čtenářský deník: Foucault – Dějiny sexuality

Konečně jsem si přečetl první díl Dějin sexuality. Na obálce se píše, že je to autorovo vrcholné dílo a asi to tak je. Minimálně je to dílo nejnaléhavější. Foucault, ač v podstatě celou dosavadní antropologii a sociální vědu maže a platí za nejvýznamějšího postmodernistu, totiž v jiných knihách postupuje s vyhraněnou nezúčastněností a odstupem. Tuším, že Habermas ho někde označuje za kryptopozitivistu, právě z tohoto důvodu. Zde však se mi zdá, že se nezdržuje zbytečnou rigorozitou a spěchá, aby sdělil to, co má na srdci.

Je to dílo destruktivní a právě proto velmi potřebné. Suverenita s jakou drtí ve Francii tak zakořeněnou psychoanalýzu je obdivuhodná. Přitom je zajímavé, že čerpá vlastně z podobných kořenů. Vymezuje se vůči Freudovi, ale francouzská psychoanalýza druhé poloviny 20. století následuje spíše Lacana. A s tím má Foucault mnoho společného. Například taková Judith Butler navazuje stejnou měrou na Foucaulta jako na Lacana a v jejích textech to vypadá, jako by mezi nimi nebyl žádný rozpor. V dějinách sexuality je však celá psychoanalýza na pranýři. Lacan není jmenován, ale Foucaultovy teze lze bezpochyby vztáhnout i na něho.

Snad už je patrné, že celá kniha se mi líbí, je jiskřivá, provokativní, nesmlouvavá, radikální a také trochu zahraniční. Foucault míří za hranice možného, protiřečí si, záměrně blokuje jistý druh námitek, který by jeho teze neutralizoval. V tom je podobný třeba Baudrillardovi, snaží se zachytit jepičí stopové množství pravdy za jakoukoliv cenu, i za cenu, že proti pravdě bojuje. Ironií osudu je to, že se z jeho myšlenek stal další diskurz, který pár let po jeho smrti začal sloužit, stějně jako psychoanalýza, jako mustr, jímž si sociální vědy přetíraly na co přišly. To jest marxfoucaultovská syntéza, ale s tím se nechci zdržovat.

Zpět k textu! Přese všechno mi totiž jeho teze nepřijdou tak docela přijatelné. Jaké teze? Základní tezí knihy je asi to, že sex není univerzální realitou, kterou lze vykázat v celých dějinách, ale dobovým konstruktem. S tím vřele souhlasím. Nezdá se mi ale druhá teze a sice, že represe je až následným doplňkem sexuologického diskurzu (dispozitivu), nebo jak Foucault naznačuje až důsledkem nástupu psychoanalýzy, která represi sexu odhalila. Míchají se tady dvě věci. Fakt, že psychoanalýza znamenala novou formu útlaku. Ok! Ale to ještě neznamená, že před psychoanalýzou sex nebyl úzkostlivě regulován. Říká-li Foucault, že idea sexu je starší, pak by to znamenalo, že před nástupem psychoanalýzy bychom si sexu užívali bez omezení. Ale to je přesně teze, vůči které se Foucault vymezuje.

I když sdílím Foucaultův názor o dějinnosti sexu, myslím si, že represe je jeho pojmovým doplňkem. Nejsem si jist, jestli pojem sexu produkuje represi nebo je tomu naopak, ale oboje je podle mě úzce spojené. Spíše jde o to, že v jisté době – s nástupem novověku – byla narýsovaná hranice mezi subjektem a objektem čili mezi tělem a jeho okolím. Samotná tato hranice může existovat jen jako požadavek, totiž požadavek na to tuto hranici udržovat. To je ta represivní složka. Zároveň je však třeba poměr subjektu a objektu určit, stanovit důvod, proč vlastně má subjekt o objekt stát. Je třeba – dnešním slovníkem – stanovit motivaci. A to je sex. Motivem spojení obou je uspokojení, tedy sex. Je to motiv jednoduše přidaný? Nikoliv! Právě tím, že subjekt je určen jako jakýsi vnitřní princip vykořeněný ze světa, se stává bezprizorním (zní mi v uších Baumaxovo: „Sochy jsou bezprizorní … kývá, že ví, kývá, že ví“) a neuspokojeným. Sex je tento princip touhy, který v sobě nachází, a následně i hlavním zdrojem jeho posedlosti a jak říká Foucault i smyslu života.

