Dva texty k americkým primárkám

Jaké vyhlídky v prezidentském souboji má Bernie Sanders?

Největší šanci na vítězství v prvních předvolebních demokratických primárkách ve státě Iowa má Bernie Sanders. Pokud by vyhrál, znamenalo by to pravděpodobně obrat v dosavadním vývoji, kdy se za nejvážnějšího kandidáta považoval bývalý viceprezident Joe Biden. Vývoj by to byl logický z několika důvodů. Při minulých volbách se pro Clintonovou demokraté rozhodli hlavně proto, že ji považovali za kandidátku, která má větší šanci porazit Donalda Trumpa. Tato úvaha nevyšla. Minulé volby zřetelně ukázaly, že kandidát blíže středu s teoreticky větším záběrem, vyhrát nemusí. Druhý důvod navazuje. Republikáni zabodovali s motivem odporu proti establishmentu. Proč by tedy nebylo možnou s touto kartou hrát i z leva! Sanders dosavadní politiku kritizuje z levicových pozic konzistentně a radikálně.

Věc však určitě tak snadná nebude. Ve skutečnosti nevíme, jak by senátor z Vermontu dopadl v předchozích volbách proti Trumpovi. Mohl klidně dopadnout hůře než jeho protikandidátka. Souboj Trump-Sanders by navíc nápadně připomínal situaci před nedávnými britskými volbami, kdy proti sobě stál Boris Johnson a Jeremy Corbyn. Vše podstatné sedí, včetně barvy vlasů. Corbyn byl také představitelem toho, co se někdy nazývá autentická levice, a propadl. Autenticita totiž není vše, ani v současné politice, která na ni klade takový důraz. Corbyna i Sanderse myslím limituje to, že podmínkám současné politiky odpovídají jen zčásti. Stále jsou to totiž levičáci klasického typu. Jsou radikálnější v tom smyslu, že je možné je na pravolevé škále umístit na vzdálenější pozici. Dnešní politika se ale už podle posunů na této škále neorientuje. Osobnost Trumpa také nevystihnete tím, že ho nazvete radikálním pravičákem, a to ani v liberálně ekonomickém, ani v konzervativním smyslu. Trump je divadelně předváděnou figurou vulgárního Američana, která zabírá proto, že je pro Američany srozumitelná. Trumpa volili i úzkostlivě spořádání Američané. Trump je jistota právě v tom jaký je. Jistota, na kterou lze navěsit obsahy, které jsou pro republikánské voliče důležité. Nechci tím ale říct, že ideální demokratický kandidát by měl být stejný jako Trump pouze s levicovými názory. Žádný americký Zeman letos v osudí ani není.

Jistotu obdobného typu lze však budovat i jinými, morálními prostředky. Může to být jistota mravní, chcete-li masarykovsko-dušínovská, která se dokládá tím, že kandidát se vždy chová správně, a to i tehdy, kdy to je v rozporu s náladou doby. Z těchto základů myslím pramenil Obamův úspěch. Jak důležitý je tento aspekt je dobře patrné na tom, jak se v americké politice a obzvláště u demokratů donekonečna omílá, jak kdo hlasoval při dnes zprofanovaných útocích na Irák a Afghánistán. Omezením Sanderse spočívá myslím v tom, že jeho těžiště je v jeho levičáctví, nikoliv v jeho mravní kariéře. Bude proto méně srozumitelné a tedy i nosné, protože většina Američanů se opravdu ryzostí levice nezabývá. Obama sice na svou dobu sice byl poměrně levicový, ale jeho mediální obraz spočíval spíše v roli občanského služebníka. Oproti tomu se Sanders bude zdát příliš intelektuálským, reprezentantem (pouze) severovýchodního cípu Ameriky. Ale jistě, volby i primárky mohou dopadnout ledasjak, protože je ovlivňuje spousta faktorů a nenadálých událostí.

 

Bude Buttigieg nový Obama?

