Lída Baarová

Chtěl jsem psát o Birdmanovi, kterého jsem minulý týden viděl už počtvrté, ale nakonec je to nový film Lída Baarová, který jsem viděl včera večer. Čekal jsem velkokýč bez uměleckých ambic, ale přesto film výpravný, který má leccos, co ukázat. Byl jsem zklamán. Je to film zvláštní, ne průšvih, ale přesto film nepodařený, na který si za rok nikdo nevzpomene. Především vůbec nepůsobí velkolepě. Kostými jsou pěkné, výtvarnici si dali záležet, ale selhává kamera. Nevím, jestli to svést na kameramena nebo úspory, ale vše působí inscenačně, televizně. Kamera se většinou drží velmi blízko, takže jsou vidět jen hlavní protagonisté a vzbuzuje tak dojem, že na okolí nesmí být vidět, protože tam žádné není. K tomu přidejme nepodařený zvuk a dabing německých herců, kteří zní, jakoby mluvili z druhého konce místnosti. Vzpomněl jsem si na ty televizní pohádky, kde král je sice navlečen do opuletního hermelínu, ale trůní v holé místnosti 4×4 metry. No, tak hrozné to není, ale přesto se celým filmem neodbytně line pocit, že se snaží zoufale vyvolat dojem, na který nemá. Kritizovat by se dalo leccos dalšího, polopatické dialogy, výběr herců, ale přesto an to mvšem něco je. Film zanechal dojem, že na základě takového námětu a takto pojatého příběhu LB by se točit dalo. Nedošlo mi to, vlastně jsem si myslel, že příběh Baarové je spíš téma vděčné než nosné, ale ten rozpor mezi politikou, naivitou a láskou něco do sebe má. Většina děl s nacisitickou tématikou končí obžalobou, odkrytím opony, za níž se skrývá zrůdnost, ale příběh Lídy Baarové se tomu vzpírá. Film samozřejmě se nepřeklápí v obhajobu nacismu, ale umožňuje, právě tím, že Baarová byla tak nepolitická osoba, pohled neschematický. Renčův film tuto poluhu co do záměru trefuje dobře, ale to je všechno. Provedení je průměrné až podprůměrné. O LB jsem viděl i divadlo v ostravském Lese, představení daleko zdařilejší, které však tuto notu vůbec nezahrálo. Jednalo se nakonec jen o, skvěle zahranou, historickou retrospektivu s dekadentním nádechem. Pěkné, ale námětem ne tak originální. No a pak tu máme ještě dokument Heleny Třeštíkové, který jsem neviděl, a ani mě neláká. Skoro mi je líto, že ten film po Renčovi nenatočí ještě jednou nějaká produkce z Holých vod.

Aktualizace 22. 1.: Na film vyšlo mnoho recenzích a většinou pitomých. Opravdu je nutné tomuhle filmu teatrálně spílat a paušálně strhat, na co se jen přijde? Že je ten film špatný, to už ví teď každý a uvidí to sám, pokud na něj půjde. Neměl by ale kritik dokázat víc? Najít na filmu něco, čeho si běžný divák nevšimne? Proč by jinak mělo cenu ty texty číst?

Mezitím jsem v autobuse shlédnul Velkého Gatsbyho. To je přesně ten typ filmu, který jsem v případě Lídy Baarové očekával. Proč nemohla Baarová dopadnout takhle, byť ve skromnějšímm vydání? Ten rozdíl je tak velký!

Vzpomněl jsem si ještě na Císařova pekaře, na film, který se odehrává skoro celý uvnitř a většinou to nejsou velké taneční sály. Působí ale neskonale výpravněji než určitě daleko dražší Baarová. Televizního dojmu si mimochodem všímají snad úplně všechny recenze.

