jediný rozdíl spočívá v tom, že nyní bude strana potřebovat koaličního partnera. Překvapením voleb je spíš velmi dobrý výsledek Zelených (17,5 procent), kteří skončili na druhém místě. Dokládá to myslím, že politika se mění, a že tradiční pravolevé strany ustupují těm, které se orientují podle jiné logiky. U nás jsou dobrým příkladem Piráti, v Německu teď Zelení. Stejně ale překvapí, že pirátská móda Německo míjí. Piráti získali v těchto volbách ani ne procento, což je zhruba stejně jako momentálně získávají čeští Zelení.

U nás se volby považují za vítězství ODS. Já si to nemyslím. Je třeba si uvědomit kontext. Lidi zpravidla vyvažují a vládnoucí strany bývají v následujících volbách bity. ANO i za těchto podmínek dokázalo jasně zvítězit v Brně a v Ostravě. Páté místo v Praze není úspěch, ale zde hrála roli ještě nepovedená kariéra Adriany Krnáčové, kterou Babiš radši uklidil. V Praze se čekal daleko lepší výsledek ODS, nakonec zde dostala víceméně stejně hlasů jako čtyři ostatní strany a do rady se zřejmě nedostane. Jestli je něco zásluhou Andreje Babiše, tak to, že se jeho vlivem podařilo rozprášit ty zavedené kartely ve velkých městech. V Praze nebo Ostravě bylo duo ODSSD zkrátka zvyklé, že si může dovolit všechno, protože vždycky dostane dost hlasů. Nyní se stal zázrak a vůbec poprvé v Praze ani jedna z těchto stran v městské radě nezasedne, SOCDEM dokonce ani v zastupitelstvu. Z toho mám radost.

Výrazný úspěch ODS nastal jen v senátních volbách, kde jasně vyhrála s devíti křesly. Budiž, ale zde rozhodovalo 16 procent lidí.

Opravdovými vítězi voleb jsou podle mě Piráti. V Praze s minimální kampaní bez silných témat (ve srovnání s monstrkampaněmi ODS a ANO) skončili druzí a dost možná obsadí post primátora. Pro mě úplně nepochopitelně získali senátora na Praze 8, kde kandidovaly mnohé další silné osobnosti. Nevím, čím tak lidi přitáhl Lukáš Wagenknecht, ale řekl bych že prostě tím, že je Pirát. Z Pirátů se stává značka, která působí sama za sebe. V hlavě mi utkvělo heslo z jednoho pirátského plakátu. Stálo tam prostě „Buď Pirát!“. Kdo volí Piráty, nezískává jen příslib nějaké politiky, získává identitu. Představte si podobný plakát třeba sociální demokracie nebo komunistické strany: „Buď socialista!“ nebo „Buď komunista!“ Asi těžko. Rumový marketing toto už dávno pochopil a dokonce staví retro pirátské lodě, na nichž se v Praze na náplavce nalévají turisté, a v Ostravě na festivalu alespoň pirátský stan, v němž se nalévá zase náctiletá mládež. Když si dáte celý kyblík rumu, dostanete i kapitánský klobouk.

Naprosto propadla TOPka, u níž je to o to horší, že Pospíšil měl po Kalouskovi přinést nový vítr a přívětivější tvář. Zatím nevymyslel vůbec nic.

V KDU a ČSSD se čeká na obměnu vedení, tady pro to volby jen připravily půdu. Čunek má dobrou pozici po jasné obhajobě mandátu, ale snad si lze vzpomenout jak to dopadlo minule. Je to bytostně regionální osoba, která mimo Moravu působí jako slon v porcelánu. Sociální demokracie je ještě v horší pozici, protože volby přinesly jen další rozvrat, žádný zachránce se nezjevil.

Sex v kostele

Profesor Piťha je nepochybně respektovanou osobností, nejen v katolické církvi, ale i v akademické sféře a ve veřejném prostoru obecně. Vzhledem k jeho kázání v katedrále se tomu ani nechce věřit. Člověk by čekal, že se jedná o přenos z polského maloměsta, kde starý pologramotný kněz horuje proti ďáblovi, kterého přitom pro větší názornost sám předvádí. Nemohl jsem si nevzpomenout na Zdeňka Nejedlého, a to je opravdu smutná paralela.

Je vždycky horší, když se do projevů tohoto typu pustí člověk vzdělaný a zamíchá do něj i pojmové konstrukce a -ismy. Profesor Piťha si dal záležet, aby odlišil homosexuály a homosexualisty. Co je však zajímavější? Že přednímu knězi katolické církve, který stojí ve slavností róbě v největší české katedrále na svátek českého patrona, stojí za to zaobírat se právě homosexualitou. Souvisí homosexualita nějak s českým státem, byl snad sv. Václav bojovníkem proti homosexuálům? Dobrá, na homosexualitu asi budou mít věřící a nevěřící jiné názory. Jenže snad všem by mělo vadit, že Piťhův projev byl v podstatě obscénní. Do veřejného prostoru sex nepatří a stejně jako bychom měli odmítat obálky pornočasopisů ve výkladech nebo reklamy, na nichž jsou ženy zobrazovány jako sexuální objekty, měli bychom odmítat deklamace, které se na veřejnosti zaobírají věcmi svou podstatou intimní.

