Včera zemřel Zdeněk Neubauer, jen pár dní před plánovaným setkání na Škarezu na Šumavě. Již dlouhou dobu na tom zdravotně nebyl dobře, ale u něj se to zdálo skoro součást věci. Když jsem ho viděl poprvé někdy před deseti lety, zdál se mi zubožený a opravdu bych nečekal, že bude činný ještě tak dlouho. Postupně jsem přestal vnímat, jak nemocný člověk to je. V jeho přítomnosti to bylo snadné, protože si nijak nestěžoval a intelektuálně byl bystrý pořád stejně.
Zdeněk mi bude velmi chybět. Pro mě to je asi intelektuálně nejdůležitější osoba vůbec a jsem neskonale vděčný, že jsem ho mohl potkat. Stěží se ještě setkám s někým tak pronikavým. Jsem však od něj zavalen podněty natolik, že je spíš budu zbytek života zpracovávat. Zdeněk byl něco jako Nietzsche, lepší přirovnání mě nenapadá, sahal tak hluboko, že nebylo snadné ho následovat. Nešlo o komplikovanost výkladu, na který by nestačil intelekt, ale spíš o meze představivosti. To, co jsem od něj slyšel, mnohdy jaksi nešlo přestát, pod-stoupit (under-stand). U nikoho jiného, než u Nietzscheho, pro něj centrální figuře, jsem se nesetkal s takový intlektuálním dosahem. A to je právě ono, tak výjimečný člověk se zhodnotit dost dobře nedá, nejsou na něj měřítka. Lze vypočítávat věděcké úspěchy, tituly, ceny, znalost jazyků, vzdělanost, ale to jsou všechno formální kritéria. Zdeněk Neubauer byl výjimečný tím, co říkal a psal. Ale jestli bych jednu jeho schopnost měl vyzvednout, tak by to byla práce s jazykem. U nikoho jiného jsem se nesetkal s tak „vědoucím“ ovládáním jazyka. Trochu podobný je snad styl Heideggerův, který volí někdy překvapivé výrazy, které se ozřejmí, když si slovo rozložíme, případně se seznámíme s jeho etymologií. Zdeněk Neubauer znal etymologii několika jazyků a to co, bylo u Heideggera občasná kratochvíle se u něho stalo vlastní filosofickou metodou. Neubauera myslel slovy, ne tezemi. Samozřejmě se to špatně vysvětluje, musí se to vidět. Jenže ani to nestačí. Je mi jasné, že hodně čtenářů bylo z Neubauera zklamáno, protože nenaplnil jejich očekávání. Zdeněk Neubauer totiž ve svých textech nepožíval pojmový aparát žádné z dosavadních filosofických tradic, nebyl fenomenolog, strukturalista ani analytický filosof. Nedá se řící, že pojmy používal, spíše je rozkládal a vracel je k původnímu významu. Jeho texty nejsou pětisetstránkové disputace, které si kladou za cíl toliko přidat dílek do mozaiky vědění. Zdeněk se ve svých krátkých textech vyjadřoval rovnou k těm největším otázkám, na které si už dávno nikdo netroufá. Jeden titul za všehny: O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání.
A jeho práce nebyly jen meditační a obsahovali i zcela explicitní a velmi radikální teze. Jedno z jeho velkých témat byla věda a novověk. Ta radikální teze by se dala shrnout tak, že věda nepřináší poznání, nýbrž útěchu. Je náboženstvím novověku, religiozitou, jakýmsi garantem našeho vztahu ke světu. Neubauer byl přímluvcem postmoderny, ale na rozdíl od postmodernistů zahraničních nikoliv zklamaný marxista ani strukturalista. Byl to ten hobit, který svrhl prsten moci ze skály.