Města, neměsta a Pardubice

Podle definice Richarda Sennetta, kterou rád používám, je město místem, kde je normální potkávat cizí lidi. Ale taková definice je minimálně nekompletní, protože pak by byl městem i internet. Pro město je podle mě důležité ještě to, aby mělo místa, na kterých se může potkat a potkává každý s každým. Na internetu se samozřejmě taky může potkávat každý s každým, ale nepotkává se, protože je internet příliš veliký. Musíte buď daného člověka už předem znát a domluvit se s ním anebo vás musí spojovat nějaký společný zájem. Třeba na diskuzním fóru věnovanému akvaristice se potkají zřejmě jenom chovatelé rybiček.

V Praze je to vlastně podobné. S lidmi se potkáte většinou jen tehdy, když se s nimi domluvíte. Lidí je tu hodně, ale jsou zvyklí se míjet. Ani Praha by tedy nebyla městem a možná, že moc už není. Hromada lidí ještě není město. Ve městě se lidé nepotkávají jen na základě vlastní domluvy, ale proto, že žijí ve stejném městě. Například na náměstí občas zajde každý, takže tam taky většinou někoho kohokoliv potká. Někteří lidé chodí proto také na náměstí (do hospody, parku, kavárny) prostě proto, že zrovna někoho potkat chtějí. Nikoho konkrétního, prostě jen někoho alespoň trochu známého, protože ví, že tam vždycky někdo bude. V Praze už to takhle dávno nefunguje, je-li zde nějaký městský život v tomto smyslu, tak je v undergroundu anebo se odehrává jen v rámci specifické skupiny lidí. Těžko někdo půjde jen tak na Václavák nebo Staromák mezi lidi. Obě náměstí jsou v Praze jen vzdáleností k překonání, rozhodně ne místem k pobytu. Na jiných náměstích a místech to pravda tak hrozné není, ale o mnoho lepší taky ne. Většinou to funguje tak, že se místa dokáží lidi připoutat jen konzumem, tedy tím, že tam je něco k dostání (oblíbené farmářské trhy) nebo se tam něco odehrává (koncert, happening), ale to je zase stejný princip, a sice že vše se odehrává „aby“ a „protože“, ale velmi zřídka bez důvodu a spontánně. Na oněch farmářských trzích se setkává bio střední třída sama se sebou, jinde zase jiná skupina, ale prostor pro setkávání kohokoliv s kým v Praze není. Nejinkluzivnější prostředí je tu MHD, kde je však vzájemný hovor cizích lidí tabu.

Tato úvaha vyplynula při krátké návštěvě Pardubic, které snad ještě městem jsou, ale jenom proto se o nich nezmiňuju. Ale v Pardubicích na mě zrovna dýchla podivná atmosféra, kterou si z onoho „městského“ charakteru odvozuji. Pardubice jsou město velké i malé zároveň. Velké na to, aby se každý s každým osobně znal, ale zase dost malé na to, aby bylo možné nacházet a objevovat stále nové, jako je to mu v Praze a v ještě větších městech. Ale z tohohle „mezi“ vyplývá taková zvláštní nálada, jakoby ony Pardubice stále žily v lehkém očekávání, že se bude něco dít, vše bylo připraveno, i když se ono něco děje málokdy, takže většinou tu zbývá jenom ta příprava a očekávání. Prostředí připravené na zážeh, na to když člověk přijede do Pardubic jen na chvíli a rád by ve městě něco zažil. Pak má pocit, že na něj to město čekalo, jako by to byla desková hra, která čeká na to až ji někdo bude hrát.

Když jsem přijel potřeboval jsem si nejprve odložit kufr a v každé nádraží většinou bývá úschovna. Ve velké hale po úschovně ani památky. Tu jsem zahlédl studentku, kterou znám z Ostravy (bydlí v Pardubicích), chtěl jsem jí zeptat, ale nestačil jsem to. Rozhovor s ní trval asi čtyři sekundy a proběhl asi takto: „Jé, co tu děláte?“ „Víte, já jsem přijel…“ „No, já si jdu koupit lístek!“, důraz kladla na to „jdu“ a mně bylo jasné, že si opravdu potřebuje koupit lístek. Naléhavost její situace se ukázala naplno vzápětí, když jsem pochopil, že si jde koupit lístek na trolejbus.

