SPD market

Ale zážitkem týdne nebyla nová hudba, nýbrž SPD market. Marketingová akce nevídaných rozměrů – zabrala celé Masarykovo náměstí. Byl to navíc zřejmý úspěch, bylo plno, nálada skvělá, rezonovalo to. Hned mi bylo jasné, že tohle je trefa a že Okamura nepatří do starého politického železa. On současné politice rozumí nebo to dělá intuitivně nevím, ale dělá to dobře. Zklamání vyplynulo pouze z toho, že jsem nedokázala vydyndat kšiltovku SPD. Nepomohlo přemlouvání různých lidí. Když jsem odešel napadlo mě, že jsem mohl oslovit přímo Okamutu, který stál vedle (překvapilo mě, jak je tlustý). Teď jsem napsal email na místní organizaci, tak uvidíme, jestli budu úspěšný.

jenom tenhle leták, něco kouzelného!

Český Jarmark SPD - SPD - Svoboda a přímá demokracieNeuhnu, nepokleknu před pražskými elitami, i kdyby mě omlácovaly zleva  zprava!“ Okamura hřměl na jarmarku v Ostravě | ParlamentniListy.cz –  politika ze všech stran

Definice nové hudby

Moje definice nové hudby – hudba u níž se nepodupává.

 

Vůbec to označení je zajímavé. Je děsně ambiciózní. Nová hudba jako kdyby všechna ostatní hudba byla stará či zastaralá! Je to ještě daleko ambicióznější než za dob, kdy avantgarda byla ve flóru (sto let zpátky). Někdy se používá třeba nový v souvislosti se směrem – např. nový realismus, ale s tímhle záběrem na hudbu jako celek… Přijde taky nové výtvarné umění, nový tanec, nový film, nová literatura (možná už něco z toho je, kdo ví)? V tom označení je v každém případě zřejmý a velmi silný důraz na avantgardu a je možné, že tady se něco probouzí, protože ještě tak před deseti lety avantgarda byla něco dávno minulého. Spíš se bralo za samozřejmé, že současné umění má být něco přece jen přístupného, líznutého popem (možná vliv postmoderny). A jistě, byly i nepřístupné věci, ale nikdy nenabraly formu programu, nějakého obecnějšího hnutí. Alespoň za hodně dlouhou dobu ne. Tak uvidíme, co bude dál!

Hejt

Došlo mi, že hejtovat není to samé co nenávidět. Není to stejné slovo jen přeložené do angličtiny. Asi se v tom odráží i posun doby. Nenávist je pocit, snad až tak romanticky významný, veliký, tragický. Hejtem se ale myslí spíš činnost, hejtovat znamená na někoho nadávat. Jako kdyby se nenávist zdynamizovala a mohla existovat jen pohybu. Na hejtování taky není nic osudového, vyhejtuješ se a zapomeneš. Je to aktivita daleko více provozní, jako by současnost byla plná obsahů, které musíme ze sebe dostat během každodenního života. Osudovou nenávist by člověk musel skrývat v sobě, protože dnes se rychle mění kontexty, v nichž se pohybuje. Nemohl by ji uplatnit. Směřuje to k trochu banálnímu závěru, že současné city jsou mělké. Nevím, zdá se mi to být povrchní interpretace anebo tu něco chybí.

 

O průměrnosti – úvaha z prostředku noci

Průměrnost nespočívá v tom, že lidi dělají stejné věci, jedí, serou, bydlí, drbou se, protože to dělají všichni. Průměrnost vzniká tam, kde se lidi chtějí vyšvihnout. Průměrnost vzniká z touhy po nadprůměru. V módě, lidi se šatí, aby vynikli, vypadali lépe než ostatní. A přitom vypadají všichni stejně jakoby jedinečnost byl nějaký kód, který lze převzít a jen si obléct. Ale nejhorší, bolestná, je průměrnost tam, kde by podle předpokladu vůbec být neměla – v umění a vědě. Není zde výjimkou, naopak, tyto obory z ní žijí. Protože zde existuje enormní tlak na to dokázat si vlastní hodnotu. Není totiž zaručená. Umělec uspěje jen jako výjimečný umělec a vědec podobně. Proto vznikají okruhy lidí, kteří se na této hodnotě dokážou shodnout a mohou si ji tak vzájemně potvrdit. Není to sdružení tvůrců, ale solidárních soudců. I když se zdá, že umění a věda je dílem individualit, je naopak bytostně sociální. Hraje roli vysoká prestiž, kterou oba obory mají. Dokud stály na okraji, mohly být svobodnější, dnes se mi zdá, že na nich leží až příliš mnoho zátěže. Čeká se od nich až příliš, nejlépe záchrana světa. Je pak důležité si vlastní hodnotu dokazovat, zda ten či onen nás nebalamutí a opravdu je vědcem či umělcem. Vyžaduje se potvrzení, které může poskytnout jen sociální okruh. Úspěch se musí vykázat, nejlépe měřit. Vše, co se tímto způsobem vyprodukuje, může být excelentní, ale vždy jen v poměru k hodnotě či vzoru, jímž se řídí. Je to pak profesionálněji vytvořené totéž. V tom spočívá klam, že lze být třeba i nejlepší na světě a přesto beznadějně průměrný (kolik sníš knedlíků?). Skutečně výjimečné je jen to, co dokáže zahrnout i kritéria, podle nichž se řídí. Nemusí se nutně přehodnocovat, ale musí tu být schopnost je přehodnotit. Umělce či vědce to nutně nestaví na okraj, ale přece jen v tomto momentu musí být bytostně asociální, resp. napřed přede všemi, tam, kam ostatní nedohlédnou.