Článek Jan Šterna (My máme pravdu, ale jich je víc, LN, 15. 2.) se tváří jako analýza problému, přitom je jeho symptomem. Lidé se podle autora dělí na dvě skupiny, jedna volí racionálně a druhá identitárně. Lidé v první chtějí efektivně řešit sociální problémy, v druhé volí pouze ze strachu a pouze ty politiky, kteří jsou jim podobní. Proto vyhrál Trump, který je podobný většině Američanů. Petr Kamberský to trefně nazval průhledem do názorové bubliny. Vlastně se tu děje přesně to, co Štern přisuzuje druhé skupině – pracuje se s identitou. Vytváří se hranice mezi námi a jimi, která se cementuje pár chytře znějícími pojmy, aby oni vypadali hloupě a byli předem mimo diskuzi. Lidi si tak dnes zachraňují obraz světa, aby jim po vpádu politiků jako Trump a Zeman, vše dávalo smysl alespoň myšlenkově, když už to v realitě vypadá tak zle. Neuvědomují si ale, že se tak stávají součástí hry, v níž se rozdíly a bariéry ustavují.

Že Šternovo schematické dělení nesedí, dobře ukazují primárky, probíhající na té druhé, protitrumpovské straně. Jako kontrastní příklad můžeme ukázat na jejich právě vycházející hvězdu Peta Buttigiege. Z článku Martina Hampejse (LN, 7. 2.) jsme se o něm dozvěděli, že je velmi mladý, gay, že hraje na piano, čte severské detektivky a umí spoustu jazyků. O jeho programu v zásadě nic. Hampejs tím však věrně zachycuje současnou podobu politiky. Buttigieg nekandiduje primárně svým programem, ale svou osobou. Kandiduje vlastně celý jeho dosavadní život, který se právě teď u všech kandidátů všemožně probírá a lustruje. Výsledek je místy až komický, protože to vypadá, že uspěje jen ten, kdo svou kandidaturu začal připravovat zhruba již v šesti letech. Těžko pak závidět někomu, kdo by celý svůj život otrocky uzpůsoboval tomu, aby pak zhruba ve čtyřiceti kandidoval s dokonalým profilem. Čtenář, obzvláště mladší, by se neměl smát, protože to samé se dnes stává povinností ve formě budování CV. Lidé se dnes už běžně rozhodují podle toho, co se bude lépe vyjímat v jejich složce. Jinou formou tohoto fenoménu je inflace slova příběh. Dnes musí mít všechno příběh, abychom si toho všimli, lidi, věci i jídlo. Dáte si obyčejného utopence nebo utopence s příběhem? V lepších bistrech běžné.

Buttigieg má příběh dokonalý tak, že působí až kýčovitě. Nejlepší je pasáž, kdy si jako starosta vzal neplacenou dovolenou, aby jel na několik měsíců bojovat do Afghánistánu. Z hlediska politického marketingu je to dokonalé, protože se tím krásně předjímají logické námitky – je mladý a ještě gay, tzn. asi zženštilý a měkký, jenže nemůže být přece měkký, když byl válce. Nechci vůbec tvrdit, že bývalý starosta, který nyní kandiduje, je nějakým lstivým kariéristou. Není to vůbec podstatné. Kandiduje tak jako tak obraz kandidáta a to na obou stranách. Tak jako je Trump okázale nekorektní buran, tak jsou zase demokratičtí kandidáti okázale slušní a občansky uvědomělí. Obojí je podoba současné identitární politiky. Demokraté se prostě jen identifikují s jiným typem osobnosti – se vzorovým hrdinou. O tom, jak takový člověk bude racionálně řešit skutečné problémy, se tím neříká nic. Výstavní kandidát může být také dost neschopný. Mimochodem, obecně se soudí, že zlomem v Americké politice byl nástup Trumpa, ale změna k současným poměrům už možná nastala díky Obamovi. Buttigieg je právě s Obamou často srovnáván. Obama byl přece před nástupem do úřadu také mladým relativně neznámým politikem s výborným občanským profilem. A pro Buttigiegovi šance hovoří samozřejmě to, že Obama uspěl.

(Obě vyšlo/vyjde v LN)