 

 

Sociální vědy v médiích

V páteční příloze LN vyšel rohovor s Hanou Maříkovou, socioložkou ze SOÚ, která se věnuje genderu a rodině. Jsem rád, že sociologové/socioložky se objevují v médiích, protože daleko větší prostor dostávají jinak politologové a ekonomové. Zrovna tak mi však vytanula otázka, kterou si kladu dlouhodobě: Jaká má vlastně má být role sociálních vědců na veřejnosti? Na tom rozhovoru se dá dobře ukázat, o co mi jde. Píšete se tam něco v tom smyslu, že výzkumy SOÚ ukázaly, že ženy se více orientují na péči o domácnost a děti, zatímco muži na placené zaměstnání. To však není vše, celý rozhovor vlastně spočívá v tom, že tyto výsledky rámuje, interpreteuje, a to, zjednodušeně řečeno, feministicky levicovou optikou, čili se popisuje, že současný stav je neudržitelný a měl by se změnit směrem k větší rovnosti žen a mužů. Nechci říkat, že to tak není, jenom dobře vím, že ta samá data by se dala vyložit úplně opačně. Redaktor by se mohl dotázat konzervativního sociologa a dostat odpověď v tom smyslu, že dekadentní modernita nutí ženy k práci. Kdo by měl pak pravdu a kdo by se mýlil? Dá se to nějak dokázat? Nedá! Závěry obou jsou závislé nikoliv na vědění, ale na víře, totiž na jejich postojích a hodnotách. Že se to stále maskuje jako věda je prostě a jednoduše podvod, ale nutno říct podvod kolektivní, protože média ho sama vyžadují. Prahnou po  domněle nezávislých znalostech expertů jako po doplňkové exotice, protože politikou jsou jinak plné. Sociální vědci však v této hře nejsou pouhé oběti. Sami ji hrají s gustem, snad si i sami sobě nalhávají, že jejich názory se v jejich práci vědecky potvrzují. Nechme však nářků tam, kde lze změnu jen stěží očekávat a vraťme se k otázce, jaká by role sociálních vědců měla být. Předně je třeba upozornit, kdyby mě chtěl někdo podezírat, že opravdu nevěřím v nezávislou objektivní vědu, která by levicového a pravicového sociologa/ekonoma/politologa dokázala rozsoudit. Na druhou stranu si myslím, že by se role politika, který otevřeně hájí názor, a sociologa, který je tu od toho, aby se orientoval ve vědění o společnosti, měla lišit. Sociolog by měl reflektovat právě to, že intepretace sociálního jevu vždycky budou pluralitní. Může zaujmout hned několik rolí: 1) Může ukazovat důsledky politických rozhodnutí – „pokud zvolíte politiku rovnosti, budou rizika a výhody takové a takové, …“ 2) Může odhalovat společný původ různých názorů a tím tvořit půdu pro možný politický konsenzus. Mnohdy totiž i opačné postoje jsou důsledky stejných myšlenek. Právě jejich blízkost často způsobuje nevraživost a konflikt. Příkladem je třeba liberální ekonomie a marxismus, které se přou právě proto, že chápou společnost podle ekonomické logiky. 3) Může do veřejné debaty přispívat argumenty stranícími jedné či druhé straně, ale takovými, které se ve veřejné debatě dosud neobjevují. Tato možnost je důležitá obzvláště v případě, kdy se zdá, že jeden z názorů má podporu drtivou, avšak nikterak podloženou dostatečnými argumenty. Tato třetí možnost je výhodná ještě z jednoho důvodu. První dvě totiž předpokládají schopnost odstupu od vlastních názorů a hodnot, čehož člověk není vždycky schopen. Zde tento problém nenastává. Jistěže bude sociolog hledat snáze argumenty pro postoj, který je mu blízký. Přesto by však neměl opakovat to, co mohou říci politici a co také stále opakují.