ANT CARGO

Četl jsem nové Cargo, které je věnováno symetrické antropologii. Myslím, že je to dobrý počin, hlavně kvůli souborné úvodní studi Terezy Stoeckelové a Luďka Brože, kteří celé číslo zarámovali v obecnější diskuzi okolo ANT. Diskuzi i celé ANT vítám, protože to je snad jediné živá teorie v sociálních vědách. Ano, ale to neznamená, že nejsem kritický. Celé ANT mi přijde jako dalších krůček reflexe v rámci dost uzavřeného ulity jménem výzkum v sociálních vědách. Je to krůček a je to lepší, než stát na místě, ale všechny zúčastněné přesto nenapadne, aby ulitu opustili. Nevidí ji. Jsou schopni se pohoršovat nad dva roky starým textem jako naprosto zastaralým (nedostatečně zoheldňuje non-human faktor), přitom ty samé vyhlašované principy poruší o stránku dále. Tohle, jak jsem to v jedné recenzi nazval lavírování, od Stoeckolové už znám. V tomto textu např. vyhlašuje opuštění tradičních pojmů, se kterými levice pracuje, např. kapitalismus nebo třída, protože za nimi chce odhalovat kontextuální aktérské sítě. Ve svém poslední knize však píše, že „homo oeconomicus existuje“, protože ho do této existence dokázali liberální ekonomové performativně prosadit. Homo oeconomicus je však pojem ze stejného řádu jako kapitalismus. Proč by kapitalismus nemohl být stejným způsobem díky sociálním vědcům „uskutečněn“?

Celé ANT je jen a pouze varianta konstruktivismu, od Bergera a Luckmanna se liší pouze v akcentech. Nikam dál se nepouští, a to vzdor velkorysým řečem o obratu k ontologii. Žádná ontologie to není, resp. ontologie je pořád ta samá: Je tu cosi jménem realita a ta je konstruovaná, tedy složená, vytvořená, a ti, kdo toto složení odhalují jsou výzkumníci. Realita, konstrukt, výzkum jsou tři návazné entity. „Realita“ má přitom své dějiny a své nesamozřejmé konotace, čehož si zdá se nikdo z proponentů ANT není vědom. Jednou takovou konotací je také to, že je chápana jako takový strojek, mašinka, která se dá rozebrat, rozdělit na součástky. Že žijeme v mašince, toho si každý nemusí být vědom, proto potřebujeme výzkumníky, aby nám to odhalili. Ontologie je přemýšlení o bytí, o tom, co je, jak to je, proč to je, co to vůbec je, že to je, atp. Když si vybereme jednu představu, jak budeme bytí chápat, totiž jako konstruovanou realitu, tak to není ontologie, nýbrž ideologie. V ANT se prostě jen kosmeticky modifikuje jedna a ta samá ontologie nebo chcete-li metafyzika. Všechno, co se kritizuje na Bergerovi a Luckmannovi, se dá úplně stejně ukázat i na ANT. I zde se rozlišuje na subjektivní, ovlivnitelné a objektivní, faktické. Sice rozšiřuje sféra objektivního, tedy toho, co se stává relevantní jako výzkumný objekt, ale vždy zde také zůstává, ba se zvýznamňuje subjekt, totiž výzkumník, který do tohoto objektu proniká. A vše je v přirozeném souladu s marxismem, který ANT v současnosti okupuje, ač si toho nikdo s účastníků není vědom. O marxismu Foucault řekl, že je přiléhavý, ale pro 19. století. A oni se tady vzrušují nad tím, jak pár let stará práce je úplně mimo jejich světo názor?!