Markýz de Sade dobře věděl, proč jako jednoho z hlavních hrdinů své knihy 120 dnů Sodomy vybral biskupa. Je to tak prostě ještě obscénnější. A v této knize se také především mluví. Perverzní slast totiž snad ještě více vyplývá z toho tyto věci probírat, zabývat se jimi do největších podrobností. Že se tyto hovory nesou ve znamení morálního pohoršení a že sexualitu v jejích různých podobách odmítají, na tom nic nemění. Zde je podstatné doplnit zjištění francouzského filozofa Michela Foucaulta. Ve svých Dějinách sexuality doložil paradoxní skutečnost, že naše představa, že člověk je určen svojí sexualitou (což pak rozvinula psychoanalýza a sexuální revoluce 60. let), má svůj původ v církevním prostředí. Neplyne totiž ani tak z toho, co člověk za zdmi svého obydlí dělá nebo nedělá, ale spíše z toho, jak o tom mluví. Církev se v jisté době snažila sexualitu co nejvíce kontrolovat, ale proto byla taky nucena o ní neustále hovořit a hledat její stopy i v drobných detailech lidského chování. Hovory o sexu ve zpovědnicích takto postupně člověka sexualitou úplně prostoupily a i on sám přejal představu, že nakonec sexualita ovlivňuje vše co dělá. Postava homosexuála si zde držela prominentní roli. Jelikož homosexuála definuje jeho identita, která odkazuje na sexualitu, je pak lehce možno sex hledat ve všech lidských projevech. Vše, co pak homosexuál dělá, se pak nahlíží jako (homo)sexuální. Vždyť je to přece homosexuál! Takovým způsobem nazíráme na homosexuály standardně i dnes. Pro všechny různé mravokárce byl homosexualita splněným snem, protože díky ní mohli demonstrovat potřebu svého boje.

Piťhův projevu byl pronesený na posvátném místě v posvátný den. Nabízí se jednoduchá intepretace, že i jeho téma bylo posvátné. Sex v kostele, posvátný sex. Na konci září se (homo)sexualita neukrývala za zdmi ložnic, linula se katedrálou ve vzrušených slovech starého kněze. Už jenom ten začátek: „Mužové čeští…“. Foucault psal o tom, že (homo)sexualita se církvi hodila, ale neuchyluje se ke zkratce, že by snad křesťanství bylo ve skutečnosti (homo)sexuálním náboženstvím. V katedrále však gender a sexualita opanovala prostor. Zdálo se, že o toto jde především.  

LN 16. 10. 2018

 

P.S.: Vzpomněl jsem si pak, že Pussy Riot tehdy v Rusku opravdu souložily v kostele. To tedy byl případ, kdy by se ten titulek dal použít doslova. Jenže tam to byl protest, který počítal s pobouřením, které nutně muselo přijít. Reakce byla a musela být úměrná provokativnosti toho činu. Je to vlastně i jeho slabina. Všichni si museli být vědomi, že v důsledku pouze proti sobě poštvou veřejné mínění, které se ještě více semkne.

Ale přesto si myslím, že proslov Mons. Piťhy byl něčím obscénnějším, právě proto, že sexualitu prodal skrze slovo, které je v kostele vyhrazeno posvátnu. Kdyby se tam Monsignor svlékl, nemohl by dosáhnout většího efektu, protože nahota je nakonec banální. Byl by jen malou postavou ve velkém chrámu. Zato slovo se v kostele dokáže rozlehnout, není před ním úniku. Proto také tichý protest slečny v podprsence byl neskonale střídmější než ono kázání.

 

 

 

 

 

 

 

Ohlédnutí za vernisáží výstavy Jana Čenského

Honza opět nedorazil, natáčel Ordinaci až do pozdních hodin. V podstatě to nevadilo, přišli kamarádi a byla dobrá zábava s dobrým pivem. I když mně pravda mrzelo, že většina požadovala Plzeň, když tam mají tak výjimečná piva. Minimalistické obrazy se setkaly s minimálním ohlasem, ale to je asi správně. Ohlas přinesla nakonec znovu ta Ordinace. Jeden z hostů mi v přilehlém baru poskytoval rozsáhlou zpětnou vazbu. Zmínka Ordinace v průvodním létaku mu přišla jako příliš laciná. Naprosto jsem rozuměl a vše mu potvrdil. Upozorňovat na výtvarné umění odkazem na televizní seriál je laciné. Jenže byla to biografie umělce a Honza tam hraje. Nechtěl jsem to vynechat pro úplný obrázek. Nebylo to zase to jediné, co tam bylo napsáno. Rozhodl jsem se ale, že to přece jen trochu upravím.

Tady je pár fotek:

20180930_232827

20180930_232721

20180930_233719

20180930_232643