O roli sociálních věd na veřejnosti nepíšu poprvé a vše je stále stejné, zdá se, že všichni jsou se stávajícím stavem spokojeni. Dost možná to není téma pro obecné úvahy, ale spíš věc pokusu. Je možná lepší do novin psát, než uvažovat nad tím, jak do nich psát. Ostatně jsou i příklady těch, kteří do novin píší v podstatě tím způsobem, o němž mluvím. Vždycky zmiňuju Bělohradského a jistě by se našli další. Pro mě je třeba nejlepším novinářským sociologem Čapek. Ovšemže jim sociologové věnují minimální pozornost. Ale právě proto je třeba tento způsob psaní i teoreticky obhajovat. Jenže to by to někoho muselo zajímat. Je ironií, že to zajímá spíš ty noviny.

 

 

 

Ohlédnutí za Milánem

Zpětně mi došlo ještě pár věcí. V Miláně nejsou žádní hipsteři. U nás se to směšuje a za hipstera je každý, kdo se snaží dobře obléknout. Milánský fashionista, ale není hipster. Chybí tradiční propriety. Neviděl jsem snad vůbec žádnou hipsterskou tašku, která je pro hipstery snad nejtypičtějším atributem nebo alespoň takovým, který se dá nejsnáze jmenovat. Dále už je to těžší, buď to spočívá v nuancích, které se těžko popisují (třeba účes) nebo to jsou specifika, která zas tak specifická nejsou – každý může mít zrcadlovku nebo MacIntoshe. Zbývá tedy těžko zachytitelný dojem, ale doufám, že i nepřítomnost té tašky je vypovídající. Když zmiňuju účesy, je třeba poznamenat, že naštěstí úplně chyběl i dementní účes ála Samuraj, který Prahu zasáhl téměř pandemicky. Milánská móda vůbec není takto stereotypní a stereotypní být nemůže při té obrovské nabídce. On ve skutečnosti není stereotypní ani ten hipster, ale to je zase na jinou úvahu. Jde mi jen o to, že hipster není to samé co dandy a ten se zase liší od fashionisty. U nás to splývá, protože dandyů je tu málo, maximálně se objevuje typ, který jsem nazval jako „new conservative“ (taky na jiný článek) a fashionista objevuje-li se, není tak výrazný. Fashionisty máme buď takové, kteří kupují prostě drahé věci a nebo ty nezávislejší ale opatrné, kteří mají sem tam nějaký pěkný nevšední kus. Ani jeden typ není tak výrazný. V Miláně jsou hardcore fashionisté. Tak jako můžete u nás potkat hardcore metaláka nebo punkáče, na němž je hrozivého úplně všechno od tkaniček po číro/dlouhý černý vlas, tak takhle hardcore jsou v Miláně ti, kterým nejde o žádnou hudbu ani myšlenku, ale jen a pouze o módu. Znamená to za oblečení utrácet hodně peněz? Asi ano, ale stejně tak jako ten punkáč si svůj zjev nemůže koupit jednoduše v krámě, tak si jej musí sám vymyslet a vyladit i fashionista. Má těžší práci než onen punkáč, protože ten směřuje k relativně standardizovanému zjevu. Fashionista je z podstaty věci kreativnější, i když i on většinu toho, co má na sobě přejímá. Obléká se podle módy a vybírá z toho, co mají na pultech, ale tento výběr není nikterak samozřejmý, protože na pultech je nepřeberné množství všeho možného.