Šel jsem tedy na informace, kde seděl umaštěný pán s uhýbavýma očima. Nejdřív říkal, že úschovnu nemají a že úschovna je vlastně u něj za padesát korun, ale že jen do čtvrt na šest, než jsem ty informace stačil zpracovat, začal mě instruovat k jakési další možné úschovně, která prý je skrytá za nádražkou, resp. prvním nástupištěm, resp. nádražní budovou. Docela to nádraží znám, ale vůbec jsem se neorientoval, protože nádražka vůbec není u nástupišť, mezi nimi je celá nádražní hala, která je zase tak velká, že je všude. Už mi bylo ale jasné, že tady si nezakládají na prosté účelové efektivitě, že se asi musíte seznámit s celým nádražím, abyste si mohli uložit kufr. Šel jsem nejdřív do té nádražky, pak za ní nalezl dveře se symbolem kufru, byly však zavřené a opuštěné. Lomcování dveřmi vyprovokovalo zřízence, který mi otevřel, rovněž umaštěný, ale daleko přátelštější. Záměr uložit si u něj kufr ho velmi překvapil, zřejmě se tak neděje moc často. Taxa byla stejná jako u předešlého pána, ale za to se zavazadlo dalo vyzvednout až do osmi hodin. Hned jsme se shodli, že je to dost drahé. Konsenzus však nesměřoval ke slevě, nýbrž k tomu, že jsem se dozvěděl o existenci zatím nezmíněných úschovných skříněk, které jsou prý rovněž u nádražky, ale na druhé straně. Nutnost cestovat po nádraží byla zapříčiněna také tím, že nádraží o sobě vzájemně nic neví. Tak první pán věděl o tomto pouze to, že možná existuje, ale nic víc. Stejně tak mi tento nedokázal říct, za kolik se v bednách uschovává, ani jestli se tam můj kufr vejde. Musel jsem si to zjistit osobně, tedy vrátit se k nádražce, za níž jsem na druhé straně, u místního pivovaru Bahno, skříňky našel. Úschova však stála osmdesát korun, což mě naštvalo a vydal jsem se s kufrem do města.

Tak to je jedna strana menšího města, že si funguje po svém a že abyste mohli fungovat taky, musíte se seznámit a obeznámit. Místním tím rušíte zajeté pořádky, jsou naštvaní, ale pokud se nenecháte naštvat, může to být fajn zlomyslné. Měl jsem na to tentokrát štěstí. V papírnictví jsem paní dostal do úzkých, když jsem chtěl více těch samých 3D obrázků. Propadla v nejistotu, nabízela mi jiné, pak kontrolovala počítač, což ji dostalo ještě více do úzkých, protože počítač udával jiný počet, než měla v regále, volala šéfovou, podle níž je to všechno jinak, protože inventura nesouhlasí, pak jsem se ptal na objednávku, z čehož vyšlo najevo, že 3D obrázky fungují jako loterie, nikdy nevíš, co dostaneš. Koupil jsem si radši jen jeden se slonem. V pekárně jsem chtěl jen dalamánek, ale problém byl v tom, že na pokladně mi ho nechtěli prodat, protože to není sladké pečivo. Rozumím, že v Pardubicích jsou na sladké vysazení, ale proč tedy mají ten dalamánek v regálu? Mimochodem z obchodu na perník mám taky skvělý zážitek, ale to už je dávno, tak to sem nebudu plést. Ukázalo se, že v pekárně velikosti větší garsoniéry mají ukrytou ještě druhou pokladnu, která je vyhrazená zřejmě na dalamánky, i když na rozdíl od nich je v protější části ukrytá za stěnou. Za ubohých pět korun jsem dostal pečivo a puzzle room k tomu, kde jinde to nabízejí? Na úplně malém městě či vesnici by se vám to nestalo, protože tam žádné krámy a místa, kam jít, nemají; tady je mají, ale jsou to tak trochu místa spící, místní je používají po svém a ne jinak. Někoho pak štve, že sem přijde odjinud a začne vyžadovat něco, na co on není zvyklý a jiným způsobem, ale pak je skupina obyvatel města, kteří na to mimořádné zase čekají.