Je velmi důležité si uvědomit, že orientace ANT na vědu a s vědou svázané podniky (např. lékařská praxe), resp. návaznost na STS není náhodná, ale naopak určující. Zde se právě ANT může projevit, protože zde běží o tvorbu jasné a zřetelné reality, o fakta, dignózy, stanoviska. Na tomto pozadí se dá ukázat, jak produkce faktů ve skutečnosti závisí na technických nástrojích, lidském elementu, kontextu, jak je to vše flexibilní a neurčité. Fakta jsou zkonstruovaná, nemohou jiná být, ale něco jiného je, když se toto schéma aplikuje jaksi univerzálně na všechno. Pak z toho vznikne taková hororová představa, že žijeme v jakémsi obrovském stroji, a jediná možnost, která nám zbývá, je si to donekonečna připomínat a odhalovat. Mimo vědo-sféru navíc mizí zajímavost postřehů, se kterými ANT přichází. Nejednoznačnost a proměnlivost toho, jak se ta samá věc jeví a je označována v různých kontextech, je samozřejmostí. Kafe jednou znamená šálek s tekutinou, podruhé i podtácek a lžičku, potřetí i mlíko, jednou za kafe považuju jakýkoliv šálek s kávou, jindy si to spojuji s tím, že si „půjdu na kafe“, tzn. že mi to non-human kafe naservíruje human číšník atp. Je to banalita, která začíná být zajímavá pouze na pozadí snahy význam pevně definovat a unifikovat. Pak se otevírá prostor ke studiu toho, jak se takové zurčitění a oficializace přihodí. Bez této snahy to ale nedává smysl. ANT si nemůže nárokovat být nějakým obecným rámce pro společenské vědy.

Bowie

Aby těch přelomů nebylo málo, dnes jsem si ve vlaku přečetl, že zemřel David Bowie. Asi dva dny potom, co vyšlo jeho poslední album. Nechci psát nic o jeho významu, o jeho tvrobě, ale už dlouho se mi honilo hlavou, jestli je Bowie následováníhodný vzor. Vždycky jsem měl při jeho hudbě pocit, že je to „to ono“, i když ten pocit byl tak chvilkový. A člověk je už dlouho krmen texty, které přesně před tím varují (a mají proč), před pomíjivostí, před efektností, před tekutým svádivým světem. Ale já si přesto přeju, aby Bowie vzor byl, protože z málokoho jsem cítil takovou radost z tvorby.

Kabele a Konopásek

Předevčírem jsem absolvoval další z marných pokusů proniknout do koncepcí Jury Kabeleho. Už už jsem myslel, že se chytám a domluvil si konzultaci, abych si to ověřil, a po půlhodinovém rozhovoru jsem zpátky na začátku. Neskládá se mi to v nic smysluplného, po cestě se ale taky setkávám s představami, které mi přijdou naivní, zastaralé, směšné (mimochodem, Jura o mých článcích taky jednou řekl, že jsou „takový trochu legrační“, takže jsme si kvit). Jura například, jak se zdá věří, že lidé jsou stále uzavřeni v moderní ideji pokroku, stále inovují, protože není jiná alternativa. Diskuzi o postmodernitě úplně ignoruje, nedá se říct, že nesouhlasí (jistě by bylo proč), ale šmahem odmítá, jako by se tím nemělo cenu zabývat. Ve výsledku je však jeho myšlení prostě zastaralé, odpovídá nanejvýš 70. letům, kdy ještě někdo mohl myslet vážně, že lidksé jednání je nějaký stroječek, jehož musíme udělat model a lidské jednání tím vysvětlit. U Kabeleho je postmoderní element přítomný jako neurčitost, dokonce říká „fundamentální neurčitost“, ale bez mrknutí oka ji převysvětlí na problém racionální volby svého druhu, v níž se nehledá nejlepší řešení (optimum), ale spíš prostor voleb tak, aby byl dostatečně otevřený pro budoucí jednání. Je nakonec jedno, jak ten mechanismus volby funguje. Pokud umožňuje jakýkoliv kvalifikovaný odhad budocnosti, třeba heuristický, tak se prostě o žádné jednání v podmínkách neurčitosti nemůže jednat. I heuristika je možná jen za předpokladu, že se může o něco (určitého) opřít. Když jsem se zeptal, jak si může být jist, že se lidé takhle chovají, tak říkal, že to tak prostě dělají. Víc jsem z něj nedostal.