Dost o fashionistech, ještě jsem chtěl napsat něco o restauracích, přesněji o jedné, kterou jsem navštívil. Je to vyhlášená pizzerie s nebesky dobrou pizzou. V Itálii to nepřekvapí, a proto to taky nepíšu. U nás najdeme taky dobré restaurace. Snad bych se nechal přesvědčit, že i s tak dobrou pizzou (ne, nenechal), ale přesto je tahle jiná. Protože je vyhlášená, je o ní veliký zájem, ale stůl si v ní nemůžete zarezervovat. Nezbývá než přijít a počkat. Před restaurací se tvoří houf už před otevřením a ta se pak okamžitě zaplní. Ostatní musí na volné místo počkat. Ještě k tomu je z venku vidět počítadlo, na kterém je číslo, které ubývá  – počet pizz, které ten den restaurace upečou. Každý den upečou prý pět set a ne víc. Co mě však zarazilo nejvíc je: pizza stojí v restaurace úplně stejně jako v jiné restauraci ve městě, dokonce se mi zdálo, že i méně. Kdyby se cena zdvojnásobila, návštěva restaurace by se dle mého názoru nezměnila. Odhadoval bych, že až další zvýšení by počet návštěvníků mohlo omezit. Miláno je bohaté město a lidi o peníze nouzi nemají. Čistě ekonomicky je tedy tato restaurace vedená idioty. Anebo jsou to lidumilové, kteří chtějí sytit lid za rozumnou cenu? Nevím, samozřejmě, ale zdá se mi, že v ekonomické logice se takové jednání nedá pochopit. Co když jim nejde o peníze ve smyslu výdělku ani ve smyslu ohledu k peněžence obyčejného člověka, co když jim jde o to, co dělají, tedy o dobrou pizzu? Mám pocit, že i u nás s tím masivním zájmem o jídlo v posledních letech je spousta lidí, kteří myslí podobně. Otevřeli si restauraci, protože prostě chtějí mít restauraci a chtějí jí mít dobrou, aby se o ní vědělo a soutěží spíše v tomto smyslu než ve smyslu výdělku. Rozdíl bude v tom, že postavit dobrou restauraci, která je tak dobrá, že se nemusí bát o klientelu a zároveň si může dovolit být levná (nízké náklady), je zřejmě dost velký kumšt. Doufám, že v Praze taky taková někdy bude. Svým způsobem už tu je. Podobně jako se čeká v Miláně před pizzerií se v Praze čeká či čekávalo před Tygrem. Analogii s hospodou jsem ostatně už zmiňoval. A u Tygra by samozřejmě mohli taky výrazně podražit a nemuseli by se bát o zákazníky. Jenže to by už byla úplně jiná hospoda, v níž by se člověk potkával jen s turistickými zájezdy (U Fleků). Svým způsobem je taková hospoda i pražský Lokál, ten je však přece jen na české poměry drahý a navíc se z nějak stal chain. Díky ale za něj!

Milano fashion overdose

21 km po milánských ulicích, což se dá vydržet jen díky tomu, že je stále na co koukat. Byl jsem mile překvapen, že tu zdaleka nejsou jen ty velké značky, ale i spousta malých obchůdků s módou v Praze nevídanou. Je jich tu tolik, že když jeden zajímavý není, prostě stačí popojít o pár metrů dál. Je tu třeba kilometrová botová ulice. Jsou dražší než běžné pražské obchody, ale zase o mnoho levnější než v obchodech ála Pařížská. Je tu ten příjemný střed či lehký nadstandard, který si člověk ještě může dovolit. Překvapily mě ale i ty velké značky. Chci si to projít ještě zítra, ale už výlohy ukázaly nevídané kusy. Hlavně se mi líbí, jak je to nápadité. Pražské obchody nabízejí luxus, který na první pohled demonstruje, kolik stojí. Tady jsou ty modely odvážnější, blíží se mnohdy tomu, co v Praze šijou ti nezávislí návrháři. Viděl jsem dokonce i kusy, který by někdo možná mohl považovat za oblečení pro bezdomovce. Je však patrné, jak pečlivě je to sestavené, zřejmě ne jen na základě jednoho tvůrčí nápadu, ale po dlouhém proces úprav a dolaďování. Myslím, že v Praze se dají najít svěží věci, ale rozdíl je v té dlouhodobé a asi i kolektivní práci. Na těch modelech je to tady vidět. V každém případě se na sto procent potvrdil předpoklad, že ty samé značky nabízejí v různých městech něco jiného. Rozdíl je to veliký a nejen ve kvalitě, ale i stylu. I když je ale úroveň lepší, většinou jsem z těchto obchodů utíkal, protože ve srovnání s tím ostaním, co je tu k vidění, je to naprostá ostuda.

