Vynechám úvod, hra má podle mě toto základní sdělení: Je zrádné aspirovat na výjimečnost, na vyšší život duševně aristokratický. Nejhůře dopadnou ti, co mají trocha talentu, ale jinak průměrného ducha (nikoli nutně inteligenci). Člověk by měl být geniální úplně. Nedokáže-li to, neměl by být geniální vůbec. Pak je lépe nacházet míru života v poměrech okolního světě a žít ho, jak to přijde. Celá hra je vlastně praktickou filosofií, ale nakonec žádná praktická východiska nedává. Mezi postoji, které zosobňují jednotlivé postavy, si lze vybrat, ale jen mezi těmi postavami, které končí jako zkrachovalci. Je tu pan Obnos obdivující Napoleona a později své konto, je tu pan Shoř, dobyvatel dívek a žen, opilý básník Pulec a pan Kantorek oddaný vědě a práci. To všechno odpovídá možným životním orientacím, ale postavy, které obstály, jsou jen dvě: mystický člověk-bůh jménem „Odjinud“ a tetička pana Pulce. Odjinud je sám podle svých slov bytost výjimečná, jeden z milionu, který však ze hry postupně mizí. Zmizí ve chvíli, kdy měla naplnit jeho prognóza, kdy mělo přijít jeho životní vítězství a prohra všech ostatních. Mizí alespoň jako člověk, u nějž by se dalo poučit, jak si v životě vést. Stává se přeludem nebo snad Bohem, který se občas jako přízrak z ničeho nic objeví a z ničeho nic zmizí. K čemu je Klímova etická maxima „Staň se Bohem“ pro lidi, kteří se Bohem stát nedokáží? Nebude takový Bůh, zůstane-li mezi lidmi, nakonec vždycky směšný? Stojí-li cíl lidského života takto, pak je asi jedinou cestou sebeobětování. Odjinud ostatně ve zbytku hry působí taky trochu jako zmrtvýchvstalý Ježíš, o němž se pochybuje, jel-li to on, čili nic.
Tetička pana Pulce obstojí díky tomu, že se výjimečná být nesnaží, žije si svůj život trafikantky, a protože své ambice nemá, není jí zatěžko pomáhat druhým. Není v tom skrytá výzvu k altruismu. Tetička dává hodně, protože pro sebe potřebuje málo. Ale co s tím člověk s onou trochou talentu? Ten nepotřebuje málo, ale moc, aby jej mohl zušlechťovat a nechat rozvinout. Všechny zmíněné postavy se taky vyznačují lačností, pořád si stěžují, že nemají dost. Jenže takový člověk nemůže svůj talent, byť malý, prostě odložit. Když to udělá, tak zapře sebe sama. Tetička si zachovává čisté srdce, právě protože jhem talentu není obtěžkána. Z party spolužáků by se nestali lepší lidi, kdyby sami sebe omezili. Byli od počátku odsouzeni ke zkáze. Mottem, které si Aréna pro hru vybrala, je ostatně věta: „Nemožno člověku přestat být, čím je.“
Místo praktické filosofie tak máme nakonec jen typologii lidských charakterů v zásadě deterministickou. Ale k čemu vlastně? Aby si geniové potvrdili, že jsou opravdu tak jedineční, nebo zkrachovalci tak zkrachovalí? Nemyslím si navíc, že nejhůře končí ti, co svůj život zasvětili kariéře, vědě či básním, i když přesně v té podobě, kterou Klíma zachycuje, protože ty vždycky podrží dílo, které si v těchto oborech vytvořili Nejhůře končí ten, kdo chce být Bohem a vším pozemským tedy opovrhuje, ale zároveň nemá na to, aby se obětoval úplně. Přežile-li, zůstává ve světě, v němž mu nepatří vůbec. Nejenže není Bohem, ale stává se člověkem zcela nahým. Není to i Klímův příběh?