Na výstavách nebo když čtu odborný text, mám pocit jako kdyby to vše namaloval, napsal jeden člověk, který měl občas lepší či horší den. Vše je stejné, zaměnitelné a působí grafomanicky, samovolně. Protože jakmile tvorba získá pevnou hodnotu, podle níž se řídí, je možné ji kvantifikovat. Víc je lépe. Je to jako s penězi. Nejde vůbec o to, že umělci nebo vědci se zaprodávají a tvoří pro peníze. Oni přímo tvoří peníze. Jediný rozdíl je v tom, že peníze jsou směnitelné za všechno (Marx: peníze – děvka pro všechno), zatímco tato měna nachází svou hodnotu v exkluzivitě. Tedy něco jako bony – těžko dostupná lepší měna. Obraz, který je přiznán do galerie, nenamaluje každý, článek, který vyjde v impaktu, každý nenapíše. Tato exkluzivita se úzkostlivě střeží a cizeluje až do nesmyslné krajnosti, což však nemění nic na její sociální povaze. Pozná se to na tom, že obvykle je pro tyto výkony nutná drezura – výcvik na škole. Článek v časopisu nebo obraz v galerii nejsou samovolné výrony geniality. Když si třeba někdo maluje jen tak pro sebe, tak se mu to může dařit nebo nedařit, ale takové domácí výtvory bývají daleko variabilnější, různé od člověka k člověku. Současné zavedené umění nebo věda není lepší verze toho samého, je to spíše něco úplně jiného. Peníze stírají individuální kvality věcí, bankovka se podobá druhé bankovce, ne věcem, které si za ní koupíš. Zde je to stejné, poznáš kód, obtížně však autora. Je právě zvláštní, že navzdory tomu, že vše intelektuálně i umělecky cenné v dějinách mělo vlastní rukopis, zde to není vůbec důležité. Není to omyl a není to nedostatek talentu, nebo to alespoň nejsou hlavní příčiny. Je to spíš zcela jiná, ale možná právě tak podstatná či původní tvář těchto oborů. Že se k ní lidé upínají, když ztratili kontakt s vlastními tvůrčími zdroji, je druhá věc. Fascinuje mě především ta neporovnatelnost. Je třeba docela dobře možné tvrdit, že současná intelektuální produkce je na daleko profesionálnější, že současný výzkum je daleko lépe provedený, než když to zkoušel například Durkheim (abych použil příklad ze svého oboru, ale mohl by to být třeba Aristotelés, you name it!). Kdybychom to vzali po jednotlivých složkách, tak možná dojdeme k tomu, že obyčejný článek, kterých vychází tisíce ročně, je na daleko lepší úrovni. Durkheim by se jevil jako takový neumělý pokus začátečníka, který by bylo možné ocenit maximálně historicky. Ale zrovna tak lze říct, že v současné produkci naprosto chybí to, co Durkheima dělalo výjimečným. A v rámci umění by to bylo podobné, i když tady se pokrok hůře vykazuje. Jenže opět, nelze dost dobře říct, že současná produkce zaostává, protože o to, co jí z tohoto pohledu chybí, ani neusiluje. Nachází hodnotu v něčem jiném. Jenže oba obory si těžko přiznávají, že nacházejí hodnotu v uniformitě. Chovají se asi jako mladík, který se nechá tetovat, aby byl nalezl vlastní jedinečnost, čímž obvykle dokáže jen to, že svoji jedinečnost není schopen snést, utíká od ní, přetírá ji uniformou, kterou nosí všichni.