Postřeh dne: Úroveň módy se nejlépe pozná podle toho, jak se oblékají staří lidé. U nich to totiž nemůže být žádný výstřelek, ale zažitá věc.

V La Scale

Byl jsem dnes v La Scale (škále?) a samozřejmě mě zajímalo, jaké to tam bude, jestli budou mít všichni fraky a hůlku, jestli vystoupí nějaký nový Pavarotti, jak bude divadlo vůbec vypadat a tak podobně. Překvapení se nekonalo, alespoň zprvu ne, ale přestavení to bylo moc pěkné. Budova z venku vypadá obyčejně, je trochu podobná našemu Stavovskému, ale vlastně i to působí velkolepěji. Nijak zvlášť výrazná není ani uvnitř, menší lustry, míň zlata než v tom stavovském. U našich divadel je znát touha ukázat se a jak jinak než ve zlatě, takový odvar ruské úchylky možná. La Scala působí jako místo, kam lidi chodí běžně a chodí tam dlouho. Je ošuntělá. Marně hledám příměr v nějaké české instituci. Napadá mě hospoda, to je asi moc vzdálené, ale kdyby někdo slyšel o nejvyhlášenější pražské hospodě a přišel k Tygrovi nebo Volovi, tak by se možná taky divil. Podobný rozdíl je patrný i na oblečení diváků. Opravdu operních modelů s šálkou a velkou večerní jsem viděl jen pár a objevily se i džíny a tenisky. Celková úroveň byla ale  vyšší než u nás. V Miláně to samozřejmě nepřekvapí. U nás v divadle potkáte jistou sortu lidí v nepadnoucích normalizačních oblecích a „lepších mikinách“, ale budou tam taky  ti, pro které je divadlo prestižní událostí, spíš rodinnou než divadelní. Tato snaha reprezentovat je na nich vidět, velmi vidět. To jsou ty okázalé róby v lesklém modrém saténu a kontrstně červené rtěnky, odvážné účesy, všimnete si, není to fádní, do divadla to snad patří, ale nic z toho jsem dnes neviděl. Tady je lepší standard všech, opět tak nějak samozřejmý, ale nikdo příliš nevyčnívá. Tedy vyčnívá, ale jemnějším způsobem, který asi rozpozná jen zkušenější oko. U nás tyto nuance nemají smysl, protože zapadnou v tom módním marasmu většiny a přepálenách kostýmech. Myslím si, že pro módu je velmi důležité nejen, jak se oblékněte, ale jak se obléknou ostatní. Je to kolektivní (!) rituál.

Místa, kde jsme

Už dlouho jsem nic nenapsal, tak alespoň okamžitý postřeh. Už dlouho si všímám jistých změn ve vyjadřování. Lze je odsuzovat jako pokleslé, ale o to tak ani nejde. Spíš si myslím, že opravdu vypovídají o skutečné změně, která se udála. Co mám na mysli? Říká se třeba: „Pošli mi to do mailu.“ spíš než „Pošli mi to mailem.“ Co to znamená? Jednoduché: mail už není prostředek, ale místo. Je to místo, kam se zpráva posílá, a na tomhle místě si ji taky vyzvedneme. Zajímavé je to proto, že moderní společnost je popisována jako vykořeněná z místa či jako plná ne-míst (Augé). Zřejmě to nebude tak úplně pravda, jen se místa jiného druhu. Podobně facebook: „Jseš na facebooku?“ místo „Používáš facebook?“

A je ještě jeden obrat, který mě zaráží a dost možná je protichůdný těm zmíněným. Často se už neříká „Budeš tu ve středu?“, nýbrž jen „Budeš ve středu?“ Takže zde se naopak místní označení vynechává, jakoby být znamenalo být jen právě na tomto místě. Co z toho plyne? Nejsem si jist, ale kdybychom to dali dohromady, tak vychází, že člověk se nehýbe, avšak ponětí místa neztratil, jen je transponoval na web.