Tím se dostáváme k panu Rudovi, ke kterému jsem se já dostal tak, že jsem si chtěl dát chlebíček. Chlebíčky jsou kapitola sama pro sebe, na první pohled vypadají všechny stejně, ale ve skutečnosti je mezi nimi velká kvalitativní variabilita, což ví každý, kdo má s chlebíčky trochu zkušenost. V Pardubicích mají chlebíčky už na ten první pohled. Nemělo cenu je zkoušet. Pátráním po chlebíčku jsem se ale dostal do pasáže, kde sídlí bistro či bufet Zlatá husa. Nejprve se rýsovala další záludnost. Rezignovav na chlebíčky nechal jsem se nalákat polévkou, kterou inzerovali na ceduli. V bistru však nestály žádné stolky ani pulty a všude jen šunky a vína. Na dotaz prodavačka reagovala právě tak jakoby prodávala jen šunky a vína a já se sám začal cítit nepatřičně, že nechci šunku nebo víno, i když jsem se jen ptal na to, co stálo na ceduli vedle. Pak se však ukázalo, že místo nedávno získalo přístavek s teplou kuchyní, který je vzadu a kterému šéfuje pan Ruda. Vzhledem k tomu, že je to jiná místnost, bylo nutné zjistit, jestli ještě něco mají a co vlastně, jestli tam vůbec někdo je atp., ale na to už jsem byl v Pardubicích zvyklý. Dal jsem si dršťkovou polévku, a protože jsem ji vřele pochválil a současně měl s sebou kufr, tak jsem v panu Rudovi zažehl světovou náladu a z vyprázdněného bufetu jsme se vydali příběhy jeho životem a světem za doprovodu fotoalba. Pan Ruda totiž není jen tak nějaký kuchař, nýbrž čtvrtý nejlepší kuchař a taky vařil pro hokejovou reprezentaci, fandí Spartě a má všechno zaznamenané, foto s Dominikem Haškem („Hašanem“) a s téměř každým lepším hokejistou nebo fotbalistou, různé fajnové restaurace, v nichž vařil, dvacetikiloví mečouni atp. Album bylo opravdu jedinečné, bylo to album štěstí, nejen protože si na něm pan Ruda tak zakládal, ale hlavně proto, že se všichni fotili na hostinách a pitkách a vypadali na těch fotkách děsně šťastně. Byly tam i podpisy a nemusíte být zájemce o grafologii, aby vám došlo, že ti lidé si nevydělávali na živobytí v kancelářích. Vířila z nich energie. Chvíli mi teď nikdo nesebere dojem, že bych hokejistu poznal jen podle podpisu. Pan Ruda je z Pardubic, momentálně vaří obědy za osmdesát korun, ale přesto je jeho podnik světový nebo by alespoň chtěl být anebo alespoň trochu je. Je to podnik připravený na to, aby si tam ten Dominik Hašek přišel toho mečouna ještě jednou dát. Ale protože toto čekání je jen teoretické, je tu za Haška málem každý, kdo si takhle přijde k němu s kufrem dát polévku, i když přijel jen z Ostravy a hokej hrát neumí.

Myslím, že v maloměstě je tato touha být něčím víc zakořeněná, v dobrém i špatném (stereotypy o maloměšťácích jsou dobře známé), ale je spíš škoda, když vyprchá, protože náhradou bývá jen rezignace, ignorance a zhrubnutí. Zde prostě se více než jindy setkáte s těmito typy, které jakoby někdo odemknul a oni se vidí tu v New Yorku, tu kráčejí na měsíci. Vzpomínám si ještě na pána z pivovaru, který svým čistým nadšením ve mně dokázal vzbudit pocit, že Pardubické pivo je pro všechny a na všechno (nachlazení lečí pivem, z chmelu dělá saláty) a přenáší se i na osoby, takže kdokoliv, kdo prošel Pardubickým pivovarem, je mezinárodně proslulý. Z touto vzpomínkou jsem se při odjezdu stavil ještě na Porter. Když jsem ho pil, tak jsem si všiml, že vedle je stará reklama na tohle pivo snad z první republiky, s úplně stejnou dikcí, jako měl ten pán. Dokonce slibovala, že pokud chcete lékařské potvrzení jeho léčivých schopností na požádání vám ho z pivovaru pošlou.

Maloměsto je napůl přízemní a napůl žije tím, že jednou bude světové, ale bez ohledu na to vás zaplétá samo do sebe, učí vás místní zákonitosti a zároveň vás bere do party, na své cestě do světa. Sociologie už si naštěstí stihla uvědomit, že pojmem společnost vlastně neoznačuje nic jiného než národní stát. Žádná jiná kolektivita totiž není schopna nést ty charakteristiky, které sociologie společnosti přisuzuje, což lze zhruba označit jako paradoxní směs anonymity a sounáležitosti. Ale teď mi připadá, že město možná tyto charakteristiky nese také, asi trochu jinak ale přece. Ono toto spojení vlastně není tak překvapivé, když si uvědomíme, že slovo občan je odvozeno od obce tedy města a zároveň slouží jako označení pro lidské subjekty, z nichž se skládá národní stát.