Z různých míst jsem zaslechl o kavárně/čajovně Antakarana v Ostravě-Zábřehu, a protože jsem měl cestu okolo, řekl jsem si, že tam zajdu. Myslel jsem si, že to bude podnik na náměstí a že je tak vyhlašený, protože je na dobrém místě anebo že je to prostě nějaký trendy podnik a vyniká tím, že je takových míst v okolí málo. No, byl jsem překvapen. Kousek od zastávky jsem se dostal do vilové čtvrti, jako někde na předměstí a na jednom takovém úplně obyčejném domě bylo napsáno Antakarana – centrum osobního rozvoje. A skutečně na vedlejší vývěsce si člověk mohl prohlédnout leták lákající na seminář přátelství s tibetskými miskami (?) nebo na přednášku „Jak utéct z Matrixu“. Antakarana mě začala lákat. Byly právě dvě hodiny a kavárna otevírala. Vešel jsem a seznal, že to vevnitř vypadá jako…. v centru osobního rozvoje, ale zase ne jako v astrologické apatice. Je to takový zvláštní mix esoteriky, wellness centra a moderního managerského klubu ála Jet Set. Esoterní halucinační obrazy kombinované s led osvětlením v převaze růžové a tyrkysové barvy, k tomu strohé bílé židle potažené kůží a všude vodní dýmky. Jelikož se otevíralo, kavárna byla prázdná, zato byla z poloviny posetá rezervačními cedulkami. Od čtyř bývá prý plno až do zavíračky v deset, říkala slečna servírka. Nemůžu říct, že jsem chápal, co je na tom místě tak přitažlivého. Ale přesto je zde něco zcela výjimečného – křesla. To jsou snad nejpohodlnější křesla na světě, vypadají sice jako z kanceláře, ale při sezení se automaticky rozline čajovnický zevl pocit („Necháme to na zítra“) a dostáváte chuť přinejmenším na vodní dýmku. Sedí se tam příjmemně.
Měsíc: Únor 2017
Konference České sociologické společnosti 2017
Po delší době jsem zavítal na sociologickou konferenci. Konala se v Praze a pořádala ji katedra sociologie na filosofické fakultě. Překvapilo mě, jak profesionálně byla organizovaná. Blížila se spíše mezinárodním konferencím, byl tu tisk, výzkumné agentury se svými interaktivními stoly i gruzínské občerstvení. Zajímavé je srovnání s konferencí Evropské sociologické asociace, která se konala před rokem a půl také v Praze. Nemyslím teď ani kvalitu organizace ani kvalitu příspěvků, jako spíš obsahové a názorové vyznění. Tehdy na konferenci celeevropské se stále dokola opkaovalo, že sociologie není dost kritická, vyzývalo se k boji proti kapitalismu atp. Odnášel jsem si představu, že sociologie se definitivně přiklonila ke své angažované podobě. Letošní česká konference vyzněla úplně jinak. Možná jsem měl jen smůlu, ale nevzpomínám si ani na jeden ryze angažovaný příspěvek. Důraz se kladl na něco jiného totiž na vědeckost. Opět nevím, jestli jsem měl takové štěstí, ale podařilo se mi vyslechnout hned několik příspěvků, v nichž referenti dost otevřeně kritizovali sociologii za to, že přináší banální nebo inkonkluzivní závěry. V jednom případě dokonce mezi publikem seděla autorka knihy, jejíž obálka defilovala v jednom slidu jako příklad banality současné sociologie. Nebylo to sice řečeno nijak konfrontačně, ale přesto velice zřetelně. Vždycky mi připadalo, že na konferencích se vyjadřuje až křečovitá ohleduplnost a neustále se vyajdřuje vnitroborová solidarity. Nepamatuju se, že by na konferencích probíhaly nějaké vášnivé spory. Naopak, i když je jasné, že má dotyčný opačný názor, většinou v reakci svého protivníka stejně chválí. Často mi to připadá pokrytecké, ale tady jsem si zase říkal, jestli to není až příliš radikální obrat.
Došla mi taky věc zvláštní a nečekaná, vzhledem k tomu, jak si chronicky stěžuju na nadvládu výzkumníků v sociologii, a sice, že sociologická teorie požívá neobyčejně velkou vážnost. Obě dvě hlavní přednášky byly velmi silně teoretické až filosofické a jsem si poměrně jist, že jim většina lidí v sále nerozuměla. Konference sama pak začínala dvěma teoretickými sekcemi za sebou. Na začátek konference přitom přijde vždy nejvíc lidí a organizátoři to vědí. Řazení sekcí jistě není náhodné. Možná je to důvod k radosti, ale ono to je jen taková fasáda. Většina sociologů je vůči teoretizování rezistentní (ke své práci to vůbec nepotřebují) a hlavně stagnuje sama teorie. Za posledních třicet let se nestalo téměř nic. Ale na teorii asi stále ulpívá pel vysokých (a zašlých) ambic sociologie s jejími elegantními systémy. S teorií se žije sen o velké přehledné a překlenující sociologii.
Přesto se ukazuje ještě jedna věc, které se moc nevěnuje pozornost. A sice, že teorie v situaci fragmentarizace sociálních věd je vlastně jedinou půdou, na níž se mohou různě tematicky orientovaní sociologové setkat. Získává tak význam spíše komunikační. Podobnou roli má myslím metodologie.