Ten samý den jsem si cestou ze školy četl rozhovor se Zdeňkem Konopáskem v novém Cargu. Nikdy jsem nebyl na jeho přednášce (což mě mrzí), četl jsem pár jeho kratších textů a samozřejmě o něm leccos slyšel. Měl jsem ho zarámovaného jako originální osobnost, slyšel jsem sice, že je ovlivněn Latourem a že ho zná jako málokdo u nás, ale až po tomhle rozhovoru mi došlo, že je skutečně latourovec non plus ultra. Nejen, že je ovlivněn, nýbrž Latoura akceptuje a chápe ho jako samonosnou alternativu pro sociologii. Až tím mi došlo, že ač se Latourem ohání kdekdo, pro většinu je spíše kořením, který má pokrm ozvláštnit. Hlavním chodem je zpravidla strukturalismus a Marx, ale to je zas jiný příběh. Takhle vážně Latoura nikdo nebere a upřímně řečeno já se divím, že ho tak někdo brát může. Kdysi se mi líbil postrock, byla to dost osobitá hudba postavená na neustálé gradaci, bylo to něco nového a neokoukaného, většinou dobře zahraného a pořád to byl rocknroll. Přínos a inovativnost nezpochybnitelná, ale také dost omezená; postrock je vlastně stále to samé a dá se poslechnout jednou za čas. Jsou skladby a žánry, ze kterých se dá čerpat mnohem víc, pouštět si je stále znovu a pořád se proposlouchávat dál. Tak je to podle mého názoru i s Latourem. Latourovce můžu ocenit, ale nechápu, jak mu to může stačit a jak mu to nemůže připadat, bez ohledu na ty dobré nápady, taky dost padlé na hlavu.

No ale celý tenhle text píšu proto, abych řekl, že já sice můžu s oběma pány nesouhlasit a leccos mi může přidat blbé a směšné, ale o kolik je mi to milejší než sociologie, kterou provozuje naprostá většina ostatních! Nejhorší není se s někým dostávat do sporu, nejhorší je, když se s někým do toho sporu ani nelze dostat, protože si o ničem nic nemyslí, nic neříká a je rád, že si může válet kuličku ze svých publikací. Pro tyto nemluvící sociology je kritérium „správnost“. Píšou články, které jim recenzenti zkontrolují; že postupovali metodologicky správně a teoreticky si dokázali osvojit soudobá myšlenková schémata. Tyto články jsou nenapadnutelné, nelze je vrátit, protože nejsou chybné, a proto publikační skór takového člověka může být i dost dobrý. Nikdy jste ho však neslyšeli nic říkat, a když tak se odkazuje na to, co mu vyšlo, o koho se opírá. Sám si nikdy nic nemyslí, je to pracovník akademického provozu, ne sociolog, alespoň pro mě ne. Hodně mladších sočí na starší kolegy, těší se až odejdou a zavane svěží vítr. Často mají proč, ale nebyl bych vůbec tak optimistický v tom, že nastane zlepšení. Kdo z mladé nebo střední generace dokáže být víc než jen součástka v samohybném akademickém provozu? Kdo nahradí Kabeleho a Konopáska až odejdou do důchodu?

 

Start

Zahajuji provoz svého webu. Zatím jsem sem dal své články (zatím jen seznam), pár fotek obrázků, vtipy a básně. Když jsem si doménu někdy před měsícem pořizoval, zrovna zemřel bývalý zpěvák Elektrïck Mann ICE-B. Nikdy jsem nebyl na jejich koncertě, ale tahle zpráva mě zasáhla. Elektrïck Mann je poslední opravdu dekadentní kapela. Alkoholiků je spousta, ale většina dřív nebo později zjistí, že chlast má i své nevýhody a trudnomyslní. Nikdo nedokázal tak plesat nad chlastem, drogama a sexem jako ICE-B. Nebylo v tom žádné rockenrollové chlapáctví ani vychloubání, ale prostě jen radost, kterou každý zná, ale většině unikne už někdy v sedmnácti a přestává s nimi být legrace. ICE-B zářil, vždycky, a právě proto pro mě byl jeho náhlá smrt překvapením. Když jsem ho tak zářícího viděl, prostě bych neuvěřil, že je na tom tak špatně. Ale za život bez kompromisů se platí. Bylo mu 42 let.